Velmi nebezpečný precedens v rámci české justice

Začátkem listopadu 2013 jsem se kolem jedenácté hodiny večer vracel z redakce měsíčníku pro který jsem tehdy pracoval. 

Na Vypichu jsem přestoupil na tramvaj, jejíž dveře se ještě ani nezavřely, načež ke mně přistoupila dvojice revizorů s tím, abych jim ukázal platnou jízdenku. - Musel bych lhát, kdybych zde psal, že jsem měl v ruce připravenou jízdenku s úmyslem si jí štípnout. Ne, neměl. Na druhou stranu se mi jen málokdy stává to, že se mě - pokud jsem sám, někdo cizí zastane. To se mi stalo a v tramvaji se mě před revizory začal zastávat odhadem tak šedesátiletý muž, kterého dvojice revizorů kontrolovala těsně předtím než mě spatřila. Muž se mě zastával se slovy, že mě kontrolovali prakticky ihned, co jsem nastoupil do tramvaje a neměl jsem tak čas si jízdenku štípnout. Z důvodu, že jsem byl za svůj článek na blogu iDnes, (popisující otřesné chování revizora A.P.), během roku 2013, i když jsem s sebou měl platnou Opencard, opakovaně šikanován skupinou revizorů kolem revizora A.P. a na oddělení stížností Dopravního podniku jsem se z důvodu absence audionahrávky nedovolal, jsem si zapnul diktafon, který s sebou pro podobné účely nosím. Revizoři mě v tramvaji zdrželi až na konečnou, kde na mě zavolali policii, která přijela pár minut poté. K trojici policistů přišel muž, jenž se mne celou dobu zastával a snažil se jim říct, že mu do toho sice nic není, ale, že mě revizoři kontrolovali ihned po mém nástupu do tramvaje. Jeho tvrzení policisty nezajímalo a vyzvali mě k tomu, abych jim předložil své doklady. Jelikož nejsem žádný svatoušek a nechtělo se mi platit pokutu, tak jsem na nic nečekal a skupince policistů s revizory jsem utekl. Část z nich se za mnou ihned rozeběhla, ale po mém výkonu za který by se nemusel stydět ani Usain Bolt, neměli šanci. Po kilometrovém sprintu jsem se před nimi schoval ve křoví těsně před hlavní ulicí. Po několika minutách jsem na chodníku pár metrů od sebe zahlédl postavy s baterkami a zaslechl, jak jeden z nich říká: "Ten cigoš nikam dál neutek. Tady někde musí být!" 

Když přešli, tak se mi ulevilo, bohužel se jeden z nich s baterkou skrz křoví vracel zpět a ležícího na zemi si mě všiml. Jednalo se o revizora L.Č.. Revizor okamžitě zavolal policisty a mě ležícího na zemi, začal po celém těle kopat. Přitom mi vulgárně a rasisticky nadával. Kopal mě i do hlavy a to vše před zraky nečinně přihlížejících policistů. Jak jsem psal již výše, tak jsem si celou událost téměř od jejího prvopočátku nahrával na diktafon, který jsem svíral v levé ruce. Jen, co revizor diktafon spatřil, tak mi ho začal kroutit z ruky. Bylo mi jasné, že se jedná o hlavní důkaz jeho otřesného chování, proto jsem se s ním o diktafon doslova přetahoval a naivně doufal, že zakročí doposud nečinně přihlížející policisté. Opět marně. Poté, co se ho revizorovi podařilo vykroutit, mi byly z opasku strhány dvě pouzdra s véčkovými mobily a následně prošacovány kapsy u jeans, kde někdo z nich nalezl mojí novinářskou kartičku, z níž přečetli mé jméno. Revizor se za mými zády ptal na to, jak se z mobilů vymažou všechna data a někdo mu se slovy: "To musíš zmáčknout výrobní nastavení", odpovídal. Vzhledem k tomu, že si oba dva navzájem tykali jsem došel k závěru, že se mezi sebou baví revizoři. Obličejem jsem ležel obrácen k zemi a snažil se otočit, abych viděl, co se děje za mnou. V tom si ke mě podřepnul policista M.O., na obličej mi namířil kasr a ptal se druhého policisty, jenž mi dřepěl na batohu, zda mi ho má nastříkat do obličeje. Ten mu na to odvětil, že ne a hrabal se mi v batohu ve kterém jsem měl notebook. Následně mi byla nasazena pouta a policisté mě odvedli k opodál stojícímu policejnímu autu. Ještě jsem si všiml odcházejícího revizora L.Č., jak v ruce svírá můj stříbrný diktafon a zakřičel jsem na něj, ať mi ho vrátí. Revizor mi na to před policisty odpověděl, že ten už neuvidím. 

Policisty jsem byl odvezen na policejní stanici a tam doslova vhozen na zem cely. Poté, co mi byly sundány pouta jsem se uvolnil na WC, kde jsem v zrcadle zahlédl svůj zmalovaný obličej s monoklem a šrámy. Jelikož mě bolela hlava a žebra, tak jsem požádal o zavolání záchranky. První otázka ženy z dvojice záchranářů po jejich příchodu na policejní stanici bylo podivení: "A kvůli tomuhle jsme sem vlastně jezdili?" To už jsem se neovládnul a začal jsem na ně křičet, že jestli mě pořádně neprohlédnou, tak si na ně budu stěžovat. Následně mi byly prohlédnuty zorničky, změřen tep a kolega záchranářky mi rukou sáhnul pod mikinu na žebra. Do lékařské zprávy uvedli, že na mě neshledali žádné viditelné známky zranění. Při předávání osobních věcí jsem zjistil, že mi chybí obálka s finanční hotovostí a mám poškozený batoh na notebook. (To, že mám zničený notebook jsem zjistil až doma). Na dotyčné policisty jsem ihned na služebně podal trestní oznámení z důvodu, že nečinně přihlíželi mému fyzickému napadení, nečinně přihlíželi mému okradení o diktafon a nečinně přihlíželi promazávání dat z mých mobilů. Jelikož mě bolela hlava a kulhal jsem, tak jsem zůstal v policejní budově a znovu zavolal záchranku, jejíž operátor mě ujistil, že přijedou. Poté, co pro mě ani po více než hodině a čtvrt nepřijeli, jsem volání na záchranku zopakoval, ale bylo mi řečeno, že pro mě již znovu nepřijedou, jelikož mě již prohlédli a neshledali na mě žádné známky zranění. Ihned poté jsem došel na noční autobus, který mě z letiště dovezl k hotelu Diplomat, kde jsem znovu zavolal záchranku. Doktor v ÚVN Střešovice na mě po důkladné prohlídce našel monokl, škrábance po celém obličeji a na hlavě, a modřiny na nohou. K mým zraněním se později vyjádřil tak, že byla starší jedné hodiny, což znamená, že je policií přivolaní zdravotníci museli vidět, ale zapřeli je. 

Ještě týž den jsem se se svojí stížností na chování policistů dostavil na Generální Inspekci Bezpečnostních Sborů (GIBS), kde jsem celý incident podrobně vylíčil. O čtrnáct dnů později jsem GIBS předal své dva véčkové mobily za účelem zjištění otisků prstů. Kdybych tehdy býval tušil, že je Generální Inspekce Bezpečnostních Sborů dle některých zdrojů nechvalně proslulá tím, že se některé trestné činy policistů snaží zamést pod koberec a jejich oznamovatele se snaží kriminalizovat, tak bych tam býval vůbec nechodil. Generální Inspekce Bezpečnostních Sborů nejenže nezajistila dostatek důkazů vůči revizorovi a policistům (kamerové záznamy z CPZ, ze služebny apod.) a na základě toho nenašla žádné pochybení z jejich strany, ale naopak její vrchní rada plk. P.F. vůči mě vznesl podezření, že jsem se dopustil protiprávního jednání v souvislosti s možným křivým obviněním policistů. GIBS též z mým mobilů, které jsem jim poskytnul za účelem možného zjištění otisků prstů revizora, bez mého souhlasu vytáhnul veškeré sms a ty, které se jim zdály závadné, barevně zvýraznili. Na základě podnětu ze strany GIBS jsem byl obviněn a posléze obžalován z trestného činu křivého obvinění (sazba 2-8 let). Celá věc došla k Obvodnímu soudu pro Prahu 6, kdy byla vrácena zpět státní zástupkyni J.J. k došetření a odstranění závažných procesních vad přípravného řízení. Ta se vůči tomu odvolala prostřednictvím stížnosti k Městskému soudu, který mimojiné uvedl, že nepřipouští pochybnosti o věrohodnosti vypovídajících policistů a revizorů, kteří, neboť vypovídají pod sankcí křivé výpovědi, mluví pravdu. (Městský soud však jaksi zapomněl na to, že kdyby se policisté V.Ž., M.O. a  M.J. ke svému jednání přiznali, tak by jim rovněž hrozilo trestní stíhání.) Zároveň zde musím uznat, že jsem celou situaci podcenil a nedbal rad několika právně vzdělaných lidí, abych si včas sehnal jinou obhájkyni než K.D., kterou mi vybral vyšetřovatel případu.

Celá kauza se dostala zpět k Obvodnímu soudu, jenž doplnil a odstranil naprosté minimum závažných procesních vad a letos v březnu mě odsoudil za údajný trestný čin křivého obvinění k nepodmíněnému trestu odnětí svobody ve výši tří let. Městský soud mi tento trest letos v květnu snížil o jeden rok.

Nikde se zde nesnažím omlouvat svojí jízdu na černo a následný útěk, ale zároveň jsem přesvědčen, že svůj trest jsem za ní jsem již dostal v podobě několikatisícové pokuty za přestupek od Obvodního úřadu. Jsem také přesvědčen, že za jízdu na černo a následný útěk, není možné někoho beztrestně kopat do hlavy a za to, když si podobné jednání nahrávám na diktafon není možné mě o něj beztrestně okrást. Případ, kdy si jde poškozený v dobré víře stěžovat na skupinu pachatelů k státnímu orgánu k tomu určenému a tímto orgánem je na něj iniciováno trestní oznámení pro křivé obvinění, které skončí jeho odsouzením především proto, že se všichni původně obvinění navzájem kryjí a vypovídají shodně, pokládám za velmi nebezpečný precedens v rámci české justice. Kdybych tehdy býval jen tušil, že je Generální Inspekce Bezpečnostních Sborů, dle některých zdrojů nechvalně proslulá tím, že se snaží některé trestné činy policistů zamést pod koberec a jejich oznamovatele se snaží kriminalizovat, tak bych si za ní býval vůbec nechodil stěžovat.