Kazatel Daniel Skokan z kostelu na lodi: „I ten komunista se v nemocnici pomodlí!“

V pražském holešovickém přístavišti kotví skutečně kuriózní loď. Jedná se o kostel zřízený na lodi. 

Historickou, původně překladní a školní loď vyrobenou v roce 1925, která kotvila v Hamburku, koupila pražská odnož mezinárodního křesťanského společenství (ICF - International Christian Felowship) a do její rekonstrukce investovala zhruba 6 milionů korun, které pocházejí z vlastních příspěvků. Česká odnož ICF se snaží oslovit zejména mladé lidi a populární formou jim přinést tradiční křesťanské hodnoty. Na lodi každou neděli probíhají netradiční bohoslužby, které spíš připomínají folkové nebo poprockové koncerty. Loď se skládá z víceúčelového sálu s kapacitou 200 osob, pódia a zázemí pro účinkující. K dalším zvláštnostem netradičního kostela patří bar ve kterém si návštěvníci mohou dát něco k občerstvení a zároveň i k pití.

Jste věřící odmalička?
To určitě nejsem. Pocházím z ateistické rodiny. Co si pamatuji, tak nikdo z mých příbuzných věřící nebyl, takže mě k víře nikdo nevedl. 

Co vás tedy přivedlo k víře? 
Tak, asi to co spoustu lidí. Hledání smyslu života. Každý z nás má zážitky, kdy má pocit, že to nemůže být jen tak samo sebou a někdy máme dojem, že nás něco přesahuje. Občas v to doufáme. Můj děda, který také nebyl věřící mi poté, co se vrátil z nemocnice řekl: „Dančo, neboj se, i ten komunista se v té nemocnici pomodlí!“ Když se dostáváme do úzkých, tak i statistiky říkají, že 70 % lidí se někdy v životě nějakým způsobem pomodlí v naději, že cosi třeba je. Člověk má někdy otazník a zkusí to, co kdyby náhodou…

Předtím než jste se stal členem ICF jste ale nebyl ateista.
Mé hledání začalo někdy v patnácti, šestnácti letech a v sedmnácti jsem prožil nějaké obrácení a stal se věřícím. Ještě před revolucí jsem vstoupil do Církve Bratrské. Ve městě, kde jsem bydlel Církev Bratrská neexistovala, navštěvoval jsem jí v jiném městě a s kamarády jsme se ještě před revolucí dohodli, že bysme nějakou církev založili. V našem městě byl pouze katolický kostel. To bylo všechno. Řekli jsme si, že je to málo, věděli jsme, jak změnit zeměkouli a tak jsme si řekli, že jí změníme. ICF vedu pět, šest let.

Kde a v jakém roce ICF vzniklo?
ICF vzniklo ve švýcarském Curichu před třiadvaceti lety. 

V kolika zemích po celém světě máte zastoupení?
V Evropě asi v osmi a mimo Evropu asi ve třech. Jedná se o Brazílii, kde to vzniká, Izrael a Kambodžu. 

V Africe ne?
Afrika bude asi nejtěžší kontinent, protože ICF je zaměřené na mladou moderní mládež. Celý náš styl se točí kolem toho, jakým způsobem žije mladý člověk v moderní západní společnosti. A bohužel spousta mladých Afričanů tenhle život nemá. Přál bych jim ho, ale nemají ho a tím pádem tam ten náš styl někdy možná pronikne, ale jsme přeci jenom více zaměření na životní styl mladých lidí v západní společnosti.

Kolik let fungujete v České republice?
V České republice to bude v září asi dvanáct let.

Co Vás vedlo k nápadu zřídit kostel zrovna na lodi?
Kdysi jsem byl majitelem motokárové haly s restaurací. V neděli jsme tu restauraci s motokárovou halou zavírali a pořádali jsme v těch prostorách bohoslužbu. Když nám tam končil pronájem, tak jsme komunitě lidí, kteří se tam scházeli oznámili, aby počítali s tím, že se v budoucnosti budeme scházet někde jinde, jelikož hledáme nějaké nové místo. Tehdy přišel jeden host a řekl, že pořádat bohoslužby v motokárové hale je zvláštní a pokud bysme chtěli zůstat zvláštní dál, tak je můžeme dělat třeba na lodi. Asi to myslel jako nadsázku. Ta myšlenka se ale v té partě zakotvila a jeden z kamarádů vyrazil tady do Holešovického přístavu, nějaký místní námořník na něj zakřičel: „Hej, co to tam děláš?“ On mu na to odpověděl, že hledá loď, která by se možná mohla hodit. Námořník na to odvětil, že tam má dvě lodi, které mu může ukázat. A jednu z nich jsme později koupili.

Loď vás přišla na šest milionů korun. Kde jste na ní vzali?
Přispěli jsme si na ní sami. Každý člověk z party přispěl jak chtěl a jak mohl. Měl pocit, že mu to něco dává, takže chtěl dát něco zpátky..

Slyšel jste o kazateli ve Švédsku, který se snaží víru mladým lidem přiblížit a zatraktivnit prostřednictvím kázání v rytmu elektronické hudby?
Slyšel jsem o něm a v některých ohledech se ICF podobá tomu, co on dělá ve Švédsku. Naše bohoslužba se už od začátku skládá z toho, že v ní jsou klávesy, elektrická kytara, bicí.. V sále je zhasnuto, na pódiu jsou světla, takže pokud jste poprvé na návštěvě, tak nevíte, jestli jste v klubu, na koncertě nebo v církvi. Elektronika nás jako žánr neláká, občas u nás ale vystupuje nějaký křesťanský rapper. Chceme být k dispozici pro většinovou mladou společnost a tyto žánry jsou často jenom pro určité menší skupiny lidí.

Máte nějaká striktní pravidla, kterými se Vaši členové musí řídit?
Tím, že nemáme členství, tak je těžké někoho tahat za nějaká pravidla, kterými se musí řídit. V principu žádná velká pravidla nemáme. Máme nějakých pět hodnot, kterými se snažíme řídit. Jednou z těch hodnot je to, že chceme dělat církev v rytmu doby, druhou hodnotou je přátelství a pomoc svému bližnímu, další hodnotou je, že chceme dávat to nejlepší Bohu a lidem kolem sebe, čtvrtou hodnotou je, že se neustále jako lidé i jako parta posouváme vpřed a poslední hodnotou je, že věříme tomu, že pro Boha není nic nemožné.

V plno lidech můžete vzbuzovat dojem sekty... 
Nevím čím, ale lidé si to pokud chtějí můžou ověřit osobně. Také nás se svými studenty z Vysoké školy navštěvuje docent Vojtíšek, který vede organizaci, která se jmenuje Sdružení pro studium sekt a nových náboženských směrů a snaží se mapovat náboženské směry na české scéně. Nejenom křesťanské, ale i jiné druhy včetně nových forem církví, sekt, duchovních a okultních směrů. Máme od něj jakýsi odborný posudek, co on si o nás myslí.

Jaký máte postoj k sektám?
Záleží na tom, co si pod slovem sekta představíte. Pokud si pod tím člověk představí tu negativní část toho názvu, což je přirozeně to první, tak samozřejmě sekty mívají tragický dopad do soukromí lidských životů, protože lidi izolují od přátel, od rodiny, ovládnou je, manipulují s nimi, zneužijí jejich dovedností, jejich čas, peníze. Často dochází k rozpadu přátelství, vztahů v rodině nebo rodin. Snaha vybudovat sektu celkově znamená snahu ovládnout lidi. Někteří lidé jsou zranění a vyhledávají bezpečí nějakého úzkého kruhu lidí, co jim sekty poskytují a tím pádem jsou náchylnější k tomu, aby tam mohli zapadnout a byli snadno ovládnutí. Z toho samozřejmě dochází k lidským neštěstím.

Jaký názor máte na Moonovce?
Většinou si lidé pod sektou představí nějakou menši skupinu dvaceti, třiceti lidí. Moonovci jsou jedna z největších sekt na světě, protože mají desetitisíce členů. V některých ohledech se jedná o sektu. Ve chvíli, kdy někdo začne někomu jinému diktovat koho si má vzít za manžela a za manželku, tak mi řekněte: To je manipulace nebo je to dobrovolné rozhodnutí? Proto si myslím, že je to manipulace, ovládání lidí a to je podle mně jeden ze znaků sekty.

Kolik máte odhadem členů?
Tím, že nemáme členství, tak se to dá těžko říct. V neděli nás navštěvuje téměř dvěstě lidí. Tím, že ne každý příjde, jak jsem říkal nejsme klub kam by lidé chodili pravidelně a ještě si kontrolovali jejich účast, tak přesně nevíme. Lidí, kteří jsou s námi v pravidelném kontaktu, jelikož od nás chtějí informace přes e-mail nebo nás finančně podporují, či nám s něčím pomáhají, je něco málo přes třista.

Co by váš člen musel udělat, abyste ho vyhodili?

Abych ho požádal, ať přestane chodit na naše bohoslužby, tak by musel nějakým způsobem ubližovat lidem v naší komunitě, kteří tam chodí. Když se někdo snaží lidi ovládnout, využít je ve svůj prospěch.. Například, když někdo pracuje s finančními produkty a tak k nám začne v neděli chodit, aby je tam lidem nabízel. Na tom není nic špatného do chvíle než se čtvrtý, pátý člověk ozve a řekne: „Ten pán je vlezlej, nezná hranice a obtěžuje nás!“ V takovém případě bych za ním šel a zeptal se ho, zda je nutné, aby toto dělal během bohoslužby.

Kdo je typický člen?
Úplně typický člen bude nejspíš mladý člověk mezi dvaceti a pětatřiceti lety, který má nějaké zaměstnání v malé nebo korporátní firmě.  

Jak byste se zachovali k někomu, kdo by nedodržoval zmíněných pět pilířů, nezúčastňoval se vašich akcí, nemodlil se, nebo vám finančně nepřispíval?
Takových lidí je u nás celá řada. Nejsme nárokový klub, kde se přihlašujete ke členství a musíte splňovat nějaké podmínky. Chceme, aby lidé poznali Ježíše Krista, jestli je jim to nějakým způsobem dáno a jestli jsou pro to vnitřně nastavení. Pravděpodobnost toho, že k nám bude někdo chodit, poslouchat kecy o Ježíši Kristu, zpívat náboženské písničky, i kdyby byly v moderních hávu skupiny Green Day… Proč by někdo chodil někam, kde ho to nezajímá a nebaví? Lidi, které to trošku zajímá, tak tam chodí, někdy něco splňují, někdy něco nesplňují. Jako, když si jde někdo sednout do kostela, protože jde po ulici, vidí kostel a řekne si, že se zastaví a chvilku využije toho ticha a chladu uvnitř. Musí v tu chvíli splňovat nějaké podmínky? Nemusí.

Co kdyby se vaším členem chtěl stát homosexuál?
Za poslední dva roky nás navštěvují tři páry stejného pohlaví. Protože se zajímají o Boha a přemýšlí o něm, tak máme společnou řeč. Naším úkolem není změnit sexuální orientaci lidí. Naší snahou je aby lidi poznali Boha a Ježíše.

V útrobách lodi jsem viděl bar. Je nějak omezeno kolik piv a panáků tvrdého alkoholu si můžu maximálně dát?
Omezené to není. Pokud je vám osmnáct, můžete se dokonce i ožrat. Většina soudných lidí se ale nechodí do kostela ožrat, takže za ty roky, co máme loď a na ní bar s tvrdým alkoholem, tak jsme prodali možná čtvrt litru rumu. Je tam asi šest lahví tvrdého alkoholu a z každé něco ubylo. Možná, jestli se v neděli prodá deset nebo dvacet piv...

Setkali jste třeba již kvůli zmiňované možnosti si zde na baru dát pivo někdy s kritikou ze strany ostatních církví?
Setkali, protože to může vyvolávat kontroverzi, jestli vůbec bar patří na místo, kde se scházejí křesťané. Kritizovali nás, že vytváříme posvátné místo k němuž se bar nehodí. Je to otázka toho, jak se člověk dívá na to místo. Jestli je to posvátné místo, protože Bůh na tomhle konkrétním místě přebývá a nebo jestli je to místo, kde se scházejí věřící ve kterých Bůh přebývá. Když je to bráno jako posvátné místo, tak se tam bar asi nehodí. Ale, pokud je to bráno jako místo, kde se sejdou věřící.. - Věřící se nakonec můžou sejít i v hospodě a dokonce se může stát, že se tam jeden za druhého pomodlí, ale nemusí kvůli tomu pohrozit majiteli, že musí zrušit bar a pípu.

A co naopak Vy? Máte kritické postoje k ostatním církvím či náboženstvím?
Z principu nemáme, protože všechny církve usilují o jednu věc. A to je, aby lidé mohli poznat Boha. Aby se dostali k bibli a mohli pochopit vzkaz z bible, co se nám Bůh skrze ní snaží říct. Tohle mají všechny křesťanské církve společné a pak jsou samozřejmě sekty, které se z tohohle hlavního záměru pomoct poznat lidem Ježíše Krista nějakým způsobem vymaňují a snaží se k tomu nějakým způsobem něco přidat. Nasměrovat lidi k něčemu jinému než k bibli.

Jaký máte názor na Islám?
Osobně jsem Islám nestudoval, takže mám o Islámu přibližně tolik informací co běžný Čech. Můžu posuzovat jen to, co vidím z venku. Zrovna včera jsem byl ve Stuttgartu, viděl jsem tam spoustu zahalených žen, které s sebou měly děti a své manžely. Seděli jsme tam vedle sebe u nějakého brouzdaliště u obchodního domu. Chovali se hezky mezi sebou, chovali se hezky k nám, chovali se hezky ke svým dětem. A pak samozřejmě vím o těch jiných, kteří v sobě nosí nenávist. Mají potřebu se vymezit. Mají potřebu nás ovládnout. Takže, Islám má bohužel dvě tváře a té jedné z nich bysme neměli dovolit, aby měla tak silný hlas.

Loď má kapacitu 200 osob. Jedním z vašich pěti pilířů je pomoc bližnímu. Nechali byste uvnitř lodi v zimě přenocovat bezdomovce, kdyby vás o to požádal?
Ne, nenechali, protože by umrzl. Ta loď se přes zimu nevytápí. Na lodi není ani hygienické zařízení a neteče tam voda. Když někdo někde bydlí, tak potřebuje mít toaletu, tekoucí vodu a sprchu. To by nás ještě mohly popotahovat úřady, že poskytujeme služby na které nejsme stavění. Už se tak ale stalo. Vzal jsem naše církevní peníze a zaplatil mu nocleh v ubytovně. Samozřejmě, že nemůžeme pomoct všem, ale když mě někdo jednou za půl roku poprosí o pomoc a já na to mám peníze, tak pomůžu. 

Všiml jsem si, že se osobně angažujete v charitativní činnosti. Konkrétně v nadačním fondu Krmte hladové. V čem jeho činnost spočívá?
Nadační fond Krmte hladové je mezinárodní organizace, která vznikla ve Spojených státech. Dnes pomáháme 175 000 dětí v zemích opravdu třetího světa, aby každý školní den dostaly oběd. Jedná se o místa, kde jsou války a utečenecké tábory. Jižní Súdán, utečenecké tábory v Ugandě, slumy v Keni, v Mozambiku, Malawi, Nikaragua. Jsme na místech, kde lidé mají opravdový hlad. Kde když příjdete a zeptáte se: „Tady se oběd dává jenom ve školní den? Co dělají děti přes víkend?“, je odpovědí, že se těší na pondělí. Na takovýchto místech se snažíme dávat jídlo dětem, aby přišly do školy. Jídlo bereme jako nástroj, který jim nejenom pomáhá přežít fyzicky, ale i který je přitahuje zpátky ke vzdělání, což může změnit jejich osud, aby měly jiný život než jejich rodiče.

Zmínil jste tady Jižní Súdán. Jak se díváte na případ uvězněněného a nakonec propuštěného misionáře Petra Jaška?
Povolání takovýhle lidí není snadné. Chtějí pomáhat na místech, kde jsou tak extrémní zákonná omezení, že se hrozně snadno dostanete do problémů a ani o tom nemusíte vědět. Už jenom dobrý úmysl může být někdy považován za ohrožení státu a chápu tu státní stranu, protože když je to určitý druh třeba i mírné diktatury, tak se vždycky cítí ohrožená a vytváří různá omezení. Různé, řekl bych nepoddajné skupiny včetně křesťanů pro ně někdy můžou být nepohodlné. Pomáhat nepoddajné skupině už je samo o sobě brané jako protistátní činnost, i když ten člověk sám o sobě protistátní činnost nedělá, ale platí někomu lékaře, což byl zrovna případ pana Jaška.

Vy sám jste se někdy účastnil charitativní činnosti v zemích třetího světa?
Jednou za rok se snažím někam jet. Je nás několik mezinárodních ředitelů. V každém státě, kde se peníze vybírají je jeden ředitel. Snažíme se navštěvovat místa, kde pomáháme. Kromě toho, že tam máme svého člověka, tak se snažíme vytvořit dozor nad tím, aby prostředky, které lidi darují byly použity na tu finanční pomoc a ne na to, že se někdo obohatí nebo je zneužije pro vojenské, politické, či obchodní účely.

Jaké jsou vaše plány do budoucna?
Teď vzniká ICF v Brně. Byli bychom rádi, kdyby bylo v každém krajském městě. Aby byl tento typ církve dostupný celorepublikově podobně jako jiné druhy církví.

Děkuji za rozhovor                                                      Vít Hassan

Původně psané pro časopis Playboy.