Velký rozhovor s fotografem našich sedmi prezidentů Karlem Mevaldem

Karel Mevald (*21.12.1932, Jičín). Cestu profesionálního fotografa začal po studiu na reálném gymnáziu a vyučení se v oboru fotograf v rodinném fotoateliéru svého otce.

V roce 1951 nastoupil do Československé tiskové kanceláře (ČTK) jako fotolaborant. V roce 1955 se stal fotoreportérem  a zároveň redaktorem. Za svoji kariéru vyfotil množství portrétů tehdejších domácích a světových politiků, ale i významnných osobností z oblastí kultury, vědy a sportu. Jeho fotografie získaly řadu ocenění na mezinárodních fotografických soutěžích.

Vzpomínáte si ještě na svůj první fotoaparát?

Můj táta byl fotograf, takže u nás doma fotoaparáty byly. On měl několik fotoaparátů Voigtlander s vytahovacím měchem 6x9. Jeden mi půjčil, abych se učil fotit. Takže, to byl první fotoaparát se kterým jsem začal fotografovat. Dokonce jsem s ním fotografoval příchod Rudé armády do Jičína.

Co vás přivedlo k reportážní fotografii?

V mládí jsem sportoval a závodně plaval, takže jsem si s sebou bral fotoaparát na závody a fotil kluky, jak plavou, protože chtěli mít fotky z plavání. Pak mě to zaujalo, ani ne tak proto, že jsem měl „vývojku v krvi“, ale začalo mě to bavit. Když jsem se u otce učil fotografem, tak přišel strejda z Horní Lhoty, sednul si, „prsk, prsk“, vyfotil jsem ho a na shledanou. Přišla nějaká babča, „prsk, prsk“, vyfotil jsem jí. To mě nebavilo. Ten schématismus, prostě fotit furt to samé. U táty se ale vyučil a dělal pár let nějakej Holoubek, ten odešel a šel dělat do ČTK. Chodil k nám, jak domů. Viděl jsem, jak fotí jako fotoreportér a to se mi zalíbilo. Takže jsem ho víceméně následoval do „četky“. On odešel a já tam přišel.

Jak jste se dostal k práci v ČTK?

Přišel jedenapadesátej rok a táta rušil živnost. Já jsem se akorát vyučil a on se mě ptal, co budu dělat. Začal něco shánět až přišel na to, že v „četce“ dělá nějakej Miloš Češka se kterým dřívě pracoval. Tak mu zavolal a řekl mi abych šel za ním. Tak jsem jel do Prahy, v ČTK jsem našel Miloše Češku a on říká: „Máš štěstí, nám odchází jeden kluk na vojnu a my za něj budeme někoho brát, ale do fotolaboratoře. Nastoupíš, musíš si odbýt dva roky ve fotolaboratoři a až potom budeš dělat reportéra.“ Takže jsem šestnáctého července jedenapadesátého roku začal pracovat ve fotolaboratoři ČTK. To byla nesmírně zajímavá práce. Takové to zvětšování fotek reportérům, protože jsem tomu mohl pomoct a udělat fotku dokonalejší, nebo jsem to mohl zkurvit. Byli se mnou spokojení a počítali se mnou jako s fotoreportérem. Pak jsem šel na vojnu, vrátil jsem se zpět, myslel jsem, že mě hned udělají reportérem a oni ne. Šoupli mě zpátky do laborky. Tak jsem chtěl odejít, už jsem dával výpověď, ale ten tátův kamarád mi řekl: „Neblbni, neodcházej. Už mám pro tebe místo. Do čtyř měsíců tady nastoupíš jako fotoreportér!“ Opravdu se tak stalo, takže takhle jsem se stal fotoreportérem v ČTK. Začínal jsem, jak se říká od píky. Protože jsem sám sportoval, tak jsem rád fotil sport. To je pro fotoreportéra dobrá průprava, protože vyžaduje pohotovost, trpělivost, vyčkávat a hledat záběry. „Četka“ v té době dělala tzv. ekonomické zpravodajství. To znamená, že jsme jezdili po fabrikách, po JZD a fotili jsme reportáže, co a jak tam dělali. A kromě toho byla tzv. politická skupina, která fotila politické akce a politiky. Nejvíc práce bylo s prezidentem republiky, protože oni sice měli kancelář, ale neměli fotografa. Tuhle funkci tam zajišťovala „četka“. Předemnou to dělal asi pětadvacet let Jirka Rubič a po něm jsem to převzal já, takže jsem dělal takzvaného prezidentského fotografa.

Co všechno tehdy obnášela práce fotoreportéra v ČTK?

V redakci každý den od rána visel plán aktuálních událostí, které se děly daný den a u jednotlivých událostí byla napsaná jména, kdo je půjde dělat. Dostal jsem informaci, že je například ve 12:30 přijetí na vládě, šel jsem tam, nafotil setkání ministra, jel jsem zpátky do redakce a film dal vyvolat do fotolaboratoře. Poté jsem šel k vedoucímu vydání, předal mu vyvolaný film a on si z toho nechal udělat fotky. Fotografický materiál k aktualitě jsem musel odevzdat co nejdřív. Aktuality znamenaly, že to ještě ten den muselo jít do redakce, aby to druhý den mohlo být v novinách. Ale jinak jsme jezdili po celé republice. Rok jsem měl jako zpravodajský resort přidělené zemědělství. To bylo nudné, nefotogenické. Pořád sklizně, krávy, furt stejné traktory.. Šest let jsem měl přidělený průmysl. Jezdil jsem po fabrikách a fotil tam výrobu počínaje automobily. Za dobu, co jsem fotil průmysl se v Mladé Boleslavi typ automobilu změnil čtyřikrát, takže se čtyřikrát dělala reportáž o výrobě automobilu. Dále jsme například dělali zpravodajství o tom, jak se vyrábějí Hořické trubičky. Nafotil jsem jejich výrobu a k tomu jsem musel napsat text, že ta fabrika vznikla tehdy a tehdy, že od té doby vyrábí to a to, což exportujou tam a tam. Čili jsem k tomu musel napsat zhruba čtvrtstránkový text.
 

Titulky k článkům jste vymýšlel také?

Někdy jsem musel titulky k svým článkům vymýšlet. A to vám řeknu: Vymýšlet titulky to bylo nejhorší.

Existovala v té době v ČTK cenzura?

Ne, žádná cenzura neexistovala. Dostávali jsme pokyny komu věnovat větší pozornost, komu menší pozornost, komu žádnou pozornost. To byly pokyny, ale žádná cenzura neexistovala. Existovala jediná cenzura – autocenzura. Jako autor jsem si sám cenzuroval svoje věci, měl jsem na to vliv a bylo to respektováno. 

Fotil jste někdy Alexandra Dubčeka?

Samozřejmě. Ještě jako předsedu slovenského ÚV KSČ, když sem dojížděl, až po vrcholné období jeho kariéry.

Jak jste ho vnímal jako představitele tehdejšího reformního křídla ÚV KSČ?

Já jsem mu fandil, protože politický systém byl v té době už tak nemohoucí, nedával lidem jistoty do budoucna ani žádnou jinou perspektivu a on byl takovým svěžím větrem do vedení té partaje, který začal odbourávat staré způsoby vedení a řízení stranické práce. Osobně jsem cítil, že je to potřeba v politice udělat.

A období událostí tzv. „Pražského jara“?

„Pražské jaro“ se čekalo, protože tehdejší systém byl takový zapšklý, nemohoucí, lidem už přestával něco dávat a Dubček přišel s programem, který to všechno usnadňoval. Mluvil naprosto jasně, zřetelně a lidem to bylo sympatické. Ono to vypadá tak, že se honil za populismem, ale to není pravda. Dubček to nepotřeboval. Ukazoval se jako frajer, přišel s novými myšlenkami a chtěl je prosazovat, lidé mu fandili, protože to opravdu myslel dobře, jenomže špatně odhadnul lidi kolem sebe. Ti ho podrazili. Nakonec ho odrovnal sám Husák. Takže ona to tady byla taková politická míchanina, že to už to konečně chtělo škrtnout a chytit nový dech.

Jaký máte názor na tzv. “Zvací dopis“?
Zvací dopis byla podle mě blbost. Dlouho jsem nevěřil tomu, že existoval. Do té doby než jsem uviděl originál. Ten byl tenkrát vystaven jenom pro určitý okruh novinářů, takže jsem ho viděl a řekl jsem si, že to byla blbost. Rusové by sem bývali přišli i bez zvaní, protože to byla velmocenská politika. Tak jsem to chápal já. Vyřizovali si účty s Amerikou. Američani jim couvli a pustili je sem. Takže, to byla svinská a normálním občanům neprospěšná politika USA a Ruska.

Fotil jste invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968?

Něco málo na Václavském náměstí. Mám asi jednu, nebo dvě fotky. Bylo to nebezpečné. Zrovna jsem byl u Muzea, když na něj Rusové začali střílet. Pak Rusové vtrhli do „četky“ a obsadili ji. Nás tam nechali a hlídali. Museli jsme zavřít fotoaparáty a nesměli fotit. Za tři dny najednou zmizeli z baráku.

Vás to vyslali fotit přímo z ČTK?

Ano, jistě. Vyhnali nás do ulic abychom šli fotit.

Jak se díváte na invazi vojsk?

Každopádně se jednalo o okupaci. Oni tady neměli co zůstávat. To, že nás zabrali jsem chápal. Měli strach, aby se tady nezměnil režim, takže tomu chtěli zabránit. A nebyli to jenom Rusové, to byly všechny socialistické státy. Že tady potom zůstali, to byla jejich blbost. Tím posrali celé mezinárodní komunistické a dělnické hnutí. Naši lidé, jak měli Rusy rádi za to, že nás osvobodili a fandili Rusku, tak od té doby Rusy začali nenávidět.

Co si myslíte o podepisování tzv. „Moskevských protokolů“ v Moskvě?

Dubček tenkrát do Moskvy letěl regulérně v delegaci s prezidentem Svobodou a regulérně se vrátil. A to, co se dělo tenkrát v Moskvě, to je diskutábl, tomu nevěřím. Oni Rusové a zejména Brežněv byli v tomhle dost rázní. Je dost možné, že tam Dubčeka pár dní izolovali od delegace a že ho tam politicky masírovali. Oni nepochopili o co mu šlo. Jemu nešlo o státní převrat, že by komunisti museli jít od válu. Dubček chtěl odstranit nedostatky a chyby komunistů v tehdejším vedení. Komunisti sami sobě podkopávali nohy.

Jak jste vnímal politika Františka Kriegela, který je jako jediný nepodepsal?

Žádné hrdinství bych z toho nedělal. Kriegel byl svérázný člověk. On kolikrát nesouhlasil i s dobrými věcmi, což se nedalo pochopit. Svými osobitými názory stál stranou úplně ode všech.

Fotil jste tehdejší reformní politiky Kriegela nebo Smrkovského?

Kriegela jsem fotil asi jednou. Smrkovského jsem fotil také. Né moc často, ale párkrát jsem ho fotil.

Jaká byla značka vašeho tehdejšího fotoaparátu?

Byla to jednooká německá zrcadlovka s vyměnitelnými objektivy, ale na značku si již nevzpomenu. Zpočátku jsem nejvíc fotil s Rolleiflexem. S Nikonem jsem začal fotit až později.

V jakém roce jste přešel na Nikon?

Jednalo se o Nikkormat, což byl předchůdce Nikonu. Začal jsem s ním fotit někdy v sedmdesátých letech.

Byl problém ho v té době sehnat?

Tyhle fotoaparáty tenkrát v normálních prodejnách nebyly. Tehdy jsme dostávali příděl valut, takže „četka“ nakupovala. To víte, že to pro ně nebylo laciné, když tam pracovalo přes dvacet fotoreportérů a každému musela koupit fotoaparát.

Kolik stál?

Já to tipnu tak na 7000 – 8000 Kčs.

Jaký byl tenkrát průměrný měsíční plat?

Průměrný plat byl zhruba 1200 Kčs. Já jsem měl tenkrát slušný plat asi 2400 Kčs.

Jak jste z ciziny dostávali snímky pro tisk z nějaké zahraniční události?

Když to mělo z hlediska obsahu celosvětovou působnost, tak nám to agentura posílala automaticky. Když si nebyli jisti, jestli to budeme potřebovat, tak zvedli telefon, spojili se z Prahou a zeptali se. Vývoj techniky byl velice zajímavý. Nejdřív byla takzvaná telefota, čili fotografie se posílaly po telefonním signálu. Tady to snímali a vysílali a tam to zase přijímali. Jenomže, právě telefonní signál byl dost poruchový a docházelo v něm k výpadkům a tím pádem jakýkoli výpadek způsobil, že fotka byla tak špatná, že se nedala použít. Za pár let spatřilo světlo světa rádiofoto. To znamená, že se fotografie posílaly rádiem. Tyto signály byly rychlejší a samy o sobě nebyly špatné, protože poruchy v atmosféře nebyly tak časté a účinné, aby zničily přenos. Takže rádiofotem. No a to de facto už dneska neexistuje.

Telefoto by se dalo nazvat předchůdcem faxu?

Když vzniklo telefoto, tak už fax existoval. Bylo to něco obdobného.

Klesala s počtem odeslání telefotem kvalita snímků?

Každou reprodukcí kvalita snímků oproti originálu trpí. Oni ty aparáty propojili mezi sebou, takže to z toho Hassebladu šlo rovnou do toho druhého. Vysílač mohl vysílat donekonečna bezpočet zákazníkům. Vzpomínám si, jak jsem posílal snímky z Etiopie. V tomto případě jsme se obraceli na tiskovou agenturu světového formátu. Ta tam měla pobočku a přes její pobočku jsem tu fotku posílal do Prahy. Z Addis Abeby to šlo do Alexandrie v Egyptě, z Egypta to šlo do Říma a odtamtud to šlo do Německa odkud to šlo do Prahy. 

Koho jste fotil v Etiopii?

V Etiopii jsem fotil návštěvu prezidenta Novotného. S prezidentskou kolonou jsem jel na jednodenní výlet k jezeru Awasa, které leží asi čtyřicet kilometrů od Addis Abeby v takové rekreační oáze, kde je krásná příroda. Při cestě se najednou přihnal černej mrak a začalo pršet. Obchodní rada mi řekl: „Stal se zázrak, tady prší po čtyřiceti letech!“ Čtyřicet let tam nepršelo a zrovna když jsme jeli, tak začalo lejt. Po obědě je napadlo, že by si mohli zachytat ryby. Tak se jelo na ryby, prezidentovi Novotnému dali do ruky prut a on, jak byl oblečen do gala, tak se postavil na břeh toho jezera a lovil. A mě tohle pochopitelně nemohlo ujít, takže jsem si ho přitom vyfotil.

Charakterizujte mi dobrého fotoreportéra.

V první řadě by měl ovládat fotografickou techniku, neměl by mu být cizí žádný fotoaparát, který vezme do ruky, měl by mít jasno, co chce fotografovat a pochopitelně by měl zvládnout fotografovat všechno. Zároveň by měl mít mít určitý záměr, nějakou specializaci, protože fotografie zasahuje do všeho možného. Měl by například zvládnout nafotit přijetí na Hradě, což je vrchol, kde nesmí „vybouchnout“.

Stalo se vám někdy faux paux, že jste „vybouchnul“?

Ne. Stalo se mi akorát to, že jsem vplul do prezidentské pracovny a najednou mi nešla synchronizace blesku a závěrky fotoaparátu. Už šla delegace, prezident Svoboda je za dveřmi vítal, tak mi nezbylo nic jiného než mačkat spoušť u fotoaparátu a zároveň mačkat knoflík u blesku a strefovat se. Takže jsem se strefoval do toho i do toho. Asi z osmi záběrů jsem se pětkrát trefil a jeden snímek z toho šel použít.

Nosil jste s sebou tehdy 2 fotoaparáty s různými objektivy, tak jak to dělají současní fotografové?

Ne, já jsem je neměl. Já měl jenom jeden fotoaparát, takže jsem měnil objektivy. Dva fotoaparáty jsem s sebou nosil až koncem sedmdesátých let, poté, co se začalo fotit na barevný film. V jednom fotoaparátu jsem měl černobílý film a v druhém barevný.
 

Jak to bylo s tehdejšími žárovkami do blesků? Kolik snímků tehdy žárovka vydržela?

Žárovek jsem vyzkoušel hodně. Tenkrát jsem fotil s bakubleskovými žárovkami, protože zábleskové zařízení ještě neexistovalo. Bakublesková žárovka vydržela jen jeden snímek a pak jsme jí museli vyměnit. Používali jsme Philipsky od takových malých hrášků až po žárovku stovku. Měli jsme čtyři velikosti a brali je podle toho, co jsme fotili. Na blízko jsme brali tu malou a na dálku velké. Západní Němci později vyráběli bleskové zařízení, ale takové amatérské. „Enderáci“ je začali vyrábět také, ale to byly hrozné šmejdy.

Kolik filmů jste měl maximálně vyhrazených na jednu fotoreportáž?

To záleželo případ od případu podle toho, jak to bylo technicky náročné. Počet filmů, to bylo na každém reportérovi. Pochopitelně, že se to kontrolovalo a kdyby někdo na reportáž používal víc filmů než bylo normální, tak by ho na to upozornili, ale to se ani jednou nestalo.

Reportážní fotografii jste cvaknul jen jednou, nebo pro sichr, že by se nepovedla, jste snímek cvaknul raději víckrát?

Takzvaně jsem se sichroval. Někdy jsem se se záběrem opakoval i dvakrát. To bylo nejvíckrát, víckrát ne. Portrét, ale dělám nejméně třikrát, protože během expozice vám může mrknout. Vy nepostřehnete, že má zavřené oči, ale aparát ano. Můžete použít portrét se zavřenýma očima?

Máte spočítáno kolik snímků jste za svoji kariéru celkem nafotil a kolik z nich bylo publikováno?

Nikdy jsem to nepočítal, ale jednou jsem byl takto dotazován. Tak jsem si sednul a jen tak odhadem jsem začal počítat kolik reportáží jsem nafotil za rok a násobil jsem to v průměru asi pěti snímky, takže jsem to za těch šedesát let spočítal zhruba na 360 000. Kolik z nich bylo publikováno to lze odhadnout těžko, protože moje snímky distribuovala „četka“. Ta je vybírala, posílala a ovlivňovala jejich výběr. Publicita se dala z novin, nebo z časopisů spočítat. Odhaduji, že z mé celkové práce mohlo být publikováno takových šedesát procent snímků.

Počet reportáží za rok jste si někam vedl?

To jsem si musel vést, protože tenkrát jsme fasovali materiál a nějakým způsobem jsme museli vykazovat spotřebu. Takže jsme měli sešity, v nich byl uvedený název reportáže, co jsme dělali a počet spotřebovaných filmů. A já všechny ty sešity doma mám, takže stačilo si je vzít a spočítat to.

Kde vznikla vaše známá fotografie zachycující pád cyklisty z kola?

Každý rok se na trase Praha – Berlín – Waršava jezdil cyklistický Závod míru. Měli jsme vyhrazené doprovodné auto, takže jsme z něj během cesty fotografovali peloton cyklistů. Pochopitelně, že nejzajímavější záběry byly, když vjížděli do místa, kde končila etapa. To bylo většinou na sportovních stadiónech. My fotografové jsme už byli připravení na vjezd cyklistů do stadiónu, protože tam se dostali do ostré zatáčky v níž docházelo k takzvaným „držkopádům“. Čili při vjezdu do stadiónu v jihočeském Táboru to tomu cyklistovi takzvaně ustřelilo, on sletěl a ostatní padali na něho.

Jaké slavné zahraniční osobnosti jste fotil?

Těch bylo moc. Například Gagarina, ze zahraničních politiků celou řadu, například francouzského prezidenta Charlese de Gaulla, egyptského prezidenta Násira, Fidela Castra…

Gagarina jste fotil v Praze?

Ne. Gagarina jsem nefotil v Praze. Když navštívil Prahu, tak jsem byl zrovna na vojně. Pak jsem jel fotit festival mládeže a studentstva do Helsinek a Gagarin tam přijel pozdravit festival, tak jsem ho tam vyfotil.

Setkali jste se osobně?

S Gagarinem ne, ale s ruskou kosmonautkou Těreškovovou. S tou jsme si nakonec tykali. To byla báječná ženská. Na delegaci si sedla k nám novinářům a kopala do sebe jednoho frťana za druhým. Pak jsme jí ukládali spát..

Popište mi nejfantastičtější moment vaší kariéry.

Stát zabořený po kolena ve sněhu po osmé hodině večer za totální tmy stodvacet metrů od rakety Sojuz 28, která vynesla Vladimíra Remka do vesmíru. Jeden můj ruský kolega mi poradil, abych se k tomu postavil bokem, protože za chvíli půjde tlak a vítr a mohlo by mě to porazit. Raketa tam stála nasvícená, byli jsme připravení. Ten můj kolega do sluchátek dostával signál a začal odpočítávat „Pět, čtyři, tři, dva, jedna, start!“ Já jsem čekal až se ta raketa zvedne a vyfotím ji, jak jde nahoru. Do poslední chvíle startu jí dočerpávali pohonné látky, takže se z ní kouřilo. Najednou nám zmizela a viděli jsme jen takový bílý opar, který jí zakryl. Tak jsme si řekli: „Teď odstartovala a my nemáme nic!“ Poté zafoukal vítr a odnesl oblak kouře, který jí zakrýval, takže jí bylo vidět zespoda. Ona se jen malinko nadzvedla od země, trochu se zahoupala a pak najednou prudce odstartovala nahoru. Překvapilo mě, že neodfrčela na jeden ráz. Celou tu fázi od tohoto momentu mám nafocenou na filmu. To byl můj největší životní zážitek.

Vzpomínáte si na nějakou historku, která se váže k focení revolucionáře Che Guevary?

Che Guevara byl pokládat kytici u hrobu neznámého vojína na Vítkově. Tak tam položili kytici, já jsem je nafotil, oni odcházeli pryč a já jsem si říkal: „Do prčic, já je musím vyfotit s tím památníkem!“ Tak jsem je zastavil, oni se postavili, udělal jsem fotku, poděkoval jsem, otočil se a šel jsem dál. Ale Guevara na mě zavolal: „Companěros!“ a ukázal abych šel k němu. Tak jsem šel k němu, on sáhnul do bundy, já myslel, že vytáhne pistoli a on vytáhnul takhle dlouhej doutník a podal mi ho. Jeho tajemník už vytahoval zapalovač, že mi ho zapálí a já jsem říkal, že teď nebudu kouřit, že si ho zapálím v lepší společnosti. A také jsem to uskutečnil. Na Silvestra jsem si doutník od Guevary, který krásně voněl, slavnostně zapálil na chatě před celou rodinou.

Fotil jste někdy Ericha Honeckera?

On byl velkej suchar, takovej nepřístupnej. Jednou jsem byl v Lánské oboře a fotil ho tam s flintou, jak tam střílel. Mám ho vyfoceného u jelena, kterého tam zkolil.

A Brežněva?

Leonid? Toho jsem fotil mockrát. Dostal jsem od něho hodinky. Pochopitelně, když se kolem těhle lidí pořád točíte s fotoaparátem, tak neujdete jejich pozornosti. Brežněv byl u moci skoro dvacet let. Jednou si mě na nějaké recepci nechal zavolat a ptal se mě pro koho fotím. Říkal, že sleduje moje fotografie a že se mu líbí. Kdykoliv jsem ho poté fotil a on vstoupil do sálu, tak se u mě zastavil, podal mi ruku a pozdravil se se mnou. On byl velice srdečný, příjemný a znalý člověk. Obdivoval jsem jaké měl všeobecné znalosti. Při letu zpátky ke mně jednou v letadle přišel náš čičmunda z Ústředního výboru, přinesl mi balíček a povídá: „Tady máš dárek od Brežněva.“ Tak jsem ho rozbalil a ony v něm byly hodinky.

A nějakého jiného sovětského prezidenta?

Když sem přijel Chrusčov, tak se jel podívat do slepičárny kousek za Prahou. Tam si na sebe musel vzít bílý plášť a na nohy navléknout galoše. A on v tom šmajdal. Chudák, div se nezabil. Pak jsme šli do takové přízemní budovy. Tam se muselo vyjít asi po dvou schodech a on na těch schodech upadnul a sednul si na prdel. A já jsem v tu ránu zmáčknul spoušť, jak sedí na zadku. On vstal a hned se mě ptal, jestli to mám vyfocené. Měl pochopení pro legraci, často vypravoval vtipy.

Máte nějakou vzpomínku na prezidenta Svobodu?

Svoboda se fotil fantasticky a byla s ním legrace. Jednou přijímal nějakou delegaci a ta se zpozdila. Když už nastal čas, tak jsem vstoupil do pracovny a za dveřmi jsem čekal až otevřou, ta delegace vstoupí dovnitř a podají si ruce. Pro mě to byly živé fotky. Najednou se otevřely dveře a jeho tajemník říkal: „Soudruhu prezidente, delegace se zpozdila, protože je někde nějaká zácpa.“ Řekl jsem, že tam nebudu čučet a vydal se ke dveřím, ale Svoboda se otočil a zeptal se mě kam jdu. Já jsem mu odpověděl, že počkám vedle. On mi na to řekl, abych šel k němu a sednul si. Posadil mě ke kulatému stolu, kde měli sedět ti hosté. V rohu stál číšník Emil a on na něj: „Emilku, pojď sem, přines nám rumeček!“ Skleničce on říkal rumeček. Za chvilku přišel Emil, na tácku dvě štamprle vodky. Říkal jsem si: „Jaktože tady není nějaký fotoreportér, aby mě vyfotil, jak si ťukám s prezidentem?“ Tak jsme si přiťukli a Svoboda se mě zeptal, jestli vím, že jsem tam vlastně jeho nejčastější host a začal se se mnou bavit. To byl báječnej člověk.

Jak probíhalo focení oficiálního portrétu tehdejšího prezidenta Gustáva Husáka?

V roce 1985 jsme chystali focení Husákova potrétu a já jsem říkal šéfovi prezidentské kanceláře, aby mu do obrouček nechal udělat normální sklo, protože to opticky strašně zkresluje oči. Dále, ať příjde maskér a udělá mu make-upovou masku, protože on už měl v obličeji plno jaterních skvrn. To už jsem fotil na barvu a tenkrát se to nedalo retušovat. Tak jo. Husák si sednul, já jsem si ho směroval, nasadili mu brýle a on mi řekl: „Já tě nevidím!“ Tak jsem mu řekl: „Soudruhu prezidente, tak to uděláme takhle.“ Z kapsy jsem vytáhnul vizitku a tou bílou plochou jsem mu ji ukazoval, aby se na ní díval. To jsem se naučil od táty, když mu přišel nějaký poloslepý zákazník, tak mu takhle natáčel hlavu.

Kolikrát jste ho tehdy cvaknul?

Tehdy jsem udělal asi osm nebo deset záběrů.

Kolik oficiálních portrétů Gustáva Husáka jste celkem nafotil?

Lidský obličej se trochu mění, zestárne. Po pěti letech jsem ho fotil znovu. Takže asi třikrát za jeho kariéru.

Jak by měl vypadat dobrý portrét prezidenta?

U portrétů a zejména u hlav států to musí fotograf zvládnout perfektně nejenom technicky, ale zároveň musí dosáhnout maximálního výsledku v tom, že si je ten člověk podobný. To znamená, že výrazově je na tom portrétu nejtěžší práce dosáhnout toho, aby měl člověk normální výraz, protože každý, když si sedne před fotoaparát, tak ztvrdne. A já s ním musím navázat takový kontakt, aby se uvolnil a tvářil přirozeně.

Co je podle Vás špatného na současných prezidentských portrétech?

Nedá se říct, že by na nich bylo něco špatného. U všech jim nechybí jejich charakterní výraz.  Potrét prezidenta ale musí mít státnický výraz. Prezident se nemůže usmívat, ani nemůže být zapšklý, což se u státníků stává. Potrét Havla bych fotit nechtěl, i když jsem ho také fotil, ale Havel se fotil blbě. On za to chudák nemohl, ale byl takový neklidný. Klaus je sice fotogenický, ale nedovede dát do obličeje takový normální lidský výraz. On je takovej zapšklej ouřada. Chodí a má ty pysky sevřené tak u sebe, že působí dojmem, že je pernamentně naštvanej. Zeman se fotí dobře, ale s tou rukou pod bradou to si dovolili exces. To je první ze všech prezidentů, který si drží bradu, aby mu neupadla. To se u těchto portrétů nedělá. Kardinální chyba u portrétů také je když jsou vidět obě uši. Čili ten výraz musí být oduševnělý, státnický, musí mluvit k lidem.

Kde jste vyfotil smějícího se prezidenta Václava Havla?

Já ho na Hradě moc nefotil. Tohle bylo čistě náhodou. Jednalo se o nějaké neformální sezení, on tam něco začal vypravovat a přišel mi tam legračně.

Fotil jste prezidenty Zápotockého, Novotného, Svobodu, Husáka, Havla.. Máte vyfoceného také Klause a Zemana?

Ano, fotil jsem je jako předsedy vlád.

Koho tipujete na vítěze nastávajících prezidentských voleb?

Znovu staronového. Podle mě připadá v úvahu ještě Drahoš, ale ostatní ne, protože to musí být osobnost.

Pokud to vyhraje Jiří Drahoš půjdete si ho vyfotit už jenom důvodu abyste měl osmý prezidentský portrét?

Nestojím o to. Moje kapitola v tomto směru už je definitivně uzavřená. Já už teď jenom z povzdálí pozoruji.

Fotil jste také někdy státní pohřeb?

Ano, to bylo v „četce“ naší povinností. „Četka“ fotila všechny státní pohřby. To je taková tristní a velice oficiální záležitost. Co se dá na rakvi vyfotit? Když jde o prezidenta republiky tak bývá vystavený v katafalku ve Vladislavském sále na Pražském hradě. To stálo za to vyfotit. Jediného Svobodu vezli na lafetě děla.

Jak jste vnímal revoluci v roce 1989?

Viděl jsem v tom konečně naplnění toho, co tady lidé od toho systému očekávali. Samozřejmě, když žijete čtyřicet let v socialismu a najednou socialismus skončí a znovu se tady nastolí kapitalismus, tak to byl šok pro každého. I pro mě. Lidem se tady za socialismu nežilo špatně. Byla práce, každý mohl dělat, dokonce musel. Práce se stala povinností každého, protože stát nechtěl platit flákače. Takže to nebylo tak hrozné.

Jak došlo po revoluci k vašemu odchodu z ČTK?

Zbýval mi rok do penze a myslel jsem si, že tam ještě dosloužím. Přišel ke mně Petr Uhl a řekl mi, že mě budou muset propustit. Já mu na to řekl: „Pane řediteli, to je jasné, co by se tady dělalo s komunistama?“ On mi odpověděl: „Kvůli tomu ne, já o vás vím všechno a nesmírně si vás vážím, protože jste tady perfektně dělal čtyřicet let tu nejnáročnější práci.“ Takže on mi ještě poděkoval. Ale nechtěl jsem od nich dostat výpověď, já jsem jí dal sám.

S jakými médii jste spolupracoval poté?

Pak jsem byl na volné noze. Já měl práce skoro víc než předtím. Volali mi z redakcí a dávali mi práci, takže jsem občas dělal pro různé redakce. Bylo sympatické, že mi zavolali, abych jim tu fotku dodal, i když věděli, že je v „četce“.

Naplnila se vaše porevoluční očekávání?

Myslím si, že ano. Teď opravdu žijeme v demokratickém státě a já se v duchu usmívám šarvátkám mezi vládou, parlamentem a Hradem. To bylo jest a bude, protože za tím stojí lidé, kterým jde o jejich moc a vládu. Nejde jim o lidi. Co dělají pro lidi, to jenom říkají na venek. A lidi na ně kašlou a dávají jim to najevo ve volbách.

Domníváte se, že by měl být novinář nezávislý, nebo by se v jeho článcích měly objevovat jeho postoje?

Jestli si říkám, že jsem pan novinář, tak musím říkat svoje postoje. Musí to vycházet z mého mínění jaký já k tomu problému mám vztah. Novinář nemusí říkat svůj názor, ale já se spíš klaním k tomu říci svůj názor.

V současné době fotíte digitálním fotoaparátem?

Ano, mám digitální Nikon. Kdyžtak si jdu vyfotit Prahu. Nejčastěji ale teď fotím z okna svého bytu, protože tam mám doprava i doleva výhledy a tam se dějí takové věci…

V čem vidíte hlavní rozdíly mezi focením na digitál a focením na klasický film?

On v tom v podstatě žádný rozdíl není akorát, že film musíte vyvolat. Výhodou digitální fotografie je, že je to přímé a okamžité. Klasika je klasika. Ta hnedtak nevymizí. Vemte si kolik lidí už dneska znova fotí na film.

Nelitujete toho, že jste nezačal fotit v éře digitálních fotoaparátů, kdy to, zda se Vám snímek povedl vidíte hned na monitoru?

Čo bolo to bolo. To patří k minulosti. To byl vývoj. Bylo zajímavé sledovat ten vývoj a já bych řekl, že zhruba za šedesát let, co fotografii dělám, tak to byl nějaký vývoj. Já jsem fotil ještě v ateliéru deskovými fotoaparáty na skleněné desky, pak přišel místo skla plochý film. V osmačtyřicátém roce, když jsem se začal učit fotografem jsme v ateliéru měli 13 x18 dřevěnou stativní měchovou komoru na kolečkách a dřevěné dvoustranné kazety. Z každé strany se vkládala deska. Kazeta se zasunula do fotoaparátu, vytáhnul se dekl, tam byla skleněná deska a na tu se exponovalo ještě kloboučkem. To byla práce, to byla paráda.

Fotografie Karla Mevalda

Děkuji za rozhovor                                                                              Vít Hassan

Původně psané pro časopis Esquire.