Výtvarník Jan Kaláb: „Kdybych stále dělal to, co před dvaceti lety, bylo by to smutné!“

Jan Kaláb (*20. června 1978) je český výtvarník věnující se graffiti, streetartu, mural artu a v současné době zejména malování abstraktních obrazů. V roce 1993 namaloval svůj první piece a o rok později první panel. 

Od té doby vytvořil nejen po Evropě, ale i po celém světě několik set graffiti. Od roku 2001 vytváří plastikové 3D graffiti. V roce 2006 promoval na Akademii výtvarných umění v Praze. Později začal s malováním velkoplošných obrazů - tzv. mural art na fasády domů, které vycházely z geometrických tvarů z čehož postupně přešel na malování abstraktních obrazů. Svá díla vystavoval na několika desítkách výstav v tuzemských i světových galeriích. 

Jakou jsi vystudoval školu?
Po dokončení gymnázia jsem se dostal na UMPRUMku a rok tam u paní Evy Jiřičné studoval architekturu. Zanedlouho jsem zjistil, že je to pro mě moc technické a že bych se raději věnoval volnému umění. Tak jsem se nechal vyhodit a šel si odkroutit civilku. Mezitím jsem se znovu přihlásil na UMPRUMku a to do ateliéru sochařství k panu profesorovi Beránkovi, po skončení civilky tam nastoupil a po roce nebo dvou jsem přešel do ateliéru na Akademii výtvarných umění k paní profesorce Jitce Svobodové, kde jsem zůstal a v roce 2006 dopromoval.

Co tě přivedlo ke graffiti?
Barvy a tajemnost toho, že je to ve městě, nevíš, kdo to udělal, proč se to tam objevilo, jak dlouho to trvalo a co to znamená. To bylo ještě v dobách, kdy nebyl internet a nebylo o nich moc informací. Mě to strašně moc přitahovalo a fascinovalo. 

V jakém roce a kde jsi vytvořil svůj první piece?
V roce 1993 v Praze na Kampě a bylo tam napsáno „Splash“.

Koncem 90. let jsi vytvářel zamotané nápisy Splash, Cakes a Point. Proč zrovna tyto přezdívky?
Začal jsem Splashem, protože se mi líbilo, jak to znělo a co to znamená v Češtině, ale velmi záhy poté, co jsem začal vytvářet graffiti jsem přišel na to, že skladba těch písmen není moc vhodná na jejich umělecké vytváření, takže jsem hledal nějakou alternativu. V Češtině Splash znamená „cákat“, takže jsem začal psát „Cák“ a následně jsem k tomu přidal písmena E a S až z toho vzniknul Cakes. Poté, co jsem se podíval do slovníku a zjistil, co to znamená, jsem byl rozčarovanej z toho, jaký je český význam slova Cakes blbost a hledal něco, co bude mít větší významovou hodnotu. Tak vzniknul Point. Po čase jsem se v klasickém graffiti stejně vrátil k Cakes, protože tam nejde o význam slova, které píšeš. Význam tomu dáváš ty svými výtvory a daná písmena vedle sebe jsou pro mě ideální. 

Můžeš mi popsat, jak od prvních kontur vzniká komplikovaný barevný piece?
Nejdřív si na papíře uděláš návrh, pak na zdi uděláš náčrt linkou, poté ho sprejem vybarvíš, obtáhneš, následně tam přidáš nějaké efekty a nakonec podepíšeš.

Kolik pieců jsi do dneška odhadem vytvořil?
Přesně nevím. Něco mezi čtyřista až tisíc.

V jakých zemích jsi tvořil?
Téměř po celé Evropě. V severní a jižní Americe. Například v Brazílii. V New Yorku jsme dělali metra. V Číně jsem také maloval. Když jsem jel do nějaké exotické země, tak jsem tam pokaždé vytvořil piece. Třeba v Indonésii, v Jakartě. Graffiti jdou vytvářet všude.

Z jakého důvodu sprejeři tvoří svá díla také na vlaky?
Hlavně proto, že vlaky jezdí skrz město a můžeš svůj piece potkat kdekoliv. V graffiti komunitě je nostalgie po New Yorku osmdesátých let, kdy byly pomalované vozy metra. Jednalo se o začátky graffiti a každý by to chtěl napodobit, takže je to nějaké klišé, které writeři opakují. 

Chytili tě u toho někdy?
Mockrát, ale to k tomu patří.

V letech 2005 - 2006 jsi po Praze barvou vyléval praskliny v asfaltu. Jednalo se o tvůj nápad?
Tak, já bych řekl, že jednalo. Přesněji řečeno jsem válečkem vybarvoval záplaty v asfaltu. Záplaty tvořily takové abstraktní obrazy a pro mě to byl dá se říct takový můstek, jak začít malovat abstraktně. Před třemi - čtyřmi lety mi zbyly nějaké barvy, tak jsem tu ideu oprášil a po Letné vybarvil pár chodníků. Chytli mě přitom a byl z toho trošičku miniskandál, že někdo naprosto absurdně vyčíslil škodu na statisíce. Byla z toho taková aférka, která skončila do ztracena, protože lidi na radnici byli rozumní, ve výsledku nechtěli nic zaplatit a ta barva stejně časem oprší.

Někdy v té době jsi po Praze také vylepoval trojrozměrné nápisy „Point“. To tě také napadlo?
Nápad s polystyrenem přišel z Berlína, protože je to nejlevnější materiál, takže úplně nevlastním nějaký patent na to dělat graffiti z polystyrénu. Ta technika je taková primitivní a levná, že v době, když jsem to dělal se doslova vybízelo ho použít. Nevím, jestli je důležité to, jestli je to můj nápad nebo ne.

Z jakých různých materiálů jsi vytvářel své trojrozměrné nápisy?
Jednalo se hlavně o dřevo, polystyren, sádru, něco i z kovu. V době, když jsem je vytvářel pro mne bylo důležité to vyrobit, co nejlevněji. To znamená, že nejlevnější materiál je dřevo. Většinou jsem používal zbytky, třeba když na Štvanici stavěli skatepark tak každý rok zbourali starý a postavili nový. Zbylé překližky jsem hojně používal. Po filmování mi filmové stavby poskytly staré dřevotřískové desky nebo latě, takže to jsem používal jako svůj stavební materiál. Také jsem kupoval zmiňovaný polystyren, který je relativně levný a sádru. Z laminátu tvořím až v dnešní době, protože je to drahá záležitost a chvíli trvalo než jsem se k tomu propracoval.

Jak ses vlastně ze streetartového umělce dostal k vytváření obrovských trojrozměrných objektů a k malování obrazů?
Obrovské trojrozměrné objekty by se vlastně daly považovat za 3D graffiti nebo za streetart a díky svému pohledu na to téma z jiné perspektivy, jsem postupně začal malovat i na tu zeď trošku jinak, víc abstraktně a to vedlo k tomu, že jsem zkoušel malovat i na plátno. Samozřejmě trvalo pár let než jsem si osvojil daný formát, protože se jedná úplně o něco jiného než malovat na zeď. Postupně, jak člověk stárne, tak se na věci dívá jinak, rozvíjí je a ty věci se mění. Domnívám se, že je to obvyklá cesta, jak writeři nebo streetartisti končí, že se z nich potom stávají umělci. 

V poslední době mě zaujaly tvé barevné obrazy připomínající deformované letokruhy. Jejich základní obrysy vytváříš ručně nebo kruhy takhle zdeformuješ v grafickém programu na počítači?
To dělám ručně. Nejdřív jejich základní obrys nakreslím tužkou, pak ho převedu do křivek, podle nich mi pak z desky vyříznou rám na který jde napnout plátno, poté se napne plátno a následně na tom našepsovaném bílém plátně znova maluji ten tvar už v nějakých barevných tónech.

Popiš mi podrobně krok za krokem jakým způsobem vytváříš své obrazy?
Obrazy, co momentálně maluji jsou zvláštní v tom, že mají speciální, originální tvar rámu, který drží plátno. Takže nejdřív musím vytvořit ten rám, který se skládá z vyřízlé desky - řekněme dvoucentimetrového obvodového pásu v tom tvaru na jehož hranu se musí ze strany přidělat distanční lišta, jenž má čtyři centimetry a teprve na ní se může napnout plátno, aby se zezadu nedotýkalo plochy té desky. Po napnutí plátna se to musí naklížit, počkat až ten klíh uschne a pak se to šepsuje. Šeps je vlastně bílá hustá barva, která zalepí nebo udělá ze savého plátna nesavé. Nanesou se tři vrstvy a pak se teprve může začít malovat. Namaluji náčrt a poté ho vybarvím. A zpřesňuji ty hrany. Ono to ani nejde nazvat kontura, protože je to nějaká duha. Takže, to je jedna technika. Druhou techniku, co teď používám je, že to stříkám stříkací pistolí, ale pokaždé je to o tom, že se to plátno musí napnout. Když se dělá hranatý obraz, tak je to jednoduché v tom, že se složí rám a na ten se napne už našepsované plátno.

Je každý kus originál, nebo se jedná o limitované série?
Pokud se bavíme o plátnech, tak je to vždycky originál.

Kolik korun bych si měl připravit, kdybych si chtěl koupit tvé plátno?
Kolem sto tisíc.

A sítotisk?
Sítotisk to je limitovaná série nějakého motivu a je to vděčné v tom, že je dostupný všem, protože stojí v řádu tisícovek, takže si ho může dovolit úplně každý. Někdo mladý komu se líbí moje věci si může koupit sítotisk a nepotřebuje k tomu tolik peněz, aby měl originál a zároveň ho to doma může těšit. 

Dá se v dnešní době z malování obrazů solidně vyžít?
Dá se uživit. Myslím si, že dnešní doba není špatná co se umění týče. Když vidím své spolužáky ze školy, tak z toho mají všichni co vydrželi živobytí.

Kritizoval tě někdo z graffiti branže, že jsi se dal na dráhu komerčního umělce?
Moc o tom nevím a bylo by to asi trošku směšné. Kritizovat může kdokoliv, ale je to celkem bezvýznamné. Mě je čtyřicet, takže pokud by třeba někomu komu je šestnáct přišlo blbé, že vystavuji v galerii, tak je hloupej. Já ani nemám kapacitu se tím zabývat. Také jsem začínal sprejovat na ulici a teďka vystavuji a prodávám v galeriích po celém světě. Beru to jako že je to pozitivní, že je to vývoj. Kdybych stále dělal, to co před dvaceti leti, tak by to bylo smutné. Tak bych byl retard.

Sleduješ díla českých streetartových umělců Pasty Onera, Epose nebo ze zahraničních třeba Banksyho? 
To je moje generace. Pasta nebo Epos. Praha je tak malá, že když někdo něco vytvoří, tak to samozřejmě zaregistruješ i kdybys nechtěl. Sleduji a s těma klukama se potkávám a vídám při různých akcích. Banksy se snaží být politický a to já vůbec nejsem. Jemu to hraje do karet. On tu svojí sebepropagaci díky politice a sociálním problémům využije, ale já jdu v umění úplně po jiných věcech.

Čí díla se ti konkrétně líbí?
Hodně mám rád Deltu z Amsterdamu. To je jeden z prvních writerů v Evropě, ale právě jeden z mála, který to posunul na vysoký level, že už to možná nejde nazývat graffiti, ale abstraktní umění. Baví mě jakým způsobem to posunul Kaws v Americe nebo Obey Giant, což je streetartový umělec. Je úžasné ty lidi sledovat, jak moc to rozvinuli. Každý po svém a jak daleko jsou. Každý máme jinou cestu a o tom to umění je. 

Všimnul jsem si, že občas na zdích vytváříš také tzv. „mural art“. V čem se mural art vlastně liší od graffiti?
Pro mě osobně je graffiti přezdívka, či jméno vytvořené na zeď a opakující se po městě. To je prostě esence graffiti. Dělat svojí přezdívku nebo přezdívku svojí crew, opakovat to a prosadit si nějaké místo na scéně. Mural art to jsou hlavně velké pomalované fasády. Většinou je to legální. Ten formát je úplně jiný, protože tam nefunguje něco, že tam napíšeš jenom nějaké jméno. Mural art je víceméně figurativní, protože to je takové vděčné. Často je také abstraktní. V minimu případů tam jsou písmena, protože to nezapadá do té filozofie. I když je pravda, že v devadesátých letech v Americe dělali writeři strašně bohaté pozadí, vyobrazení nějakého vesmíru a podobné kýče, což by šlo považovat za muraly. Osobně považuji mural za velkoplošný obraz, zatímco graffiti je o množství a určitě o písmenech.

Nedávno jsem viděl Tvůj mural ve kterém vyčtu písmena Point..
To myslím, že skrytě. Určitě jsem to s tím vědomím nedělal, ale třeba jsem maloval v Buenos Aires zeď, která byla složená jenom z obdélníků a pak mi někdo řikal: „Tam je Point!“ A když jsem se na to podíval, tak by to tam teoreticky šlo vidět, ale ono je to o tom, že člověk, který to očekává, tak to chtěl vidět. Možná i já v sobě, jak člověk staví tu kompozici to má v hlavě nevědomky zakódované. Možná. Možná ne. Ale byl jsem sám překvapený, když mi říkal, že tam je Point a já jsem se na to podíval a musel jsem říct: „No jo, vlastně. Vypadá to jako, že to tam je!“

Od konce devadesátých let do dnešní doby úroveň českého graffiti dost opadla. Čím si to vysvětluješ?
Doba je určitě jiná. Naše generace už odrostla. Ten, kdo u toho vydržel, tak samozřejmě nemá čas. Většinou chodí do práce a tohle dělá jen jako koníček o víkendu. Už to tolik neprožívá a spíš v tom vidí relax. A mladí kluci kolem dvaceti mají třeba jiné hodnoty, nebo naopak graffiti vidí jiným způsobem než jsme jej viděli my. Třeba pro ně graffiti znamená sprejovat na vlaky a i v rychlosti, než se vymalovávat na legální zdi. Takže se asi najde málokdo, kdo by byl takový nadšenec a maloval nezištně po zdech nějaké obrazy na kterých nechá duši. A také tam hraje roli to, že ti mladí vidí, že my máme nějaký relativní úspěch a když má někdo výtvarný talent, tak už nemaluje na zeď, ale rovnou to chce prodávat a maluje rovnou na plátno.

 
Nebylo to tím, že jsi s kluky z TCP a DSK crew patřil mezi tzv. „zlatou“ generaci českého graffiti?
Možná se to takhle dá vidět, protože graffiti tehdy přišlo, bylo to svěží, naše generace se toho chytla a teďka už je to opakování. My jsme prošlápli tu cestu, takže to pro ty mladší, kteří jej začínají dělat už není takové dobrodružství. Je to možné. To já nedokážu posoudit. To se ukáže až s odstupem času.

Jak se díváš na to, když někdo například posprejuje sochu?
Můj problém je, že jsem vyrostl jako writer. Vzešel jsem z té komunity, takže tíhnu k tomu, že vždycky budu na straně té komunity. Když někdo posprejuje sochu, tak je to samozřejmě pitomost a vandalství, ale chápu to. Někdo se ožere, je přiblblej a nevidí hodnotu té druhé věci, tak to prostě pomaluje. Socha je extrém, ale když někdo pomaluje novou fasádu, tak je to taky blbé, ale není to socha. Je to prostě pořád jenom zeď, která jde přetřít. 

Měl bys stejné pochopení pro to, kdyby ti někdo posprejoval, či jinak poničil tvůj trojrozměrný laminátový totem? 

To je jasné, že ne. Samozřejmě, že bych pro to neměl pochopení, protože jdeš přes jinou věc. Na což, mi hned v druhé otázce opáčíš, že přesně tohle grafiťáci dělají a jdou přes nějaké jiné hodnoty. Jasně, tak to je. Graffiti o tom je. Grafiťáci to dělají s vědomím, že je to ilegální a vědí, že za to, co dělají musí nést zodpovědnost. Já neobhajuju, že je to správně. Jen vysvětluji, že to jde vždycky přetřít, nebo že to chápu. To ale neznamená, že s tím souhlasím. Když udělám nějakej mural a někdo mi ho posprejuje, tak budu samozřejmě naštvanej. Když budu chtít, tak vezmu barvu a přemaluju to zpátky, jakoby to měl udělat člověk, který má bílou fasádu a někdo mu ji postříká. Vezmu barvu a přetřu to. Není jiná možnost.

Na instagramu jsi nedávno naznačil, že po Praze budeš znovu rozmístovat své sádrové „Point ptáky“. Jaký je jejich obvyklý osud?
Pár lidí je ukradne. Někdo je odstraní, protože je to jeho dům a nechce, aby to na někoho spadlo. Někdo to tam nechá, protože ví, co to je. Někdo to tam nechá, protože neví, co to je. Před dvanácti lety jsem jich po Praze rozmístil sto. Pár jich ještě zbylo. Pár jich zmizelo druhý den, někteří tam vydrželi týden a když někde vydrží měsíc, tak už to tam většinou zůstane nadobro. Ale samozřejmě se dům třeba opravuje, takže to zmizí. Ty příběhy jsou různé. Já je dávám na nožky na parapety a lepím je, aby to nemohlo spadnout.

A co nové piecy?
Snažil jsem se zlegalizovat nějaké stěny. Vypadá, že to nevyšlo. Nemám na to takový čas ani energii abych půl roku běhal od čerta k ďáblu a sháněl stěny, když cítím, že o to nikdo nestojí. Udělám možná nějakou, co půjde. Něco mimo Prahu, ale mám tolik práce s výstavama, že se na tom nemůžu zasekávat. Rád bych pomaloval nějakou velkou stěnu, ale Praha je historické město a je to omezené hlavně památkářema.

Popiš mi takový průměrný den čtyřicátníka Honzy Kalába..
Vstávám v sedm, v půl osmé. Já nebo žena odvedeme dceru do školky a poté většinou jedu do ateliéru. V rychlosti vyřídím nějaké maily a maluji. Pracuji celý den až do sedmi, do půl osmé do večera. Přijedu domů, najím se, jsem s rodinou, ta jde spát a já třeba ještě pokračuji v nějakých mailech nebo věcech, co musím ještě vyřídit na počítači.

Jaké jsou tvé plány do budoucna?
Více výstav. Zase bych chtěl udělat nějaké sochy, nebo objekty. Pokračovat nějak v té cestě, rozvíjet to. Uvidím, kam to pak posunu zase dál.

Děkuji za rozhovor                                                                        Vít Hassan

Původně psané pro časopis Playboy.