Fotograf Petr Čunderlík: „Na zabíjení zvířat pro ego jednotlivce není vůbec nic dobrého!“

Petr Čunderlík (*1979) je český cestovatel a fotograf, který se zaměřuje zejména na fotografování divokých zvířat a přírody. Jeho fotografie se objevily na stránkách National Geographic, uspěl i v nejrůznějších diváckých anketách.

Co konkrétně Tě přivedlo do Afriky?
Tehdy jsem byl domluvený s jednou kamarádkou, že někam pojedeme, nevyšlo nám to, byl jsem z toho zklamaný, přišel jsem do práce, zadal si v počítači do Google slovní spojení exotika - zájezd a vyběhla na mě last minute Keňa s nějakou strašnou slevou. Prostě, super nabídka na čtrnáct dní za málo peněz. Bylo pondělí a odlet byl za pár dní v neděli. Kliknul jsem na ten odkaz a tak jsem se vlastně poprvé dostal do Afriky. Byl by z toho možná nudný čtrnáctidenní zájezd, ale já hned druhý den ráno doslova utekl z hotelu, seznámil se se svým budoucím průvodcem a strávil čtrnáct báječných dní v Keni, z toho týden na safari. Afrika mě odjakživa lákala, chtěl jsem vidět všechna zvířata, která jsem znal z knížek a televize, protože jsem byl jako malý pořád přilepený na obrazovce a koukal na dokumenty o přírodě a hlavně o Africe.

Kolik afrických zemí jsi celkem navštívil a jaká Tě nejvíc uchvátila?
Nejvíc času jsem doposud strávil v Keni. Dohromady to už bude několik měsíců. V poslední době jsem pobýval hlavně na jihu Afriky, především v Botswaně a v Zimbabwe. Nějakou dobu jsem pobyl v Jižní Africe, Svazijsku, Namibii a Zambii, byl jsem také na severu v Maroku a příští rok se chystám opět do severní Afriky na přejezd Maroka, Alžírska a Tuniska.

Proč zrovna Keňa?
Keňa byla první africká země, kterou jsem navštívil. Když jsi poprvé na safari a vidíš divokou přírodu, tak se ti to hodně vryje do paměti. Buďto začneš Afriku milovat, a máš potřebu se tam vracet nebo tě to odradí. V mém případě se jednalo o to, že jsem se do Afriky, přes všechny její problémy, zamiloval, takže jsem se dlouhé roky vracel do Keni, posléze jsem si tam našel přátele a přítelkyni, jak už to tak bývá. Strávili jsme spolu téměř dva roky zajímavého života.

Nežárlili na Tebe místní muži?
Vůbec jsem to nezaznamenal. Spíš jsem pro ně byl taková atrakce, protože, když jsme si někam vyšli, tak na nás koukali a občas něco pokřikovali. Oni samozřejmě viděli bílý obličej a tím pádem jsem pro ně mohl být zajímavý, ale časem jsme se všichni seznámili a tak nějak jsem zapadl. Hlavně jsem ale nesplňoval takový stereotyp, kdy si mladá Afričanka nabrkne starého bělocha. Nebyl jsem tam v roli pupkatého strejdy, který sbalil mladou černošku, protože má prachy a chce si užít.

Co Tě na místních lidech nejvíc fascinovalo?
Národy a kmeny, žijící ještě tradičním životem, to je kapitola sama o sobě. Fascinovaly mě jejich znalosti přírody a zvířat a schopnosti přežít v drsné přírodě. Pokud se bavíme o městském obyvatelstvu, tak mě nejvíc zaujalo to, že i v dnešní době, kdy v Evropě můžeme žít vyloženě individualisticky je v Africe pořád strašně důležitá komunita. Pro Afričany obecně, i když to jsou třeba ve městě běžně zaměstnaní lidé, je komunita ve které žijí, to znamená členové nejbližší rodiny a sousedi, strašně důležitá a mnohdy by bez své komunity nemohli vůbec fungovat. Fascinuje mě zvláštní soudržnost, kterou mají, což se projevuje například v tom, že když se večeří, tak nikdo nejí sám, ale se zbytkem své rodiny a sousedy, což je docela příjemné. Lidé si spolu hodně povídají. Tohle tady mizí, protože lidé v Evropě už nejsou tolik závislí na své komunitě. Ono to má své výhody i nevýhody. Uvedu jeden příklad. Určitou dobu jsem tam žil, dal jsem ráno své keňské přítelkyni peníze, aby mohla zaplatit elektřinu na další měsíc. Když se večer vrátila domů a já se ptal, jestli už máme elektřinu, abych mohl pustit větrák, protože bylo zrovna horko, tak mi s omluvou odpověděla, že ne, jelikož peníze dala své sousedce na lékařské výlohy, poněvadž to bylo důležitější. A ono to v tu chvíli důležitější fakt bylo! Ona si pak může být jistá, že až bude sama něco potřebovat, tak se může obrátit na svou komunitu a ona jí pomůže. 

Prozradíš mi historku, která se váže k Tvému setkání s Turkanama?
To bylo v severní Keni u jezera Turkana, tam moc lidí, natož turistů, nejezdí. Je to taková bohem zapomenutá část země, kde jsou lidé pořád docela divocí a spory se mnohdy řeší se zbraní v ruce, no a my přišli do jedné místní vesnice, kde k nám byli krajně nedůvěřiví a v podstatě nás vyháněli pryč. Poté, co jsem vytáhnul foťák a naznačil, že bych rád něco vyfotil, tak začali být až agresivní a v jednu chvíli to bylo mezi námi, našimi průvodci a Turkany tak napjaté, že chyběla ona pověstná jiskra a mohlo být zle. Nakonec se to nějak urovnalo, a byť před námi jejich děti utíkaly a ženy se schovávaly, tak to proběhlo relativně normálně. O pár dní později si nás zase u cesty stopnul jeden Somálec s ákáčkem a nechal se svézt asi sto kilometrů do Marsabitu, za celou dobu neřekl ani slovo a když vystoupil, tak nám náš řidič řekl, že jsme ho museli vzít, jinak bysme měli v Marsabitu velký problém. Severní Keňa je prostě specifická oblast a je potřeba si dávat pozor, obzvlášť v posledních letech, kdy zde řádí teroristi z Aš-Šabáb se kterými se snaží vypořádat keňská vláda, ale je to složité, jak to v těchto oblastech jenom může být.

Nastudováváš si předem jednotlivé druhy zvířat?
Předtím než jdu fotit, tak se snažím, abych o dotyčném zvířeti věděl maximum. To například znamená, že se k některému opeřenci mohu přiblížit relativně blízko, ale třeba husy se zvednou, i když jsi od nich půl kilometru. Ve Švédsku na takové louce u jezera bylo hejno desítek tisíc hus, ale trošku jsem podcenil přípravu. Když jsem se k nim blížil a myslel, že jsem pořád dost daleko, tak se pět, deset tisíc hus kompletně zvedlo, jenom mi zamávaly a ten den bylo po focení. Snažím se v tomto směru vzdělávat, abych věděl, co si můžu dovolit.

Jaké informace konkrétně?
Únikovou vzdálenost, jestli je potřeba být v krytu nebo ne, jak se dané zvíře chová, kde a kdy je nejlepší doba na setkání, jaké zvuky dotyčné zvíře vydává při nebezpečí.. Na Špicberkách mě třeba průvodce upozornil na zajímavé chování jespáka mořského, který v případě ohrožení zvedne jedno křídlo, aby na sebe upozornil, a potom bude kolem vás pochodovat tak, aby vás odvedl od blízkého hnízda a chránil tím mladé. S touto situací jsme se pak nakonec setkali. Tyto informace jsou pro mě důležité, protože primárně nechci zvířatům nějakým způsobem ublížit. Jsem tam jako na návštěvě a snažím se respektovat jejich životní prostor.

Čekání na fotografický úlovek Ti obvykle zabere čekání v řádu několika hodin nebo dní?
Záleží, jak co. Někdy příjdu, mám štěstí, vidím a vyfotím. Někdy se na dotyčná místa opakovaně vracím několik dní a nevyfotím nic, ať už díky tomu, že nejsou zajímavé světelné podmínky pro krajinnou fotografii nebo proto, že zvíře, na které jsem si myslel, nepřijde. Nejsem trpělivý tak, že bych v krytu vydržel čekat několik dní, několik málo hodin to ale zvládnu. Vzpomínám si, jak jsme při cestě z Yellowstonu do Grand Tetonu ve Wyomingu hledali losy americké. Několik dní jsme nic nepotkali, všechna osvědčená místa byla plonková, až jsme na takové vzdálené louce dalekohledem zahlédli kousek paroží od losa. Zastavili jsme, pomalu se přiblížili a ten samec si v tu chvíli lehnul. Viděli jsme jen jeho mohutné paroží a museli počkat až z té vysoké trávy vstane. Čekání trvalo skoro tři hodiny, chtěli jsme to už vzdát, ale nakonec vstal a povedlo se mi ho cvaknout. Rád se na vybraná místa dostávám dřív, abych se mohl připravit na ten pravý okamžik, nemusel řešit jiné věci a mohl se soustředit pouze na perfektní fotku.

Na jakou vzdálenost se Ti povedlo se nejblíž dostat k divokým zvířatům?
Hrozně moc záleží na tom, jaké divoké zvíře chceš fotit. Jsou zvířata, kterých se můžeš téměř dotknout. V Africe to jsou třeba žirafy, které ti klidně strčí hlavu do okýnka, ale pak jsou zvířata, ke kterým se ani nesnažíš příliš přiblížit. Agresivní jsou třeba hroši. Slon tě nechá přiblížit relativně blízko, ale jít k němu a dotknout se ho také nejde. Loni na jaře nás v Zimbabwe jeden slon pěkně prohnal. Večer jsme se vraceli do kempu a najednou vidíme, že přes cestu je hozená velká větev jakoby spadlá ze stromu. Vedle ní stál slon a bylo vidět, že mu z boltců teče taková tekutina. Byl v říji nebo vzrušený. Čekali jsme, než otočí hlavou, nebo popojde o kousíček dál. Šlápli jsme na plný plyn a ve zpětném zrcátku viděli, že se rozběhl a běžel za námi asi kilometr nebo dva. Kamarád mi vyprávěl, jak málem přišli o život, když jim slon rozdupal stan vedle auta. Takže vždycky záleží na situaci.

Jaká jsou základní pravidla, kterými se musíš řídit, aby Tě zvířata nenapadla?
V Africe se většinou snažíme neopouštět auto. Jsou situace, kdy vyskočíme z auta a máme jednoho člověka, který hlídá okolí. Nemůžeme si dovolit vyskočit kdekoliv. Pokud v Africe zůstanete v autě, tak se vám pravděpodobně nic nestane. Co se týče pravidel, tak musíte znát dotyčné zvíře a vědět, co si můžete dovolit. Například nebudete chodit mezi mořem a ležícími tuleni nebo mroži, protože oni potřebují mít neblokovaný vstup do moře a když půjdete špatnou stranou, tak mohou zpanikařit. Když uvidíte samce a samici, tak se nepostavíte mezi ně. Například u orangutanů. To je zkušenost, kterou jsem zažil. Samec potřebuje mít volný přístup k samici. Když se postavíte mezi ně, tak hrozí nebezpečí. Takhle okolo nás v džungli na Borneu proběhl obrovský samec orangutána, protože jsme se dostali mezi něj a samici o které jsme nevěděli. Prolétl kolem nás a v tu chvíli si s námi mohl dělat, co chtěl. Naštěstí běžel za tou samicí.

Najímáš si místní průvodce?
Snažím se, protože ti ušetří čas, peníze a o přírodě vědí mnohem víc, než víme my. V Africe téměř vždy. Na dvou posledních cestách v Botswaně a v Zimbabwe jsme byli s kamarádem z Česka, což je člověk, který jezdí do Afriky už asi sto let, každý rok tam tráví několik měsíců, ta místa zná téměř dokonale, takže už je jako lokální průvodce. Třeba v Keni nemusím řídit a mohu se plně soustředit na fotografování. Mám s sebou člověka, který mluví plynně svahilsky a rozumí ostatním řidičům s vysílačkou, takže se i díky tomu můžeme dostat na místa, kam bychom se bez něj těžko dostali, protože svahilštinu ovládám jen velmi omezeně a cestičky v národních parcích znají jenom průvodci. 

Na co si při focení zvířat musíš dávat pozor? Co všechno jde pokazit?
Pokazit jde úplně všechno. Třeba taková hloupost, jako že nemáš kartu ve foťáku, což se mi také stalo. Den předtím jsem si z foťáku vyndal paměťovou kartu, pak jsem si jí tam nezandal, ráno jsem vstal, otevřel oči a ještě poloslepý jsem viděl nějakou situaci, instinktivně drapnul foťák, ale "fotil" jsem naprázdno, jelikož ve foťáku nebyla karta. To znamená, že si člověk musí dávat pozor na techniku a na to, kde je, aby v zápalu focení neudělal nějakou škodu. Kamarád mi líčil zážitek z Aljašky, jak seděl na zemi a najednou uviděl velkého medvěda, jak běží přímo k němu. Medvěd se k němu blížil, a už byl tak blízko, že ho nedostal do jednoho záběru. Tak ho vyfotil nadvakrát s tím, že vytvoří panorama. Už si říkal, že je v háji, ale aspoň udělá dobrou fotku a to bude poslední věc, co po něm zbyde, ale medvěd se najednou obrátil a šel pryč. Můj známý byl rád, že se mu nic nestalo, jenže v tu chvíli se otočil a zjistil, že za ním stojí ještě větší medvěd, než byl ten první. Nakonec to dopadlo dobře. Má furt dvě nohy, dvě ruce, ale je třeba si dávat pozor, kde jste, abyste v zápalu focení nezapomněli, že se k vám něco blíží.

Zaujala mě Tvá fotografie chameleona ke které jsi napsal, že jste ho málem přejeli.

To bylo loni na jaře v Zimbabwe, když jsme projížděli jedním z tamních národních parků. Najednou jsme na zemi spatřili chameleona, který lezl v pískové cestě. Zastavili jsme abychom ho nepřejeli, protože je to docela malé zvíře. Když jedete v Africe, tak koukáte na slony, žirafy, lvy a občas přehlédnete to, že živočichové chodí také po cestě, po které jedete. Naštěstí jsme ho nepřejeli, vrátili se k němu a dali ho na větvičku zpátky do keře tím směrem, kterým šel. Barvu chameleona určuje nejenom prostředí ve kterém je, ale především jeho psychický stav. V našem případě šlo o zeleného chameleona a asi byl v pohodě, protože ti hodně pestří bývají většinou vybuzení samci a tento během našeho setkání barvu nezměnil.

A nějaký příběh k fotografii hrochů koupajících se v hroším koupališti?
To je jedno z krásných míst v Botswaně, na které máš chuť se vracet a když se tam budeš vracet dostatečně často, tak se ti jednou podaří super fotka. Jednalo se o brouzdaliště, kam se hroši stahují na celý den. Oni většinu dne tráví ve vodě a teprve po západu slunce vycházejí ven. Tam je to zajímavé také tím, že se můžete postavit na místo, z něhož je vidět, jak přímo za oním brouzdalištěm zapadá slunce. Je to místo pro fotografické fajnšmekry.

Máš nějakou historku k lišce, která drží v tlamě několik myší?
To bylo ve Finsku. Ta fotka vznikla asi v půl třetí ráno, což samo o sobě není běžný čas, kdyby lidé chodili fotit, protože na většině území zeměkoule je tma, ale severské oblasti mají výhodu, že během polárního dne tam jde pozorovat příroda i v noci, protože je světlo čtyřiadvacet hodin. To nejzajímavější se totiž ve zvířecí říši děje většinou v noci. Při soumraku a nad ránem se nejčastěji loví. My jsme si těch lišek všimli už začátkem večera, viděli jsme jednu nebo dvě a říkali si: "Hele, to by mohlo být opravdu zajímavý!" Jel jsem v autě, měl připravený foťák, otevřeným okénkem koukal do lesa a najednou jsem zahlédl lišku, jak drží v tlamě několik rejsků. Pustil jsem volant a normálně jsem jí "střelil" z toho okénka, a ona mi tam zapózovala. Není to zrovna typický způsob, jak fotím, ale je to jedna z mých nejoblíbenějších fotek a tuhle noc si dodnes pamatuji, protože jsme toho tehdy hodně viděli a zažili.

A k fotce lvice s kořistí?
To bylo v národním parku Tsavo v Keni. Celý den jsme projížděli parkem a nic moc neviděli. Bylo něco kolem šesté hodiny večer, směřovali jsme zpátky k bráně parku, když najednou zapraskalo ve vysílačce a bylo vidět, že náš řidič a průvodce vzrušeně mluví s někým na druhém konci. Zeptal jsem se ho, co se děje, ale on mi neodpověděl, otočil auto, šlápl na plyn a jel jako blázen. Tušil jsem, že to kvůli gazelám nebo slonovi nebude, že je to nějaká šelma. Po patnácti minutách docela zběsilé jízdy jsme přijeli na místo, kde lvice žrala nějakou antilopu nebo pakoně a my si mohli užít okamžik toho, kdy tam hodovala jako královna savany.

Jaký máš názor na lidi, kteří jedou do Afriky zastřelit nějaké zvíře pro trofej a hájí se tím, že díky finanční částce, kterou poskytli, pomáhají přežití ohrožených druhů?Pokud někdo tvrdí, že pomáhá zvířatům tím, že si zaplatí možnost některé z nich zastřelit, tak je to podobné, jako tvrdit, že chráníte životní prostředí tím, že si v Africe zaplatíte možnost vypouštět bordel do oceánu. Když si představíš, o co jde, tak je někdo, kdo si chce vystřelit třeba na slona a někdo mu to musí povolit. Ten většinou nějakým způsobem zinkasuje finanční částku, která se obvykle rozmělní mezi další lidi, kteří z toho profitují. Střelec jde, zaplatí navíc průvodce a na konzervaci přírody a ke zvířatům se nedostane téměř nic. Jedná se o takový blud, kterým někteří rádi zastírají fakt, že je to pouze zábava bohatších lidí a obchod se smrtí. Co se všeobecně trofejního lovu týče, je to téměř stoprocentně výsada bílých Afričanů a jejich zahraničních lovců, především z USA. Máme dokonce i jednu českou "dámu", která se tímto způsobem prezentuje a propaguje svůj lov jako něco co pomáhá. Například v Keni je trofejní lov zakázaný, stejně tak v Botswaně. V Jižní Africe a v Zimbabwe je jako v jedněch z mála zemí trofejní lov povolen. Napřílad v Zimbabwe odhady mluví o méně než o pouhých třech procentech z částky, která jde z licencí za lov na ochranu přírody. Lovci si do Afriky jezdí uspokojovat svou zábavu ve střílení zvířat a nějaká ochrana přírody je jim naprosto u zadku. Místo toho abyste to zvíře stokrát vyfotili a stokrát zaplatili poplatek za vstup do parku, tak ho jednou zabijete. Co přináší tisícinásobně více peněz na ochranu přírody, to je turismus a ten fotografický obzvlášť. Jsou to dva, tři roky zpátky, kdy v Zimbabwe nějakým způsobem vylákali ikonického lva Cecila ven z rezervace a pak se oháněli tím, že měli licenci na zabití lva mimo rezervaci a tím pádem ho mohli zastřelit, přitom víte, že to byla cílená věc, jak ho dostat. Na zabíjení zvířat pro ego jednotlivce není vůbec nic dobrého.

Vadilo by ti to, i kdyby zabíjeli neohrožené druhy zvířat?
Respektuji to, když domorodci jdou a zabíjí zvíře pro jídlo. To je úplně normální. Lov pro jídlo mě nevadí, ať je to v Kanadě, v Americe, v Africe nebo kdekoliv jinde, protože lidé, co loví pro jídlo, vědí, co můžou ulovit a nevybijí stovky zvířat. Když ale vidíte lov pro trofej, kožešinu, slonovinu, rohovinu, nebo pro zábavu, tak se ptáte, proč podporovat něco takového. Nepřináší to nic přírodě ani komunitě a ještě i díky tomu dochází k vyhynutí druhů.

Není to, co říkáš, vzhledem k masovému zabíjení zvířat ve velkochovech, tak trochu pokrytectví?
Chov zvířat ve velkochovech je pouze náhradou za individuální lov, který už není primárním způsobem, jak si zajistit potravu. Zvířata ve velkochovech také nejsou ohrožená tak jako například lvi, kteří v posledních několika letech prudce mizí z Afriky, a je jich mnohem menší množství, než jich bylo před dvaceti lety. Sám to vidím na svých cestách, protože do Afriky jezdím přes deset let. Lvi ubývají společně s dalšími ohroženými druhy zvířat, jako jsou třeba nosorožci, kteří jsou rovněž předmětem zájmu trofejních lovců. Tohle je přece něco jiného než když chováš "běžná" zvířata. - Prostě jsme všežravci a tím pádem i masožravci. Pokud budou zvířata chovaná za podmínek, kdy během chovu nebudou trpět, tak proti tomu nic nenamítám. Nemyslím si, že bych se měl cítit vinen za to, že se toho účastním tím, že požívám maso.

Poslední soutěž Czech Press Photo vyhrála fotografie orangutanní samice s údajně umírajícím mládětem. Fotografie kvůli své autenticitě vzbudila řadu negativních reakcí mezi fotografy. Jaký na ní máš názor?
Když se podíváš čistě jenom na tu fotku, tak rozhodně nějakým způsobem vypovídá o tom, co se děje ve světě. Úbytek místa pro život orangutánů je realita. Kdo si zajede na Borneo nebo Sumatru, tak vidí, co se tam děje s přírodou a s prostředím pro orangutány. Orangutáni jsou ohrožení kvůli pěstování palem pro produkci palmového oleje, těžbě nerostných surovin a podobným věcem. Z tohoto úhlu pohledu je ta fotka v pořádku. Pakliže tvrdí něco, co se nezakládá na pravdě, tak se jedná spíš o etický problém. Jestli ten příběh, co prezentuje, je skutečná pravda nebo ne, ví jenom on sám. Mě se ta fotka svým způsobem líbí, byť zobrazuje smutné téma. Proti samotné fotce nic nemám, ale mám problém s tím, pokud se s ní šíří příběh, který neodpovídá realitě.

Láká tě se soutěže Czech Press Photo také zúčastnit?
Své fotky jsem ze začátku občas posílal do různých soutěží a nějaké úspěchy v domácí i zahraniční konkurenci jsem zaznamenal, ale moc si na fotografické soutěže nepotrpím. Nejsem typ fotografa, který by chtěl nebo musel se svými fotkami soutěžit, byť chápu, že je třeba konkrétně s touto soutěží právem spojena velká prestiž a následná popularita. Když se mi fotka povede a vím o ní, že je dobrá, tak prostě nepotřebuji, abych si to ještě "potvrzoval" soutěží, byť nevylučuji, že se někdy podobné soutěže zase zúčastním. 

Jako jeden ze svých životních snů jsi kdysi uvedl, že bys chtěl vyfotit Sněžného levharta - Irbise. Podařilo se Ti to už?
Nepodařilo, a co je úplně nejhorší, že jsem proto za několik posledních let vůbec nic neudělal. Respektive jsem se soustředil na jiná místa a Irbise jsem zasunul někam dozadu. V mém případě je to totiž spíš takové zbožné přání, než reálný sen, za kterým bych si šel, ale trošku motivace mi teď dodal Vladimír Čech, který fotí na fotopasti, je opravdu moc šikovný, a tomu se tuším loni podařilo někde v Mongolsku na svojí fotopast vyfotit Irbise. Před pár lety mi přišlo, že je to tak strašně vzdálený sen, který si asi nikdy nebudu moct splnit. I dnes existuje minimum dobrých fotografií nebo filmových záběrů, protože tohle zvíře je duch hor. Jsou lidé, kteří v té oblasti žijí a v životě Irbise neviděli. On tam prostě přijel, nainstaloval fotopasti a měl štěstí.Takže to jde. To mi trošku ukázalo, že můj sen může mít reálné kontury.

Co plánuješ do budoucna?
Za dva měsíce odjíždím na pár týdnů na Kavkaz a v létě jedu se svým kamarádem Rosťou Stachem na Aljašku, protože tam bude probíhat tah lososů, takže se tam o ně budou prát medvědi. Na to se moc těším, protože to také byla jedna ze snových věcí, kam jsem se chtěl dostat a která se dlouho odkládala. Věděl jsem, že se mi to někdy splní, jenom bylo třeba počkat na správný čas a ten přijde letos.

Fotografie Petra ?Čunderlíka 

Děkuji za rozhovor                                                                                Vít Hassan

Původně psané pro časopis Esquire.