Rapper Andreas Christodoulou alias Indy: „Místama to byl pěknej rokenrol.“

29. 03. 2018 13:34:59
Andreas Christodoulou (* 20. leden 1978) je přední český rapper, který používá pseudonym Indy. Indy je především známý z hudební spolupráce s Dj.Wichem.

Spolu tvořili skupinu Indy a Wich, a svého času patřili mezi nejoblíbenější hip-hopovou skupinu v Česku. Svůj první koncert odehráli v roce 1998 ve strahovském klubu 007. Poprvé na sebe výrazně upozornili až v roce 2001, kdy natočili klip s pražskou skupinou PSH s názvem "Hlasuju proti / Cesta štrýtu“. Jejich kariéra se ale naplno rozjela až s příchodem alba "Hádej kdo", které se ihned po uvedení stalo velmi oblíbeným a žádaným. Za toto album také získali nominaci na prestižní ocenění Anděl 2006 v kategorii Hip Hop, svou nominaci však neproměnili. Malou satisfakcí tak mohlo být to, že časopis Satisfakce vyhlásil album “Hádej kdo" deskou roku. V roce 2010 vydal své sólové a prozatím poslední album KMBL.

Máš netradiční jméno. Odkud pochází Tvůj otec?
Můj táta je kyperskej Řek, kterej sem přijel za studiama někdy na konci sedmdesátejch let. Tady v Praze poznal mojí mámu.

Na jaké hudbě jsi vyrůstal?

Ve věku, kdy mě začala bavit hudba, tedy v osmi nebo v deseti letech jsem poslouchal muziku, kterou si pouštěli naši doma nebo v autě. Jednalo se především o Abbu, Stevieho Wondera a Paula Mc Cartneyho, z pozdější doby si vybavuju ještě skupiny Bee Gees a Simon and Garfunkel. V druhý polovině osmdesátejch let jsem začal poslouchat metal. Tou dobou většina mých vrstevníků poslouchala Samanthu Fox, Europe nebo Accept, což jsou dneska v podstatě dávno zapomenutý béčkový projekty. Vzpomínám si ale, že sem už tenkrát dorazila první vlna různejch módních stylů, třeba když přišli Depeche Mode a celej Jižák chodil v depešáckým. Přišlo mi to jak z jinýho světa. Poté, co padnul režim se tady začaly objevovat dlouho očekávaný a často zakázaný kapely, který jsem začal poslouchat. V devědaosmdesátým mi táhlo na dvanáct, takže jsem ještě pár let čekal na to než jsem se mohl podívat do pražských klubů na muziku. Asi první velkej zážitek pro mě byl koncert Beastie Boys a hned potom Rage Against The Machine. Pak jsem objevil klub Bunkr a později pravidelně chodil do klubu 007 na Strahov na hardcorové a punkové koncerty. Poslouchal jsem a chodil na všechno možný včetně elektroniky, kterou jsem do tý doby nevnímal, takže mý kazety byly nahraný tak, že na „áčku“ jsem měl punkový Exploited, a na „béčku“ mix dýdžeje Loutky. Byl to takovej paradox. Scény byly pomíchaný, lidi se protínali na různejch žánrech a tak. Teprve potom přišel hip-hop, který jsem objevil někdy v devadesátým čtvrtým nebo v devadesátým pátým roce. Byli to Das Efx, Public Enemy, Digable Planets, Goats, Main Concept, nebo 2 Strong.

Co jsi na sobě tenkrát nosil za oblečení?
Všechno možný. Marteny, roztrhaný džíny, vepřovou bundu, nebo džínovou vestičku s nápisama hardcorovejch a politickejch kapel. Většinou jsem na sobě nosil takový rockově punkový hadry. Co se kde sebralo.


Zmiňovali jsme původ Tvého táty. Tenkrát letěla skupina Orlík a po Praze chodily skupiny skinheadů v bombrech a kanadách. Měl jsi s nimi někdy problém?
Já jsem s nima měl problém z vícero důvodů. Jednak proto, že podle nich „nemám papíry“, takže když viděli kluka v mikině Sex Pistols, kterej byl černej jako bota a jel v metru, tak tou dobou co jich byly plný ulice jsem od nich furt dostával do držky nebo před nima minimálně utíkal. Mimo to, že nejsem úplnej Čech jsem byl navíc angažovanej v Antifě, celej oštemplovanej nálepkama a vším možným, takže po mě šli o to víc. Pamatuju si časy, kdy jsem v metru zásadně nastupoval do prvního vagónu, abych viděl kdo stojí na peróně, když metro vjíždí do stanice. Dával jsem si majzla a nebyl jsem sám. Každej kdo byl jinej, tak to od skinheadů občas schytal. Od skejťáků až po hippies.

Máš se skinheady nějaký konkrétní zážitek?
Pár jo. Vzpomínám si na to, že jednou takhle stojím v metru, na uších mám sluchátka, nevnímám a najednou cejtím, jak mě někdo čapne za bundu, otočím se a vedle mě stojí dvoumetrovej skinhead a s ním parta o trochu menších borců. Strhli mě na zem a když jsem vstal, tak jsem jich pár dostal, ještě si se mnou v mezičase povídali. Samozřejmě jsem neměl šanci, byli to velký namakaný kluci. Ale byli relativně v klidu, nekopali mě na zemi do hlavy nebo do koulí a vždycky počkali, až se zvednu. Myslel jsem si, že to nejsou úplní psychopati, názor na to jsem ale změnil, když mě vytáhli z metra a na Vyšáku mě normálně hodili do kolejiště. Takovejhle vyloženě krizovejch situací bylo pár. Dvě nebo tři. Jednou na Jižáku jsem dostal víc. Potkával jsem se tam s nima, protože jich tam dost bydlelo. Tím, že plno z nich bylo okolo devátý třídy mými spolužáky, tak mezi námi o pár let později docházelo k docela zajímavejm konfrontacím. Oni měli zelený bombry, my modrý, nebo cokoliv jinýho a potkávali jsme se třeba v herně na kulečníku. A nebyli jsme anonymní, protože každej věděl, kdo kde bydlí. Samozřejmě, že jsem na demoškách taky párkrát vrátil úder a myslím si, že i úspěšně. Některý situace byly úsměvný. Vlastně to mělo, když to přeženu určitou „komediální“ příchuť. Každej naivně věřil v to svoje, často jsme se dostávali i do teoretickejch nebo argumentačních pří. A všichni jsme byli teenageři...

Byl jsi tehdy nějak aktivní v antifašistické scéně?
V rámci svý pubertální éry ano. Aktivně jsem se účastnil protifašistických demonstrací a podobných akcí. Byl jsem relativně radikální, ale nikdy jsem nevyhledával konflikty se skinheads za účelem se s nima rvát, ani to pro mě nebyla příležitost k čemukoliv, co se dá dělat beztrestně v davu. Zároveň jsem ale také nepatřil mezi ty, co stáli na demošce někde vzadu. Samozřejmě, že mě hnal rebelskej věk, ale i naivita a idealismus, kdy člověk zastával nějakou přímou akci. Dneska už člověk ví, že to žádný problém nevyřeší. Myslím si, že je to o zdravým rozumu. Tady nejde konkrétně o nácky, nebo o skinheads. Jde o rasismus, jak je společensky tolerovanej, netolerovanej, latentní nebo zjevnej. Pro mě to bylo zásadní v tomhle slova smyslu. Boj s lidskou ignorancí, ale i třeba nevzdělaností nebo dezinformovaností.


Určitě Ti neušlo, že radikální část přívrženců Antify loni v červenci při summitu zemí G20 zdemolovala některé čtvrti Hamburku a zapalovala auta. Má tohle podle Tebe ještě něco společného s antikapitalismem, potažmo s antifašismem?

Asi nejsem schopnej vidět jakýkoliv násilí v rámci původně pokojný demonstrace, pokud to nebyla obrana. Obecně se s těmahle věcma vnitřně neztotožňuju, ale přesně neznám situaci, kterou tu popisuješ. Na druhou stranu, když je vážnej důvod, tak někdy chápu výbuch občanský neposlušnosti. Myslím si, že tenhle typ radikalismu jako takovej obecně nenese žádný řešení. Nikdy a nikde. Mám pocit, že je to v tomhle směru pořád dokola to samý, ale u tý radikální části mladejch lidí, která je často velmi inteligentní to časem a věkem postupně odchází. Programově, to tak je od studenskejch bouří v Paříži až po Kreuzberg v Berlině. V radikální generaci sedmnáct až dvacetčtyři let je vždycky nějaký silný jádro, který se rve, vyhazuje káry do vzduchu a háže dlažky. Myslím si, že to není věc, která by tomu pomáhala. Smysl to nemá, je to takovej výkřik do tmy. Člověk je v tom věku radikálnější, má pocit, že tím něco změní. Myslím si, že cenu to určitě nemá, ale nezatracoval bych lidi, který to dělaj, protože si myslím, že je to z velký části otázka daná věkem.

Na druhou stranu, co říkáš na to, že sedmnáct let po Orlíku a po Sládkovi v poslanecké sněmovně sedí Tomio Okamura a poslanec za SPD Jaroslav Staník zde měl podle několika svědectví vykřikovat, že by poslal Cikány, homosexuály a Židy do plynu?
Co na to říct? Část společnosti bude vždycky slyšet na biřmující politiky, který to hrajou na nejnižší lidský pudy. Strach, nevědomost, nevzdělanost. V tomhle případě je to populismus, kterej chytře zneužívá téma uprchlíků, EU, nebo referenda.. Potenciál strachu je to, co populismus pokaždý potřebuje, aby zarezonoval u společnosti a rasismus tady existoval od nepaměti. Je to otázka daleko širšího chápání věcí, od historie přes psychologii, sociální uspořádání, tradici, nebo náboženství až po společenský vědy. Hlavu si s tim láme leckdo. A domnívám se, že současná doba, kdy je to téma ještě ke všemu zveličený médiama, který lověj čísla, takže čím poplašnější zpráva, tím větší čtenost, tomu podstatně nahrává. Hromady informací a fabulací online, kde se rodí „obraz“ Evropy, která je zahlcená imigrantama, to všechno nahrává určitým náladám ve společnosti. Tím v žádným případě neříkám, že problém neexistuje. Ale je to horší a o to víc nezodpovědný, když to leckterý politici, místo toho, aby k tomu měli konstruktivní přístup a hlavně přehled o věci, levně populisticky vyhrotěj, aniž by byli ve skutečnosti schopný nabídnout skutečný řešení. Né, že se postaví plot. Protože tenhle typ zjednodušování věcí poukazuje na fakt, že danej populista skutečnej problém podceňuje, protože nevidí jeho podstatu. To jak pracuje SPD s xenofobií a s imigrací je v podstatě jen politickej nástroj. Další levná vábnička na krátkozraký voliče jsou referenda, a takovej ten „všelidovej“ pocit, kterej SPD vyvolává u přesně a jasně vymezenýho typu voliče.

Máš nějakej přímej názor na Okamuru?
Myslím si, že ten chlap mate tělem, protože je schopnej velmi dobře a jasně pojmenovávat věci a relativně konstruktivně diskutovat. Definitivně je to inteligentní chlap. To latentní nebezpečí, je podle mě ale skrytý právě v tomhle. Všude se míhaj slova jako „občan, slušnost, společnost, demokracie“. Člověk by ho považoval za politika s tradičníma hodnotama, ale ve skutečnosti to jsou jenom rétorický prvky obecně nutný k tomu, aby mohl oslovit běžnýho občana. Já si o něm nemyslím, že je apriori opravdovej rasista a že by si třeba nesedl do restaurace s někým, kdo je jiný barvy pleti. Ani si nemyslím, že by věřil tomu, že nabízí řešení situace v rámci imigrační krize, která u nás není. Je natolik inteligentní, aby věděl jak komplikovaný to je a že řešení není a nebude zítra. A už vůbec ne takový, aby z toho měli radost všichni. V tomhle je vlastně daleko vychcanější, protože ví, že na strach lidi slyšej a to s čím pracuje jsou hlasy voliče. Je to levnej a efektivní způsob, jak uchopit kus moci. Dokázalo to hodně lidí před ním a asi dokáže i po něm...

Co říkáš na Donalda Trumpa?
Když se stal prezidentem, tak mi to nepřišlo až zas jako taková tragédie, protože Hillary by podle mě byla větším neštěstím. Dneska mě fascinuje skutečnost, že asi nikdo před ním kromě Nixona tak moc Ameriku nerozdělil názorově. Podle mě žádnej americkej prezident neměl tolik veřejných odpůrců z řad celebrit, nebo uznávaných autorit. Jen Trump může říct, že kdyby ho potkal Tom Hanks, tak mu rozbije hubu. Což je citace. Zároveň mě baví, že mimo tu politickou kulturu a humbuku kolem americkýho prezidentství, kterej nám je v Evropě vzdálenej, si z toho dělaj amíci srandu jak nikdy. SNL - Saturday Nite Live, nebo Colbert report, známý komediální a talk shows jsou toho plný a myslím si, že i v tomhle Trump drží historickej rekord. Nikdo nemá tolik dvojníků, ani tolik prostoru v pořadech podobnýho typu. Jeho přístup k věcem i lidem je kontroverzní a představa, že světovou politiku může držet v šachu jeden pologramotnej businessman, kterej si plete ústavu s úplavicí, nebo neví že Portoriko je součástí USA, je šílená.

Popiš mi historku, jak došlo k Tvému seznámení s Dj Wichem.
Sedmička byl klub, kde se potkávala ranná hardcorová a nezávislá scéna s rannou hip-hopovou a graffiti scénou. Kdysi to vzniklo z hecu, že jsme byli v jedný partě. Wich tenkrát začínal hrát. Chodil se učit hrát k Alimu a k Orionovi a náš třetí kámoš LA4, začal dělat break dance. Já jsem tenkrát někdy v náladě na baru řekl: „Hele, když ty skrečuješ a ty brejkuješ, tak já tady příští tejden udělám rapovej koncert!“ Byla to v postatě sranda, nebo sázka. Sehnali jsme si nějaký instro, já jsem tenkrát napsal první písničku a hrál jsem jí na Sedmičce v rámci nějakýho Orionova vystoupení. Měla to bejt spíš taková „raritní“ show pro partu, skoro bych řekl, že parodie. Stál jsem úplně vyklepanej zádama do lidí. Sedmička byla taková, že jsme se všichni znali, tak i když to nebylo dobrý, lidi to vzali a mě vlastně nakopla jejich pozitivní reakce. Takže jsem se potom hecnul a složil další dvě pecky. Prahy story a Centrum 22. Podkresy mi tenkrát dělal Wich, na zbytek jsme myslím hráli do cizích instrumentálek. Náš první koncert byl prosinci roku 98.

Co tě přivedlo na nápad dělat rap?
Jak už jsem říkal, tak to bylo z hecu, ale vždycky jsem měl asi prořízlou pusu a byl trochu exhibicionista. Stejně tak jsem svý okolí pořád vehementně přesvědčoval o nějakejch svejch pravdách, takže tak to vlastně asi celý vykrystalizovalo. Jako malej kluk jsem navštěvoval Dismanův dramatický soubor, kde jsem hrál divadlo a recitoval. Básničky vlastně zachraňovaly moje první průšvihy na základní škole. Většinou jsem musel za trest reprezentovat školu na Pražském vajíčku, což byla soutěž ve které jsem se asi třikrát dostal do semifinále. Na základní škole jsem takhle zachránil leckterou důtku nebo dvojku z chování. Bohužel sem se musel účastnit i ruských mutací recitačních soutěží. Moje máma je navíc z divadelního prostředí. Když jsem potom ve studiu na Vinohradech daboval dětský pohádky, tak jsem tam poprvé v životě přišel do kontaktu ke všemu spojenýmu s nahrávací technikou, Takže i to pro mě byla paralelní cesta k tomu, co jsem potom začal dělat, nebo proč dneska funguju zčásti i jako audio inža ve svým studiu a textař v reklamce.

Jak jsi přišel ke své přezdívce?
Mám hrozně rád indigovou modř. Indy - GO! Ale je tam i skrytá souvislost s Indiana Jonesem, protože jsem se od dětství mimo letadýlka a muziku zajímal o historii, ale třeba i o archeologii a paleontologii. A pořád mě to baví.

Čekal jsi, že Tvá první deska „My 3“, bude mít takový úspěch?
Ani moc ne. Původně jsme to dělali jenom jako takový demo, pak jsme dostali nabídku to vydat pod hodně silným mediálním domem - vydavatelstvím iMedia, který vydávalo hudební časopisy jako Ultramix, XMag, Bassline apod. Nabídli nám skvělý podmínky a vůbec si to celý sedlo. Tím, že jsme dostali důvěru, fajn peníze na studio a nebyli jsme v časovym presu, tak jsme si mohli s tou původní vizí dema vyhrát. Desku jsme roztočili v Berouně u Patrika, ale její většinu jsme dokončovali na Jižáku u pro nás legendárního zvukaře Tomáše Sochůrka alias Etiéna, kterej nahrával většinu zásadních hip-hopovejch desek. Jemu také vděčíme za spoustu věcí, se kterejma nám pomohl, nebo nám je ukázal. Byl dobrej čas, ta deska se nám povedla a měli jsme dobrej background i co se týká distribuce a proma. S klukama jsme pod velkým vydavatelem, kterej to zastřešoval založili label, kterej potom mohl využívat celou tu media infrastrukturu od inzerce přes reklamu až po sklady. Následně jsme tam udělali i druhý album a vyšly tam další tehdy důležitý věci, třeba první deska skupiny Supercroo, nebo Wichovo solo „Time Is Now“.

Kolik se prodalo kusů?
„My 3“ okolo devíti tisíc a „Hádej, kdo“ lehce pod. Asi osm a půl tisíce.

Nebyl jsi zklamaný, když jste za „Hádej, kdo“ v roce 2006 neobdrželi prestižní cenu Anděl 2006 na kterou byla tehdy nominovaná v kategorii Hip Hop?
To spíš u My 3, kdy jsme byli v roce 2002 nominovaní na jednu z hlavních cen Objev roku ve výročních cenách Anděl, ale tenkrát to dostaly Black Milk. U druhý desky „Hádej, kdo“, která byla nominovaná na žánrovou cenu v rámci Anděla jsme to myslím ani tolik neřešili i když to prej uteklo o hlas, ale čert ví...

Byla pro vás určitou satisfakcí cena časopisu Satisfakce, který tehdy vyhlásil album „Hádej, kdo“, deskou roku?
„Hádej, kdo“ vyhlásil deskou roku v roce 2006 i časopis Filter. Jinak obě dvě desky nepřišly úplně zkrátka, dostaly různý ceny od Žebříku po Czech Dance Music Awards, ale Anděl nás prostě minul. Domnívám se, že nejkurióznější nominace byla, když mě po první desce naprosto absurdně nominovali na zpěváka roku mezi takovejma ikonama jako je Dan Bárta a tak. Nevím, kdo na to tenkrát přišel a jak to vůbec mohlo projít. To jsem se normálně styděl a ten den co jsme na to s klukama přišli to byla slušná sranda, samozřejmě na můj účet.

Dalo se tehdy z prodeje hudebních nosičů a z koncertování solidně vyžít?
Dalo, protože jsme měli dobrej deal se spolumajitelem toho labelu, což byl tenkrát Tomáš Zilvar z iMedie, kterej nám pomáhal v začátcích. Bejval zásadní postavou, která to tady pomáhala rozjet. Z prodejů cédéček jsme měli dost, z koncertů taky, protože jsme hrávali třeba šest až osm koncertů měsíčně za relativně slušný peníze. V roce 2003 jsme hráli za patnáct tisíc, v roce 2006 už jsme hráli za třicet tisíc. Vyžít se dalo jak z prodejů, tak z koncertů.

Ke šňůře koncertů na turné u mnoho hudebníků patří drogy. Jak tomu bylo u Vás?
Místama to byl pěknej rokenrol..., ale já radši knihu, Wich je introvert, a La4 si ve volným čase maluje. Vždycky jsme byli takový skautíci. Desky jsme točili zásadně střízlivý, nebo po návratu z léčebny a myslím si, že je to z toho cejtit, což říkám samozřejmě ironicky.

Jak starý na vás mimochodem chodí publikum?
To je dost různý. Hip-hop má obecně asi nejmladší fanouškovskou základnu, ale tím že jsme na scéně dlouho, tak na nás chodí i dost starších lidí ve věku pětadvacet až pětatřicet let, kteří zažili dobu okolo prvních dvou desek. Jinak myslím že průměr bude tak osmnáct až dvacet let.


V době vaší druhé desky jsem zaznamenal songy: „Velrybí hovězí“ a „Myslíš na mě“, ve kterých jsi se vymezil a zároveň sis v nich dělal legraci z rapperů Hugo Toxxxe a Marpa. Proč?
Obě věci vyšly ještě v čase před albem a byly to odpovědi na hotový skladby. První skladba, kterou natočil Marpo a hostoval mu tam Hugo Toxxx ze Supercroo se jmenovala „Bolest Velryby“ a byly tam jasný „navážky“ do mojí osoby. Mě neštvalo to, že to vyšlo, ale to, že jsme se vídali osobně i pracovně v době, kdy jsem vydával první album jeho skupiny Supercroo a on nic. Tou dobou to naštvalo i Wiche, volal jsem mu, že Supercroo nezůstanu nic dlužnej a on povídá: „Hele, mám tady bombovej beat. Mám tady vyskrečovanýho Huga!“, a vyndal skvělej beat s bezvadnejma „word cuts“ (pozn. záměrně užitejma kouskama cizích vokálů). Tzv. „Beef“ je pro ty, co neznaj slang rapperů „konflikt“ mezi dvěma partama. Proto jsme odpověď na jejich skladbu s názvem „Bolest velryby“ pojmenovali „Velrybí hovězí“. No, byla to sranda, vůbec jsme nečekali, že se to chytne. A Hugo byl v šoku. Vůbec nečekal, že se ozvu, natož s Wichem, ale vrátili jsme mu to jeho stylem. Na tajňáka. Naše věc to v prvním kole jednoznačně vyhrála. No a pak muselo přijít druhý kolo. Hugo nám tu skladbu vrátil v rekordním čase. Byl to jednoduchej track, kterej zafungoval v rámci toho, že potřeboval ukázat, že tu hromadu rýmů, který mě maj zesměšnit naseká za chvíli. Hugo si v tom té skladbě dělal srandu z Kypru, kam mě ve svém textu poslal s tím, že mi na ostrově hoří srub. Ocitl jsem se v situaci, kdy jsem musel odpovědět. Ten večer jsem si sednul za svůj sampler a ze srandy hledal bouzouki s tím, že vysampluju nějakou kyperskou národní muziku a udělám z toho beat. Nakonec jsem z cédéčka coververze soundtracku ke Star Wars vysamploval takovej orchestrální kousek. Znělo to jako doprovodná hudba k dobývání Mordoru. Jmenovalo se to „Myslíš na mě. Pozdrav z Kypru“. Šest minut „dovolený na Kypru“, kterou jsem zprostředkoval Hugovi...


Pročítám si některé Tvé rýmy: „Dědovi budeš po večerech čistit kalacha, když budeš zlobit nepůjdeš nikam, dostaneš zaracha!“, „Naučím Tě nakládat olivy, vykucháš krůtu. Když budeš hodnej, naladím ti tv z Bejrůtu.“, „A buď rád, že jsem na tebe neřek úplně všechno, vysral by ses na rap a začal dělat techno!“, „Jsem Tvý poslední pomazání, modli se k nebi. Bůh Tě má rád i když ses narodil jako debil!“, „Nevolej do klubu, kde hraju, že je tam bomba. Poldové Tě najdou v budce v kómatu, jseš trouba!“ - Jak tě všechno tohle napadlo?
Já jsem se nějak zlobil. U druhé skladby, která má název: „Myslíš na mě. Pozdrav z Kypru“ reflektuju jejich text, kterej mě posílá zpátky na Kypr, protože mi hoří srub. Tam je refrén: „André, hoří ti srub. Padej na Kypr, ty buzno!“ Lidi jim podsouvali, že udělali takovej rasistickej refrén, ale já jsem to bral jako prdel, protože o Hugovi i o Coleovi vím, že oni dva rozhodně rasisti nejsou. Naopak to maj v hlavě srovnaný a jsou velmi radikální odpůrci xenofobie. I když to tak nevypadá, tak si hubu votevřou na každýho bez rozdílu. Myslím, že dneska kdykoliv se vidíme je všechno jinak. Hugo by ti řekl, že není. Ale možná že ne. Nebo jo?

Člověk by čekal, že poté, co jsi ho v songu nazval „koštětem“, spolu nikdy nebudete mluvit, natožpak spolupracovat a James Cole ze Supercroo hostuje na Tvém posledním albu KMBL..
James Cole se do mě v jejich sonzích nikdy nenavážel. Odjakživa jsme spolu měli celkem normální vztah, i když kluci poté ještě zlobili se songem „Kariéra 16“. James Cole ví, že jeho věci mě vždycky budou bavit. Nemám problém s tím těm klukum uznat hudební kvality, který jednoznačně maj. S Jamesem jsme byli spřízněný víc intelektuálně a párkrát jsme zažili dobrý věci. Nemůžu říct, že jsme kamarádi, ale můžem spolu dobře komunikovat a fungovat. Na tomto základě jsem mu volal, že bych ho chtěl mít na své poslední desce KMBL a byla s ním jedna z nejlepších spoluprácí.

A jak potom všem vycházíš s Hugo Toxxxem?
To by byla otázka na Jamese, co mu na to řekl Hugo, že se mnou udělal pecku. Samozřejmě jsme všichni dospěli. Hugovi je dnes šestatřicet a má dítě. Ty časy jsou úplně někde jinde...

Kdy a v jaké situaci Tě napadnou podobné rýmy?
Rýmy mě napadaj třeba když sedím v tramvaji, poslouchám muziku a neřeším práci a rodinu. Nebo, když si sednu doma, pustím si nějaký nový věci a poslouchám je. Je to spíš mentální proces, takže se často z normálního uvažování přepnu do toho módu, kdy začnu rytmizovat nějakou ideu, která třeba vyplyne z asociace, kterou dostanu někde na ulici, u nějaký situace nebo tak.


Jak dlouho trvá složit skladbu?
Ten „Pozdrav z Kypru“ jsem udělal za noc včetně toho beatu. Strašně záleží na komplikovanosti daný skladby.


Jaká byla reakce fanoušků na Tvůj nový styl bez Wiche na albu KMBL z roku 2010?
Reakce byla z jejich strany hodně chladná, rozporuplná, protože čekali desku Indy a Wich. Není moje vina, že ta deska nevyšla. Myslím si, že to na podvědomé úrovni fungovalo tak, že tomu bez Wiche nedůvěřovali a za druhý byla chyba v tom, že jsme nevydali úplně ideální singly. Ono to původně vyletělo, prodali jsme docela dost cédéček, asi tři tisíce. Měli jsme perfektní kampaň, bylo to dobře připravený, a pak vylezly klipy. Ten první se úplně nepovedl, ani jsme nevybrali moc dobrou skladbu. Byla to už taková moderní věc, se zpěvačkou v refrénu a se synťákama. Dneska na to lidi nejvíc pařej, ale tenkrát to nevzali. Očekávání, který fanoušci měli spadlo a při šuškandě, když se nedostali k celý desce, aby to porovnali, si asi řekli: „Hele, viděls ten první singl? Na to kašlu. To bude divný!“ Ta deska má skoro dvacet tracků, je tam spousta klasickejch věcí, je to barevný rytmicky i zvukově. Já mám tu desku strašně rád, krom toho jsem s Raem, což je bubeník Clou ze Support Lesbiens zažil skvělý časy ve studiu, kdy jsme na desce makali. To je pro mě vlastně doteď super vzpomínka po pracovní i po lidské stránce. Do dneška jí považuju za své nejlepší album. Postupem času se to otočilo a dneska na koncertech, když jedu KMBL, tak fanoušci řvou refrény a jedou.

Bereš to album jako propadák?
Propadák ne, ale určitě jsem čekal víc, protože jsem si tím byl strašně jistej. Myslím si, že nepadlo na úrodnou půdu z těch dvou důvodů, co jsem říkal, protože lidi na něm čekali Wiche, kterýho jsem nebyl schopnej dodat a nečekali, že udělám synťákový album. Nehledě na to, že mi lidi říkali, že tam zním jinak než na předchozích deskách.

Dá se říci, že boom, který prožíval český a slovenský rap mezi roky 2001 až 2010 už opadl?
Určitě ne, protože v tý době byl boom z prvního objevení hip-hopu jako žánru, takže lidi si to ošahávali a postupně to rostlo. Doba se mezitím proměnila mediálně, takže jak všechno visí na sociálních sítích, na internetu, na těch sdílenejch věcech, tak se mediální provoz generuje mnohem víc a tím pádem zase stahuje víc a víc lidí, protože komerčně má hip-hop dneska daleko větší potencionál pro umělce jako takovýho. On už nevydělá na cédéčkách, ale hip-hopovej umělec, kterej má svý fans, tak si vydělá jako leckterá popová hvězda.. Kapely maj velký peníze a nemaj žádný náklady. Netahaj tři dodávky s technikou, jako třeba rockový kapely. Dneska je hip-hop paradoxně mnohem potentnější, co se týká obratu byznysu od merchandisingu přes cédéčka a tím pádem ta čísla vypadaj a jsou vyšší i co se týká návštěvnosti koncertů.

Jaký máš názor na slovenského kontroverzního rappera Rytmuse?
Obecně mě bavěj kreativní a inteligentní věci. Rytmuse si cením, protože to byl kluk, kterej začínal od nuly. Patrik je dobrej v tom co dělá a líbí se mi, že je schopnej udělat různý věci od klasického rapu až po diskošku.


Myslíš si, že formát Mp3, kdy jeden den vydáš desku a druhý den si jí z internetu může kdokoliv stáhnout, silně poškodil hudebníky a tím celkově i hudbu?
Myslím si, že éra, kdy se Mp3 dala brát jako zlomovej okamžik právě pro sdílení a proto, že šel hudební byznys do prdele, už je pryč, protože hudební byznys se během několika let otočil a zrovna poslední dva roky mám pocit, že ten byznys je zpátky. Jinými slovy - labely a kapely žijou zčásti už zase pomalinku na nějakých penězích z prodejů, protože prodávaj digitálně a vrací se to, protože přesto, že se furt stahuje, tak je obrovský množství lidí, kterým se vyplatí si platit Spotify a další streamovací služby. Jsou nový cesty, jak ty kapely vydělávaj. Nehledě na to že sponzoring dneska taky frčí a už ho tlačej i velký firmy.

Máš nápad na nějakou alternativu? Třeba formát, který bude kvalitnější než Mp3 a nepůjde stahovat?
Domnívám se, že stahovat půjde vždycky úplně všechno. Je jen otázka času než to zas někdo ripne. Jestli to je kvalitnější, tak jenom dobře. Tam jde spíš o to, aby současný rychlokvašený produkce, kde maj umělci pouhý týden na smíchání desky ve studiu, produkovali i kvalitně znějící desky, protože pak má cenu vytvořit kvalitně znějící formát. Dneska se děje, že spousta popových věcí je na půl cesty k nedodělkům. Vychází desky, co jsou takový prasárny. Kvalitativně i zvukově..

Dá se v současné době vyžít jenom z hudby a koncertování?
Určitě, když jsi nahoře, tak definitivně ano. Mě to třeba dneska už neživí, ale kdysi mě to kompletně živilo. Živí mě textařina v rámci reklamní agentury. K tomu mám nějakou část z koncertů, ale těch teď děláme minimum a zároveň mám hudební studio ve kterém dělám rutinní věci. Nahrávám spoty, míchám desky, prostě zvukař, což mě hrozně baví.

Jak ses vlastně dostal k práci textaře v reklamce?
Už v rámci hudebního vydavatelství jsem se dostal do kontaktu s reklamou a s agenturama i třeba v rámci sponzoringu a podpory. Postupně jsem začal fungovat na projektovejch věcech pro různý klienty a z toho časem vyplynula i textařská práce.


V jednom songu rapuješ o tom, jak táhneš kočár s malým Indym. Co syn, potatil se?
Zatím jo. Kočár už jsem dotáhnul, v únoru mu bude devět. Dělá od každýho trochu. Moc nekreslí, baví ho ovšem design, má docela i vkus a vidím u toho kluka nějakou estetiku. Hrozně hezky zpívá, což má po svý mamce, která je vynikající jazzová zpěvačka a učí na Ježkárně.

Popiš mi takovej průměrnej den čtyřicátníka Indyho..
Někdy člověk vstává do školy s prckem. To vstávám třeba v pět pade, aby to všechno stihnul. Ale jinak, když zrovna nemám nějakou schůzku, vstanu v devět, v deset, abych byl v práci na ňákej určitej čas. Často funguju nárazově. To znamená, jsou dny, kdy makám od rána až do noci. Dodělám si nějakou práci, druhej den mám třeba půl dne studio, kde mám ňákou frekvenci, musím fungovat a pak mám zas třeba den, dva volno.

Nemáš někdy chuť se k rapu vrátit a natočit novou desku?
Určitě jo. Dalo by se říct, že na něčem pracuju. Nepřemejšlím nad tím v tom směru, že by to měl být můj comeback, ale měl by to bejt z mý strany „full release“. Zatím nechci ohlašovat přesnej termín, protože si chci probrat, co a jak v kapele, kolik tam bude Wiche a jestli tam vůbec bude, hlavně kvůli lidem, jinak Wiche tam samozřejmě mít musím. Mám připravený a hotový instra věci, mám to celý napsaný, roztočený a počítám s tím, že dřív, jak v létě nebo v září to nebude. Připravený to mám prakticky celý, teď budu vybírat hudbu a právě tam je otázka, co z toho by případně vyprodukoval Wich, ale to je na něm, co se mu bude líbit.


Děkuji za rozhovor Vít Hassan

Původně psané pro časopis Esquire.

Autor: Vít Hassan | čtvrtek 29.3.2018 13:34 | karma článku: 12.49 | přečteno: 765x


Další články blogera

Vít Hassan

Kazatel Daniel Skokan z kostelu na lodi: „I ten komunista se v nemocnici pomodlí!“

V pražském holešovickém přístavišti kotví skutečně kuriózní loď. Jedná se o kostel zřízený na lodi.

24.9.2018 v 13:34 | Karma článku: 13.19 | Přečteno: 516 | Diskuse

Vít Hassan

Výtvarník Jan Kaláb: „Kdybych stále dělal to, co před dvaceti lety, bylo by to smutné!“

Jan Kaláb (*20. června 1978) je český výtvarník věnující se graffiti, streetartu, mural artu a v současné době zejména malování abstraktních obrazů. V roce 1993 namaloval svůj první piece a o rok později první panel.

27.8.2018 v 13:34 | Karma článku: 12.10 | Přečteno: 394 | Diskuse

Vít Hassan

Grafik Ondřej Kafka, který navrhl logo iDNES: „Komunistům ani Okamurovi rozhodně ne!“

Ondřej Kafka (*1972 v Praze) záhy po absolvování grafické školy v létě roku 1990 založil grafické studio Kafka Design, které dosud vede. Od roku 1991 také vydává grafický časopis Font.

31.5.2018 v 13:34 | Karma článku: 12.11 | Přečteno: 662 | Diskuse

Vít Hassan

FOTOREPORTÁŽ: To nejlepší ze Speedway Grand Prix 2018

Včera se na plochodrážním stadiónu na pražské Markétě jel již 22.ročník Velké ceny České republiky - MS na ploché dráze seriálu Speedway Grand Prix. Tradičně se jednalo o velmi atraktivní podívanou o kterou se s vámi chci podělit.

27.5.2018 v 21:30 | Karma článku: 8.76 | Přečteno: 148 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Alena Kulhavá

Učitel musí jít příkladem svým denním rozvrhem a ne být obětním beránkem upadající

společnosti. Zcela konkrétní rozebrání daného fenoménu z praxe. Ministerstvo ani pedagogičtí teoretici realitu a pozemské zákony neobejdou.

20.10.2018 v 13:55 | Karma článku: 7.23 | Přečteno: 111 |

Vlastimil Nesrsta

Pojďme to už konečně brát vážně

Myslím, že je nejvyšší čas přestat si dělat legraci a jenom pořád dokola omílat, že je to sice dobrý, ale ta o Karkulce je přece jenom lepší. Neberme odhalení zavrženíhodných intrik na lehkou váhu, ale naopak se vší vážností.

20.10.2018 v 12:54 | Karma článku: 9.03 | Přečteno: 177 | Diskuse

Tomáš Flaška

Arogance našich mocných

Porovnáme několik případů týkající se nejvyšších a těch dolních. Tedy toho plebsu. Ta rozdílnost postavení je příšerná. Je to výsměch.

20.10.2018 v 12:37 | Karma článku: 26.78 | Přečteno: 511 | Diskuse

Marek Hurt

Vyznamenání za kecy?

Greenpeace už asi definitivně zrudlo. Jinak nechápu, proč navrhuje jednoho ze svých ekofašistů na státní vyznamenání.

20.10.2018 v 6:10 | Karma článku: 31.67 | Přečteno: 962 | Diskuse

Bohumír Šimek

Bůh mlčí

Co pozitivního přineslo a přináší věřícím v Ježíše Krista komunistické pronásledování církví a pronásledování věřících pod jedině správnou ideologií komunistického, vědeckého světového názoru?

19.10.2018 v 21:08 | Karma článku: 12.37 | Přečteno: 273 | Diskuse
Počet článků 197 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 4348

Jsem kontroverzní člověk, který se ve svých článcích často staví proti hlavnímu názorovému proudu. V diskusi odpovídám pouze na slušné dotazy směřující k tématu daného článku. Příspěvky nesouvisející s tématem daného článku nekompromisně mažu.

Navštivte můj fotoweb:

http://vithassan.wixsite.com/photography





Najdete na iDNES.cz