Štěpán Mareš: „Profesor výtvarné výchovy mě u zkoušek vyhodil!“

Štěpán Mareš (* 26. června 1972) je český kreslíř komiksů, veřejnosti známý především z časopisu Reflex (seriálový komiks Zelený Raoul), Lidových novin (dříve vycházející seriál Dlouhý nos) a komiksových stripů v časopise 5+2.

Čím jste se chtěl stát, když jste byl malý?
Když jsem byl úplně malý, tak jsem se chtěl stát vědcem. Nejlépe vynálezcem dynamitu, ale po nějakém čase mi došlo, že dynamit už byl vynalezenej, takže by to bylo celkem zbytečné. Potom jsem chtěl být chvilku důchodcem, že nebudu muset nic dělat a budu brát důchod a následně, když už jsem byl trošku větší, řekněme osm, devět roků, jsem se vrátil k tomu kreslení. V tom věku jsem se opravdu chtěl stát kreslířem.

Jaké komixy jste tehdy četl?
Jsem ročník 1972. V sedmdesátých letech sem tam nějaké komiksy vycházely. V Sedmičce pionýrů vycházel francouzský komiks Asterix a v ABC vycházely komiksy jako Vzpoura mozků apod. To byly české komiksy. Tak, to mě zajímalo a na to jsem se ohromně těšil. Tyto časopisy tehdy měly obrovské náklady právě kvůli komiksům. Takže jsem četl tyto časopisy a samozřejmě Čtyřlístek. ABC, Sedmička pionýrů a Čtyřlístek to byly časopisy, které mě nejvíc ovlivnily. Ještě existovala Pionýrská stezka a v ní se někdy také objevovaly cizí komiksy jako Pif. Občas tam měl kresby i Saudek.

Můžete mi prozradit, jak došlo k Vašemu setkání s malířem Salvadorem Dalím?
V roce 1979 jsme se dostali za našimi příbuznými do Německa. Naše rodina je z poloviny německá, protože babička byla Němka. Po druhé světové válce zůstala tady, takže občas mohla cestovat do Německa a jako malé dítě jsem jel s ní. Němci už tehdy mohli volně cestovat po západní Evropě. Byl jsem naložený do auta, jeli jsme na výlet a dojeli až do španělského městečka Figueres, kde bydlel Salvador Dalí. Salvador Dalí tam skutečně byl. Nevěděl jsem, kdo to je, jelikož mi tehdy bylo sedm let. Můj strýček se na něj díval a řekl: "To je Salvador Dalí!" Vzpomínám si, že jsem si s ním tehdy podal jenom ruku. Teprve až po letech mi došlo, kdo to byl.

Co se Vám tehdy jako malému klukovi líbilo na jeho tvorbě?
Jeho obrazy mi v osmi letech nic neříkaly. Až potom někdy ve dvanácti, třinácti letech. V tehdejším Československu jeho obrazy nebyly moc známé. On za komunistů nebyl tolerovaný malíř, ale občas se sem něco dostalo. Až v roce 1990 jsem dostal knížku Salvador Dalí. To už mi bylo sedmnáct, osmnáct roků a jeho surrealistické výjevy, hořící žirafy a sloni na muřích nohách mě naprosto fascinovaly.

Ovlivnila Vás nějak?
Stoprocentně. Maloval jsem obrazy a maluji je až do dneška, i když na ně teď nemám tolik času. Konkrétně se jedná o oleje, nebo o akryly na plátně. V současné době se držím svého stylu. Mám rád realistický styl, nebo spíš hyperrealismus kombinovaný s komiksem, ale těsně po revoluci při mém seznámení s jeho tvorbou jsem chtěl malovat jako Dalí. Surrealismus mě ohromně zajímal a bavil. Neříkám, že jsem ho kopíroval, to určitě ne, ale chtěl jsem malovat tak nějak podobně. Některé mé obrazy z roku 1990 až 1997 jsou Dalímu svojí podstatou podobné.

V kolika letech jste měl jasno, že se chcete živit malováním?
V deseti letech jsem se západního Německa sem tam dostával komiksy jako Superman, Batman a detektivní příběhy Rip Kirby. To bylo moje první setkání s klasickým americkým komiksem. K tomu jsem u nás ve starém časopise Mladý svět našel kresby Káji Saudka z roku 1968 - 1969. Psal se rok 1984 a mě se to tak ohromně líbilo, že jsem si říkal: "Já se musím stát kreslířem!", "Já chci kreslit a chci se tím živit!" Když jsem viděl americké komiksy, naše v Čtyřlístku, Sedmičku pionýrů, Asterixe a kresby Káji Saudka, tak jsem si řekl, že musím být komiksovým kreslířem, nebo se o to aspoň pokusit. Tehdy za komunistů, když nešlo moc pracovat na volné noze to od dvanáctiletého kluka znělo poměrně směšně.

Jste samouk, nebo máte výtvarné vzdělání?
Jsem samouk. Do výtvarné školy pro děcka jsem chodil asi půl roku a odtamtud mě vyhodili, protože jsem si kreslil, co jsem chtěl. 

Co jste vystudoval?
Mateřskou školu, základní školu, autoškolu, gymnázium v Třebíči. To byla na tehdejší dobu poměrně složitá škola, protože byla výběrová a nás tam bylo pět tříd, protože jsme byly silné ročníky. Bylo nás hodně. Takové ty Husákovy děti. Kupodivu jsem vystudoval s vyznamenáním, což  je mi z dnešního pohledu naprosto k ničemu, protože dál na žádnou Vysokou školu jsem se už nedostal a ani jsem vlastně nechtěl. 

Váš profesor kreslení Vás z kreslení vyhodil. Jak to tehdy odůvodnil?
To bylo u zkoušek na Vysokou školu, kam jsem jít nechtěl, ale ve svých osmnácti letech jsem se tam přihlásil z důvodu, abych neměl jen gymnázium. Již v roce 1990 jsem se začal živit kreslením, protože časopisů najednou vzniklo hrozně moc, takže jsem měl pocit, že se tím uživím dobře, byť moje ruka nebyla ještě vykreslená. Moji rodiče, ale i já jsme měli v duchu takovou skulinku. Říkal jsem si, že bych měl zkusit ještě něco studovat, protože kreslení je takové, že člověk neví, jestli o to bude zájem, či nebude. Takže jsem se přihlásil na obor Čeština a Výtvarná výchova na Pedagogické fakultě v Brně, a dělal jsem zkoušky. Udělal jsem zkoušky z Českého jazyka, ale ze zkoušek z Výtvarné výchovy mě tehdy profesor vyhodil s tím, že kreslit rozhodně neumím a že se tím ani neuživím, ať na to zapomenu.

Ve čtrnácti letech jste se poprvé setkal s Kájou Saudkem. Jak k tomu došlo?
Došlo k tomu tak, že jsem se jako malý kluk na půdě prohraboval různými věcmi a krámy, tak jak to děcka dělávají a našel tam časopis Mladý svět z roku 1969 s ukázkou jeho komiksů z tehdejší doby. Mě se to ohromně líbilo, sedl jsem za stůl, napsal dopis Kájovi Saudkovi a poslal ho do tehdejšího Mladého světa. Napsal jsem jim tam, že mám rád Káju Saudka a jestli by byli tak moc hodní a nějakým způsobem mu předali dopis, který přikládám. Uběhl měsíc, tři, pět, sedm a žádná odpověď. Mezitím se Saudek začal objevovat v pořadu Okna vesmíru dokořán, který tenkrát moderoval Jiří Grygar. Jednalo se o velice populární televizní zábavný pořad s kresbama Káji Saudka. Po roce jsem šel s taškou přes rameno ze školy a uviděl ve schránce dlouhatánskej dopis na kterém bylo krásným písmem napsané moje jméno a adresa. Aniž bych ho otevřel, tak jsem podle toho písma hned věděl, že je to od Saudka. No, skákal jsem radostí metr vysoko. Byl jsem z toho úplně nadšenej. Omlouval se v něm, že můj dopis do Mladého světa zřejmě koloval po Praze a putoval kdoví kde všude než ho to našlo. Pozval mě k sobě, takže jsem k němu začal pravidelně jezdit. On se mi věnoval a ukazoval mi kresby. Připadal jsem si jako v nějakém ultrasuperkapitalistickém světě, protože to byly nádherné věci. Krásné ženské s pistolema a zbraněma, kovbojové a vojáci na obrazech všude po stěnách. Pro mě to bylo pokaždé téměř jako návštěva nějaké svatyně. Takže jsem za ním jezdil od svých patnácti let až téměř do jeho konce.

Ukazoval jste mu Vaší pozdější tvorbu předtím než upadl do kómatu?
V osmdesátých letech a do poloviny devadesátých let jsme se spolu stýkali pravidelně a pokaždé jsem se na to ohromně těšil. Jemu se líbil Zelený Raoul a říkal: "Jé, něco takového bych chtěl také dělat, akorát, že já už neudržím tempo, je to hrozně vyčerpávající!" Koncem devadesátých let a začátkem tisíciletí jsem se s ním stýkal už jen velmi málo. Řekl bych, že jsme se za ty čtyři roky setkali snad třikrát, čtyřikrát. Naposled jsem ho viděl zhruba měsíc a půl než upadl do kómatu. 

Jak jste reagoval na to, když jste se dozvěděl, že zemřel?
Ono se to pochopitelně dalo čekat, jenže, když ta chvíle přijde, tak se člověk stejně neudrží a je z toho špatnej. Celou dobu, co byl v kómatu jsem si říkal, že mě mrzí to, že jsem se ho na spoustu věcí nezeptal a už to asi nestihnu, protože jsem nevěřil tomu, že se z toho kómatu může někdy vůbec probrat a začít normálně komunikovat. Takže, to mi běželo hlavou celou dobu a poté, co jsem se dozvěděl, že umřel, tak si vzpomínám na to, jak mi hrkly slzy do očí. Byl jsem z toho špatný a hlavou mi probíhala rekapitulace toho, co jsem s ním zažil. Ta léta, jak jsem za ním jezdil jako kluk a co se mnou probíral, jak se se mnou bavil. A že toho bylo sice hodně, ale mohlo toho být daleko víc.

Je to právě Saudkova tvorba, která Vás nejvíc inspirovala a ovlivnila Vaší budoucí tvorbu, nebo Vás ovlivnili i jiní ilustrátoři?
Ze začátku mě samozřejmě nastartoval pan Saudek, tím, že jsem chtěl kreslit tak jako on. Jak jsem již říkal, tak mi chodily americké komiksy z ciziny. V nich jsem našel kreslíře jako Joe Kubert, Russ Heath, Neal Adams, nebo Wally Wood. Bylo jich spousta a jednalo se většinou o americké, nebo britské kreslíře. Měl jsem i jiné vzory, ale takový ten první startér byl samozřejmě Kája Saudek. Líbilo se mi, když někde v redakci jednoho časopisu v roce 1990 řekli: "To vypadá jako Saudek!" a já jsem z toho tehdy ve svých osmnácti letech měl radost. Ale po nějakém čase jsem si uvědomil, že to vlastně není až tak úplně dobře, že to vypadá jako Saudek. Ono mě to prvně zahřálo, ale potom jsem si říkal: "To musíš dělat trošku jinak!" A v dnešní době už po tolika letech kreslím přece jenom trochu jinačím stylem. Ale, jinak to, že tam ten Saudek z toho je třeba někdy cítit, tak to je a vůbec se za to nestydím. Každý máme své vzory. 

V roce 1990 vyšel Váš první komiks v časopise Kometa. O čem pojednával?
Jednalo se o komiks inspirovaný starými moravskými pověstmi o loupežníkovi Žampachovi, který okrádal pocestné. Udělal jsem z toho takový krátký příběh. Napsal jsem si scénář a nakreslil jsem to. Vzápětí poté mi v časopise Kometa vyšel osmistránkový komiks jenž se jmenoval Guláš a byl podle námětu Miroslava Švandrlíka.

Kolik jste za něj tehdy dostal?
To bylo zajímavé. Pamatuji si, že za osmistránkový příběh Guláš a titulku časopisu Kometa, která měla 350 000 prodaných výtisků, jsem tehdy dostal honorář asi 8500 Korun, což bylo fantastické. To bylo jako dnes dostat třeba 85 000 Korun.

Můžete mi popsat, jak vlastně vzniká komiks od prvních kroků až po poslední?
Dneska už to různí lidé dělají na počítačích a usnadňují si práci, což je v pořádku. Já dělám pořád tradičním způsobem. To znamená, že vezmu do ruky tužku a udělám si skicu na papír, potom na skicu přiložím takový ten tvrdý finální výkres a protože mám pracovní prosvětlovací stůl, tak to prosvětlím zespoda a vidím kontury tužkou, co jsem tam nakreslil. Dříve jsem to dělal tuží. Dneska vezmu speciální fixy na bázi tuže a těma fixama překresluji prosvětlené kontury, které vidím skrz ten stůl. Takže, to je tradiční způsob. Dokonce takto dodnes kreslí spousta amerických kreslířů. Tímhle starým způsobem se třeba vyhýbají počítačům. Buďto nechtějí, nebo jsou zvyklí na tento styl, baví je to, nebo to s počítačem neumí. 

Kolorujete počítačově?
Já to nedělám. Nechávám to kolorovat. Už mě nebaví se s tím vybarvovat a nemám na to čas.

V roce 1995 jste v časopisu Reflex začal publikovat komiks Zelený Raoul. Proč vlastně zelený mimozemšťan s rádiovkou a tykadly?
Společně s redaktory Reflexu jsme seděli u piva a s přibývajícím počtem piv jsme si říkali, že by bylo dobré, kdyby existoval komiks, který by reagoval na současné politické a společenské dění u nás. Napadlo nás, že by bylo dobré, kdyby ho popisoval někdo zvenčí. Nějaká figurka a přemýšleli jsme kdo. Napadl nás mimozemšťan jako někdo úplně cizí, který by se díval svýma očima na dění u nás. Někoho z redaktorů Hrubý, Tesař, Baldýnský napadlo, že by mohl vypadat podobně jako byli ve studiu Kamarád kdysi dávno Jú a Hele, a takovej ten ukřičenej Muf. Tak jsem načrtl toho mimozemšťana přibližně stejně jako Raoul vypadá dnes, oni to schválili a říkali, že takhle by mohl vypadat. A protože jsem měl zrovna nejvíc zelené barvy, tak mi schválili i to, že by měl být zelený. Ne fialový, ne červený, ani růžový, ale zelený. 

Proč zrovna rádiovka? 
Rádiovka symbolizuje to, aby zapadl do českého prostředí a byl trošku nenápadnej, i když je viditelný okamžitě, protože je zelený, má vykulené oči, velkou hubu a vypadá úplně jinak než člověk. Rádiovku má jako takovou maskovací věc, aby zapadl mezi Čechy, ať už svojí náturou, tak svojí vizáží. Jako takový typický český Honza. Jakoby takový ten sedlák, který si vezme rádiovku na hlavu a jde třeba do hospody na pivo. Baretku, zmijovku, rádiovku na hlavě si vždycky představím na hlavě člověka, který nic moc neřeší, má rád buřty s cibulí, má svůj píseček, kupku hnoje a vidle, a sousedovi závidí i snad suchý z nosu, ale přitom se na něj směje a poplácává ho po zádech. A když sousedovi chcípne koza, tak tím líp.

Jak jste reagoval na to, když jste se dozvěděl, že obchod s elektronikou Alza má velmi podobného maskota?
Před pár lety mi volal tehdejší šéfredaktor Reflexu a spustil na mě do telefonu, že viděl v televizi reklamu s nějakým panákem, který vypadá podobně jako náš Zelený Raoul, že neví, co to přesně je, co to má znamenat, co s tím budeme dělat a za kolik jsem jim ho prodal. Já jsem absolutně netušil o co jde. Říkal jsem si, že člověk, který vymyslel toho panáka Alzu by přece jenom by mohl mít trošku víc fantazie a vymyslet něco malinko jinačího než to co léta letoucí běželo v časopise Reflex. Byť chápu, že ne všichni Reflex sledují a čtou, ale přece mimozemšťanů a panáčků podobného typu se dá vymyslet spousta. Kdyby mě majitel společnosti Alza oslovil, tak mu jich navrhnu klidně deset odlišných.

V Zeleném Raoulovi karikujete politiky, což se jim nemusí líbit. Vyhrožoval Vám kvůli tomu někdo?
Nejvíc výhrůžek vždycky přicházelo od anonymů. Nemohu spočítat, kolik mi za ta léta přišlo anonymních dopisů, protože Raoul vychází každý týden již dvacátým třetím rokem. První byly psané ručně, protože neexistovaly maily. To byly hromady dopisů adresovaných buďto do redakce, nebo přímo mě. Poté začly chodit výhrůžky mailem. Politici jako takoví ti nikdy nijak moc nevyhrožovali. Ti se rovnou soudili. Těch případů pár bylo. Když už se ozývali, tak buďto kladně, že se jim to jakoby líbí a tím si dělali poměrně dobré PR u čtenářů časopisů. Ale byli i tací, kteří přes své sekretářky, tajemníky a mluvčí vzkazovali: "Našemu panu ministrovi se tohle a tohle příliš nelíbí!" Přiznám se, že nejsem schopen vyjmenovat všechny lidi, kterým se to za celou dobu nelíbilo. Byl to třeba Jiří Paroubek, Karel Březina, Petra Paroubková a poslanec Ladislav Body. Různí drobnější né až tak známí politici. 

Vzpomínáte si na nějaký hodně drsný anonym?
Třeba rozčtvrcením. "Ty jedna svině. Parchante, my si na tebe počkáme, je nás hodně, přivážeme tě ke stolu a rozčtvrtíme motorovou pilou!" Když to člověk četl, tak si prvně myslel, že je to třeba nějaká legrace, ale poté čtete dál a uvědomíte si, že je to vlastně celé myšlené úplně vážně. Nebo: "Seš hajzl, zasloužíš si jediný a to je zabít, uškrtit a oběsit!" Říkal jsem si: Tak první mě chtějí rozčtvrtit, potom mě chtějí oběsit, potom nechat sežrat psy, potom rozsekat sekerou. Tak hergot, to už by ze mě bylo opravdu mleté maso, nebo ten člověk vůbec neví, co píše.

Koupil si od Vás nějaký politik Vaši karikaturu?
Mnohokrát. Třeba tehdejší ministr kultury Pavel Dostál, ale nejvíc Kalousek. To bylo zajímavé. Já se s Kalouskem nepotkávám, nechodíme spolu na pivo. Potkali jsme se, protože jsem měl v roce 2002 výstavu politických karikatur v Parlamentu České republiky. Tam bylo dobré to, že se politici dívali sami na sebe, což bylo celkem vtipné. A Kalouskovi se to tehdy asi líbilo, sehnal si na mě číslo, volal mi a jako jeden z prvních si ode mne koupil svojí karikaturu, a potom chtěl nakreslit ještě nějaký vtip. Dohromady, pět, šest kreseb ode mě má a pokaždé poctivě zaplatil aniž to po něm člověk vyloženě chtěl. Mávl rukou a řekl: "Ne, zaplatím, jste profesionál, já taky!" 

Za kolik jste mu jí prodal?
Víte, že nevím? No, řádově tisícovky to byly každá karikatura.

Často kreslíte i komerční zakázky. Existuje pro Vás v souvislosti s karikaturou nějaké tabu? Médium, noviny či politická strana se kterými byste nikdy nespolupracoval?
Něco jako Haló noviny odkud pochází chytrolín, politolog, vzdělanec, vědec, vynálezce a práce všeho druhu Ferda Mravenec jménem Ovčáček. Nynější mluvčí prezidenta. Tak, třeba do takových novin bych nikdy nekreslil. Do novin, do časopisů, nebo pro internetové stránky, které propagují fašismus, nebo komunismus. Protože, to je pro mě jedno a to samé. Takoví lidé jako Vandas a spol, nebo jak se jmenujou všichni tihle ti blázni. To nepřichází v úvahu.

Někteří lidé Vám vyčítají, že kreslíte pro Babišův týdeník 5+2..
To je pravda a já nechci být spojovaný s žádnou politickou stranou. Takže jsme udělali kompromis. Ono to může vypadat, jako takové to: "Vlk se nažral a koza zůstala celá" a domluvili jsme se s vedením redakce, že komiksové stripy nebudou o politice. Byť jich zpočátku několik politických vyšlo, tak když jsme se rozhodovali jestli pokračovat, nebo nepokračovat ve spolupráci, jsme se vzájemně dohodli, že v žádném případě nebudeme dělat politiku a že jí dělat nechci. Dělám pro 5+2. Vůbec se za to nestydím. Naopak, jsou to nepolitické stripy a jsem rád, že to vychází. Jestli to bude ještě nějakou dobu vycházet, tak je to ok. 

Trefujete se v Zeleném Raoulovi do Babiše se stejnou vervou jako do ostatních politiků?
To ano. Kolikrát jsem si říkal: "Tak, tohle když vidí ministr Babiš, tak Andrej, když se na tohleto podívá, si asi řekne: "No, tak to ho asi budeme muset vyhodit i z toho 5+2." To říkám samozřejmě z legrace. Vůbec mi nedělá problémy si v Zeleném Raoulovi dělat stejnou srandu z Babiše jako ze Zemana, nebo z Kalouska. Takže, střílet doleva nebo doprava, to není problém.

V roce 2015 teroristé vystříleli celou redakci časopisu Charlie Hebdo. Jaký na to máte názor?
Zajít až tak daleko, že jdu se samopalem a vystřílím redakci jakéhokoliv média jenom proto, že se mi nelíbí, jak to médium píše, to nemá obdoby. Nevybavuji si, že by se kvůli karikaturám někdy něco podobného stalo v minulosti. Ty karikatury byly hodně ostré. Já jsem Charlie Hebdo občas sledoval, ale jenom na internetu. Mě jejich karikatury nikdy moc neoslovovaly, protože ony jsou dělané takovou poměrně primitivnější kresbou. Mě hlavně zajímá kresebná technika. Sledoval jsem to, věděl jsem o co jde, ale vůbec by mě nenapadlo, že se najdou idioti, kteří příjdou s kalašnikovama a postřílejí celou redakci. To musím naprosto odsoudit. Byl to šok. Těch autorů mi bylo samozřejmě líto a člověk si v té chvíli uvědomí, že to není daleko, je to vlastně jenom pár set kilometrů. Když se podíváte na mapu Evropy, tak je to vlastně kousek od nás. Takže, každý z nás, kdo píše nebo kreslí do novin si říká: "Krucifix, jak blízko i my máme k tomu, že i nám se může stát něco podobného."

Nemáte pocit, že karikatury v Charlie Hebdo jsou často silně přes čáru? Například jejich letošní karikatury po havárii letadla s Alexandrovci?
Je to jejich styl. Samozřejmě, že pád letadla s Alexandrovci je na jednu stranu až černohumorně bizarně absurdní záležitost, kdy oni letí zpívat ruské armádě, která je někde v Sýrii, spadnou do moře a rázem jich skoro sto zemře. Je to samozřejmě tragédie. Na druhou stranu se nedivím tomu, že si z toho Charlie Hebdo dělalo legraci, protože každá taková věc k něčemu takovému svádí. Co si budeme povídat, ta dnešní doba je drsnější, je brutálnější. Deset lidí se tomu zasměje, deset lidí se tomu vůbec nezasměje a pět lidí brečí. Mě to nepohoršuje.

Jak hodnotíte výtvarnou stránku časopisu Charlie Hebdo?
Charlie Hebdo jsem měl před sebou několikrát. Jeho výtvarná stránka je spíš tragická, protože některé jejich vtipy bych nakreslil i já po sedmi pivech se zavázanejma očima a ještě k tomu levou nohou. Tím samozřejmě nechci srážet karikaturisty v Charlie Hebdo. Ono to, že se s tím nemažou patří k černému humoru. On by se realistický styl snad k jejich vtipům ani nehodil. Takže, proto je to tak velká nadsázka. I kresebná.

Měla by podle Vás mít svoboda projevu určité mantinely, nebo by měla být bezbřehá?
Domnívám se, že jakékoliv zákazy, nebo nařízení jsou v tomle špatně, protože mantinely by se potom mohly čím dál víc utahovat a zužovat. Nakonec by se nesměla dělat legrace z lidí, kteří jsou obéžnější, nebo naopak hubenější. Nakonec bychom si nesměli dělat legraci z dětí, nebo ze starších lidí. To je špatně, ne? Já si myslím, že nějaké mantinely by měl mít každý sám v sobě. 

Domníváte se, že muslimové jsou na téma karikatur poněkuď přecitlivělí?
V muslimských zemích jsem byl několikrát. Trošku určitě jsou, protože oni žádné kresby, žádné vtipy, žádné komiksy v novinách nemají, protože Islám zakazuje zobrazování člověka. Tudíž, je to jejich náboženství, je to jejich právo, ale hlavně bych byl rád, kdyby nám Evropanům to svoje právo nenutili, abychom ho tady dodržovali. 

Karikoval jste někdy muslimského proroka Mohammeda?
Ano, dokonce v Hydeparku České televize, kde jsem byl hostem. Nechtěl jsem nikoho provokovat, ale jeden z dotazujících mi tvrdil, že jenom přeháním a nemám odvahu nakreslit proroka Mohammeda, tak jako kolegové ve Francii. Tak jsem ho tam v přímém přenosu vystřihl fixou na papír a neměl jsem s tím problém. V Raoulovi byl také párkrát. Ne, že by tam musel být za každou cenu. On ten Raoul nemá zapotřebí někoho provokovat prvoplánově, ale vždycky reagovat na to, co se stalo. 

V roce 2004 jste na billboardu parodoval Usámu bin Ládina, za což Vás vyšetřovala kriminálka, zda jste se nedopustil trestného činu propagace terorismu...
Tehdy byl všude po České republice na billboardech vyfocený Stanislav Gross se sloganem: "Myslím to upřímně!" Jak jezdím po dálnici D1, tak jsem zahlédl ten billboard a říkal jsem si: "Co kdyby tam místo toho Grosse byl třeba Hitler?", "Ten to také myslel upřímně, že jo?", "Nebo Usáma Bin Ládin?", "Ten ty lidi také zabíjí upřímně, protože jinak by to nedělal." Tak jsem udělal fotomontáž Usámy Bin Ládina s nápisem: "I já to myslím upřímně. Usáma Bin Ládin, terorista." Byla to nadsázka a fór na Stanislava Grosse a byl z toho tehdy velký poprask. Nebyla to propagace terorismu, ale srovnání toho, kdo všechno to může myslet upřímně. 

Vychováváte si svého nástupce?
To jsem vždycky chtěl, ale zajímavé jsou dvě věci. Když už jsem to zkoušel se dvěma lidmi, tak nikdo z nich neměl trpělivost u toho skutečně vydržet. Protože ono to chce hodiny a hodiny dřiny, kdy ten člověk musí pořád dokola jet mojí linku a naučit se techniku. Ti lidé u toho nevydrží, jsou líní, nebo se jim třeba nechce. Druhá věc je, že to u komiksu, který je politický není úplně jednoduché, protože politik se v něm mění. Jednou je z profilu, jednou zepředu, jednou zezadu a trefit ho pokaždé, aby si byl aspoň trochu podobný, není lehké. Ta figurka se na jedné stránce objeví třeba třikrát, pokaždé je trošku jinak a nástupce se ho musí naučit kreslit z různých stran. Takže ještě o tohle je to těžší.

Máte malou dceru. Budete se snažit, aby šla ve Vašich stopách?
Ona kreslí ráda. Opravdu si hraje s barvama. Líbí se mi, že ve svých třech a půl letech umí barvama pokrýt celý papír. Jí to baví, ale jestli u toho vydrží to nevím. Nenutím jí ani fixy, ani pastelky, ani barvy. Když chce kreslit, tak kreslí a když chce tancovat a hrát si s panenkama, tak ať si hraje s panenkama. 

Proč jste pro svojí dceru zvolil křestní jméno Frida?
Měl jsem německou tetu, která se jmenovala Frida. Druhá Frida byla mexická malířka Frida Kahlo. Tak jsme si říkali, že dvě Fridy známe. Jedna je příbuzná a druhá je skoro příbuzná mexická malířka, tak dceru pojmenujeme jako Fridu..

Co děláte, když zrovna nekreslíte?
Maluji obrazy, nebo sedím za stolem a hledám inspiraci na internetu. Dívám se na různé malířské postupy, na malíře, které mám rád, nebo objevuji nové, které třeba neznám. Takže se vše pořád točí kolem malířství a kreslení.

Méně známé je, že k vaší tvorbě patří i kresby krásných žen.. Vyšlo Vám několik knížek. Plánujete vydat další?

Plánuji vydat další knížku. Ještě nevím jestli to bude za půl roku, nebo za rok. Budou to opět sebrané komiksy Zeleného Raoula z posledních dvou, tří let a součástí knížky bude jako bonus navíc několik desítek stran nejrůznějších skic polonahých ženských.

Galerie: Kresby Štěpána Mareše

Děkuji za rozhovor                                                                                   Vít Hassan

Původně psané pro časopis Playboy.