Karel Loprais a jeho vzpomínky na Afriku

Karel Loprais (* 4. března 1949 Ostrava) je bývalý český automobilový závodník a šestinásobný vítěz automobilových závodů Rallye Dakar v kategorii kamionů. 

Kdy a za jakým účelem jste se poprvé dostal do Severní Afriky?
Začátkem osmdesátých let jsem v Libyi testoval auta při stavbě silnice, kterou tam prováděly naše firmy. Tatra Kopřivnice tehdy zaváděla novou sérii nákladních aut s označením Tatra 815 a porovnávala ji při stejných podmínkách se starým modelem Tatra 148, aby zjistila výhody a nevýhody nových aut. Jako závodník jsem se do Severní Afriky dostal poprvé v roce 1986, kdy závod rallye Paříž – Dakar procházel ještě Alžírem. 

Kolik lidí tvoří kompletní závodní tým?
V první řadě počítejte peníze. Když máte peníze, tak je závodní tým velký. Když nemáte peníze, tak jedete jen ve třech. Poprvé jsme jeli ve dvou posádkách a v každém autě byli tři lidé. To byl celý závodní tým. Se mnou tehdy jel Radek Stachura a konstruktér vozů Ing. Slávek Krpec, který je vymyslel a také si to s námi odjel. Ve druhém kamiónu jel jako navigátor Ing. Josef Kalina, Zdeněk Kahánek a Mirek Gumulec.

Při svém prvním startu v roce 1986 jste byl diskvalifikován kvůli tomu, že jste pomáhal vyprošťovat v bahně zapadlé vozy a proto jste přijel pozdě do poslední etapy. Je vzájemná pomoc mezi týmy v podobných případech častá?
Vzájemná pomoc mezi týmy je častá, protože pokud vám nepomůže kamión, tak vám v tom terénu nepomůže nikdo jiný. My jsme dojeli do vesnice, kde to bylo zatarasené kamiónama, které tam byly zapadlé v bahně. Nezbývalo nic jiného než pomoct je vyprostit abychom mohli pokračovat dál. Chtěli jsme dojet do cíle včas, i když jsme nestihli základní čas, kdy jsme dostali penalizaci. Podmínkou soutěže k tomu, abychom mohli pokračovat dál je přijet ještě před likvidací cílové kontroly. Když přijedete i po limitu a dostanete penalizaci, tak odevzdáte kartu a dostanete další na start do další etapy. Ale, to už jsme nestihli. My jsme přijeli a už tam nikdo nebyl. Takže, to byl vlastně náš konec.

Vítězí tedy spíše pomoc mezi týmy, nebo soutěžní duch?
To záleží na tom, jestli jste v první nebo v poslední etapě. Když budete v poslední etapě bojovat o vítězství a bude vás dělit od toho, co jede za vámi pár minut, tak asi nezastavíte a nebudete pomáhat někoho vyprošťovat. 

Před několika lety jsem zaznamenal spor vašeho synovce Aleše se závodníky z české tatrovácké stáje Bonver Dakar Project, který údajně tvrdil, že mu členové týmu Bonver Dakar Project při defektu jeho Tatry příliš nepomohli, aby neztráceli čas. Panuje mezi českými závodníky rivalita?
Rivalita určitě panuje mezi všemi závodníky, nejenom mezi českými. Na tuto otázku vám těžko odpovím, protože jsem tam nebyl a nemůžu komentovat to, co někde psala nějaká periodika.  

Koncem osmdesátých let se do podvědomí lidí v Československu dostala informace, že mezi jezdci Tatry a Liazu existuje obrovská rivalita. Údajně jste jim měli rozbít přední okno..
Není pravda, že bychom jim rozbili okno. A čím? Vysvětlete mi, jak bysme jim to okno mohli rozbít? My jsme závodili, byli jsme jeden tým, protože jsme reprezentovali tehdejší Československo. Financoval nás Motokov, protože to byl jediný podnik, který měl devizy. Tatra ani Liazka devizy neměly. V Dakaru se muselo platit v Dolarech, nebo ve Francích, takže proto jsme reprezentovali jeden podnik zahraničního obchodu. Podařilo se nám být vždycky před Liazem, ale, že bychom si rozbíjeli okna navzájem, to je prachsprostý výmysl někoho, kdo to tady vypustil.

Setkal jste se na Dakaru někdy s tím, že Vám v případě havárie nikdo z okolo projíždějících závodníků nepomohl?
Nesetkal. V roce 1991 jsme byli šedesát kilometrů před cílem na prvním místě a v té době se nám podařilo propálit píst. To, že nám unikal olej jsme nevěděli, nevěděli jsme kde. Pomáhala nám naše druhá Tatra, která nás tahala abychom stihli cíl. Ještě jsme měli defekt, který nám pomáhali spravovat, takže jsme nestihli časový limit a dostali jsme penalizaci, která nás odsunula celkově na čtvrté místo.

Pomohli vám někdy s opravou, nebo s vyproštěním havarovaného vozidla místní?
V roce 1997 jsme jeli pouští, měli jsme problém s hřídelí motoru a stáli jsme uprostřed planiny, kde nikdo nebyl. Za půl hodiny tam bylo asi třicet lidí. Nevím odkud přišli a ti nám “pomáhali” tím, že se na na nás dívali a sledovali, jak spravujeme auto. S vyproštěním zapadlého auta vám bude těžko pomáhat někdo v oblasti, kde opravdu nikdo není. Když jsme jednou večer v servisu spravovali auto, tak se nám snažil jeden domorodec pomáhat. “Pomáhal” nám tak dlouho až odešel se zvedákem...

A co s jídlem, či s noclehem?
Měli jsme to štěstí, že pokud jsme byli v poušti, tak tam nikdo nebyl. Projížděli jsme oblastmi, kde nebyl život.

Co jste si s sebou tehdy vozili k jídlu a k pití?
Měli jsme s sebou všechno, co bylo dobře konzervované. Většinou to byly konzervy, uzeniny, salámy a paštiky. Chleba jsme měli z domova. K pití jsme si s sebou vozili všechno dobré, co by nám tam chybělo. Počínaje od dobrého Plzeňského piva v prvním ročníku a pak jsme přešli na Radegast. Pokud se z kartónu nevytáhne jedna láhev, tak to vydrží i Dakar.  

Kde jste spali?
Ze začátku jsme spali buď na korbě auta, nebo pod autem. Matračka a spací pytel. Neměli jsme možnosti a ze začátku jsme jezdili sami. Až v posledních letech s námi začal jezdit takový spací kamión na podvozku Tatra, v němž jsou možnosti pro lepší odpočinek než spát někde na matračce ve stanu.

Jak se v poušti liší teplota přes den a v noci? Je tam chlad?
Například v poušti v Maroku je přes den +20 a v noci bylo třeba -5 stupňů Celsia. To když spíte ve stanu, tak ráno vstanete a ten stan je namrzlý, protože vlhkost která se odpařovala zevnitř venku zmrzla.

Během rallye v roce 1998 byl bandity vaším kolegům uloupen hasičský speciál. Můžete mi popsat, co se přesně stalo?
Byli přepadeni někým, kdo vypadal jako místní vojáci. Měli samopaly a techniku, kterou na místo činu přijeli, respective odjeli s Tatrou. Auto zastavili pomocí samopalu, kdy začali střílet. Prostřelili mu pneumatiku. Ony jely dvě Tatry za sebou. Stalo se to na takovém kopci, kdy první Tatra vyjela na kopec a druhá čekala dole, jestli to ta první vyjede. Jedna Tatra byla tím, že jí prostřelili pneumatiku bez vzduchu. Oni si ten defekt nedovedli spravit, tak jí tam nechali být a všechno z ní přeložili do druhé, pojízdné Tatry, sedli do ní a odjeli. Stalo se to zhruba 20 kilometrů před cílem etapy v Mali.

Jaká je vaše nejdrsnější vzpomínka z Dakaru?
Byla to havárie v roce 2003. Auto se po najetí na nějakou nerovnost dostalo do vzduchu a při dopadu na zem se utrhlo přední levé kolo, přitom se ten kamión přetočil jednou přes střechu a pětkrát kolem své osy. Takže to bylo ve své podstatě šest otoček. A jinak si nic nepamatuji, protože, poté, co jsme se zastavili jsme těch šest obratů spočítali až na základě počtu rýh, které zůstaly v terénu. Jinak si to nikdo z nás nepamatuje.

Co vás motivovalo k tomu, že jste se Dakaru zúčastnil celkem 19x? Jednalo se o adrenalin?
Adrenalin je tam určitě. Pokaždé, když jdete na závod, tak je tam něco, co vás motivuje abyste ten závod vyhrál. Motivace je překonat sám sebe. Vítězství chce každý, kdo se postaví na start jakéhokoliv závodu. Když vyhraje, tak může vyhrát podruhé, potřetí, nebo pošesté. A když jich bylo šest, tak jsme chtěli pokračovat.  

Jak jste vlastně přišel k přezdívce Monsieur Dakar ("Pan Dakar")?
Tuto přezdívku mi vymysleli pořadatelé Dakaru.

Na který ročník vzpomínáte nejraději a jakou z Tater se kterými jste závodil máte nejradši?
Určitě je to první vítězství. Porazit zbytek světa bylo úžasné. Na Dakaru jsme tehdy byli potřetí. Rok předtím se nám podařilo dojet na druhém místě a v roce 1988 to bylo naše první vítězství. A poté na rok 1994. To byl zvláštní Dakar, kdy jsme startovali v Paříži a cíl byl také v Paříži. To byl ročník, který se nazýval Paříž - Dakar - Paříž. Tam jsme vyhráli Dakar v kategorii kamiónů a ve společné kategorii auto - kamion jsme skončili na šestém místě, což do dneška nebylo překonané. Nejradši mám Tatru Puma. Ta na Dakaru závodila v letech 1998 až 2001. Z toho má 3 vítězství a jedno druhé místo.

Kvůli nebezpečí teroristických útoků bylo rallye Paříž - Alžír - Dakar v roce 2009 přemístěno do zemí jižní Ameriky. V čem spatřujete hlavní rozdíl mezi severní Afrikou a jižní Amerikou?
Hlavní rozdíl je v období ve kterém se Dakar jel v Africe a v Americe. Afrika je severní polokoule a jel se v lednu. V tom samém termínu se jezdí Jižní Amerika, což je jižní polokoule a to znamená, že je tam léto. Tam jsou teploty vyšší než byly v Africe. Tam je třeba přes den 50 stupňů Celsia ve stínu. Etapy v Jižní Americe jsou nádherné. Jsou ve vysokých výškách. To je další rozdíl oproti Africe. Například letošní ročník se jel ve výšce okolo 3000 metrů skoro celý závod.  

Četl jsem názory některých závodníků, že by se měl Dakar přemístit z Jižní Ameriky zpět do severní Afriky dřív než kvůli poskytovanému pohodlí závodníkům zdegeneruje. Jaký názor na to máte vy?
Kdo zajistí bezpečnost v severní Africe? Podívejte, to co se stalo nám bylo v roce 1998 a od té doby tam bylo více přepadení. Nebylo to jen to naše. V Jižní Americe se po lidech nestřílí. Ta Afrika je přece jenom divočejší. 

Měla by se soutěž stále jmenovat Dakar, když už se nejezdí na Dakaru?
Tak, Dakar to je značka. To je soutěž, která má jméno. Je lákavější jet v Dakar Jižní Americe než jet v Jižní Americe soutěž, kterou nikdo nezná a která nemá žádnou tradici.

Jaký máte názor na soutěž Africa Eco Race, která sama sebe označuje za nástupce Afrického Dakaru?
Tato soutěž má podmínky jaké byly na Dakaru, ale je tam malá účast kamiónů. Je tam tak do desíti kamiónů, kdežto na Dakaru v Jižní Americe jezdí okolo sedmdesáti kamiónů, což je velký rozdíl. Do té doby než tam přišel Kamaz, tak byl vítěz skoro jasný. Tam jezdí Tomáš Tomeček s Tatrou. Teď Kamaz obsadil obě soutěže, protože má dost závodních aut a dost lidí, kteří s nimi jezdí dobře. Takže i tam vyhrává Kamaz.

Jaká je hlavní výhoda Tatry Jamal, jejímuž novějšímu provedení se přezdívá "Královna"?
Ve starém modelu seděla posádka na přední nápravě. To znamená nad koly, kde schytala všechny rány, které šly do kol a následně i do kabiny. Ale, u Jamalu máte přední kolo, zadní kolo a posádka sedí až za předními koly. To znamená, že vibrace, které jsou nad předním kolem se nepřenášejí přímo do sedačky posádky. 

Z jakého důvodu v roce 2015 nepustili pořadatelé Tatru Jamal na start?
Bylo to kvůli kabině, která se nelíbila pořadatelům. Vadilo jim na ní, že to není kabina, která se na Jamal dává, ale v regulích je napsané, že si můžete postavit auto z těch dílů, které fabrika vyrábí a to byla tovární kabina, tam nebyl žádný zásah. Dnes již je to jinak. Kabina je vyměněná, takže doufám, že nikdo nebude mít žádné připomínky.

V dalších ročnících se bude jezdit Dakar s Královnou, nebo s novou Tatrou Phoenix?
Pokud budu mluvit za nás, tak Aleš pojede Dakar určitě s Královnou. A Tatra Phoenix, to je na Buggyře.

Děkuji za rozhovor                                                                                       Vít Hassan

Původně psané pro časopis Esquire.