Vít Hassan

Václav Kočka: „Na pouti je práce od nevidím do nevidím.“

25. 05. 2017 20:22:22
Václav Kočka (* 8. května 1941) je od druhé poloviny šedesátých let 20. století organizátorem Matějské pouti v Praze. Vyjednával zájezdy poutí, cirkusů a lunaparků zejména do zemí východního bloku.

Pocházíte ze světské rodiny?
Pocházím ze světské a z artistické rodiny. Z rodu Kludských a Kopeckých.

Z kolika pocházíte sourozenců?
Z osmi.

Čím jste se chtěl stát když jste byl malý?
Hlavně jsem chtěl pracovat, poněvadž otec mi zemřel, když mi bylo třináct a od patnácti let jsem nastoupil do zaměstnání. Poté jsem si udělal dřevařskou školu a v osmnácti nastoupil pracovat do Jáchymovských dolů.

Proč jste nepokračoval v rodinné tradici a nestal se loutkohercem jako Váš otec?
Každý se živil, jak to šlo. Ty loutky už nešly. Otec měl potom také pojízdné kino. V padesátých letech bylo znárodnění. Biografy dávali na vesnice, kde dřív hrávalo to loutkové divadlo. A tahle kultura z toho pomalu vypadla.

Jak jste se vlastně dostal ke kolotočům?
Již za první republiky byl pražský spolek, který organizoval Matějskou pouť. Matějská pouť se tehdy přesunula z Dejvic na pražské Výstaviště. Tady byl nějaký ředitel Macháček a tchán s ním chodil do školy. Když jsem sem nastoupil, tak mi bylo čtyřiadvacet a převzal jsem tu roli po tchánovi. Na výstaviště jsem se defacto přiženil, poněvadž manželka tady pracovala v kanceláři. Já jsem sem chodil do práce, ona tady byla také zaměstnaná, tak tady došlo k našemu seznámení.

Matějská pouť byla původně pořádána v blízkosti tehdejšího Vítězného náměstí na Praze 6. Kdo stál za nápadem jí v roce 1963 přesunout na dnešní Výstaviště?
Za tím nápadem stál můj tchán, který chodil do školy s ředitelem Macháčkem a dohodli se, že Matějskou pouť budou pořádat tady.

Vzpomínáte si na to, kdy byla v tehdejším parku Júlia Fučíka vybudována italská horská dráha?
To bylo někdy v sedmdesátých letech. Měl jsem přístup k hydraulikám a rozumněl jsem tomu. Tyto atrakce, i když to bylo někdy v šedesátémšestém roce, již měly vzduch, hydrauliku a různé věci se kterými jsem pracoval ve svém dřívějším zaměstnání. Tenkrát jsem jí stavěl s Italama a oni tehdejšímu řediteli doporučili, abych tady dělal vedoucího. Dělám ho dodnes.

Kolik tehdy stála?
Tenkrát byl kurs jedné Marky v přepočtu asi deset korun. Podle mého názoru to na naše peníze vycházelo na nějakých osm - deset milionů. Stala se na ní za dobu její existence nějaká nehoda?
Na horské dráze se za celou dobu nestala ani jedna nehoda. Je to jako, když máte historické auto a udržujete ho, tak furt jezdí a vypadá jako nové. A někdo si koupí nového Mercedesa, nebo Bavoráka a zlikviduje ho za dva roky. Závisí to na majiteli, jak se k tomu chová. Stal se tam jediný smrtelný úraz. Vlezl tam člověk, stoupnul si a jak je tam to brdlinko, tak se vytáhnul a nahoře se o zpěrku praštil do hlavy. Srazilo ho to dolů. Jak spadnul dozadu, tak ho drželi za nohy a on se umlátil o koleje. Nebylo to vinou atrakce, ale vinou personálu, kde byla pravidla, jak se má chovat.

Kdo stál koncem osmdesátých let za nápadem znovu postavit Křižíkovu fontánu?
To byl ještě starý režim. Když v jedenadevadesátém měla přijít Československá všeobecná výstava, tak tam už byly hotové základy a všechno se to betonovalo. Tohleto všechno dělal magistrát ještě za minulého režimu. Fontána by tam bývala stála, ať by byla doba jaká chtěla.

Na kolik přišla její výstavba?
Heleďte, to je tak zamotané. Tady, když dělali Všeobecnou výstavu, tak jsem se vůbec nedostal k žádným dokumentům, co by to stálo. Jenom vím, co prošlo televizními novinami, že se sem investovalo přes miliardu korun. Ale, kolik stála fontána, nebo pyramida, to vám nikdo neprozradí.

Před čtyřmi lety jste na tiskové konferenci oznámil, že se uvažuje o jejím zbourání. Jak to s ní vypadá teď?

Bourat by se neměla, měla by se rekonstruovat.

Co se stane v případě, když zvítězí architektonický návrh v němž je navržen podchod, který by měl ústit v místech, kde fontána stojí?
To jsou všelijaké návrhy. Mění se město, mění se jeho představitelé. Příští rok budou volby do velké radnice, nastoupí noví představitelé a každý z nich má jiný nápad. Já jsem zde letos jednapadesát roků a jak se to změní, tak v tu ránu se změní pozice, jak by mělo vypadat Výstaviště.

Většina staveb postavených na pražském Výstavišti u příležitosti Všeobecné Československé výstavy v roce 1991 zchátrala. V čem vidíte hlavní důvod?
Malá scéna byla v provozu, ale v roce 2002 přišly povodně, tak co se tady postavilo, se muselo zbourat. Tam vzadu byla střelnice, čínská restaurace a spláchla to voda. A za vodu nikdo nemůže.

Společnost KOČKA v devadesátých letech navázala spolupráci s holandskými provozovateli atrakcí, které se od té doby pravidelně účastní Matějské pouti. Jak k tomu došlo?
Přes Pragokoncert jsem 20 let jezdil do zahraničí. Už za minulého režimu jsem měl zde na Matějské pouti Italy a Francouze. Takže po mém návratu ze zahraničí jsem pouze obnovil kontakty. Zároveň jsem členem mezinárodní organizace, která byla založena v roce 1954.

V jakém roce jste zaznamenali historicky nejvyšší návštěvnost?
Jedná se o zábavu na veřejném prostranství. Když mrzne a padá sníh, tak je návštěvnost slabá. Letos přálo počasí. Letošní návštěvnost o víkendech byla slušná. Předminulou sobotu tady mohlo být přes 40 000 lidí.

Neuvažovali jste někdy nad tím, že uděláte jednotné vstupné v určité výši a všechny atrakce budou zdarma, jako tomu je v některých lunaparcích na západě?
No, ono to tam není takhle, jak říkáte. Ono to je tak, že zaplatíte vstupné a jenom část atrakcí je zdarma. Jinak za vstup na takové ty velké moderní atrakce se platí.

Kde končí staré atrakce? Ve šrotu?
Projel jsem skoro všechny zábavní parky, byl jsem se na ně podívat i v Americe. V amerických zábavních parcích mají třeba dvě, tři bombastické horské dráhy, ale každý na ně nejde, lidé mají strach. Udržují si tam i takové normální atrakce, které jsou zde celoročně. Věřte tomu, že si to každý stát ošetřuje jako oko v hlavě. Jako staré veterány. Když jdete ve Vídni do Prátru, tak tam na jeden starší kolotoč postavili barák. Dodnes tam stojí kolo, které má možná 200 let. V USA, v Německu, Rakousku, Itálii a Holandsku si část tradičních historických atrakcí udržují a vedle nich mají moderní atrakce.

Jste dlouholetým členem ČSSD. Proč máte sympatie zrovna k této straně?
Když jsem se rozhodoval do které strany mám vstoupit, tak mi připadala nejbližší. Mám v sobě sociální cítění, proto zde každoročně vydělím jeden den pro postižené děti, kdy mají zpěváky, fontánu a holandské atrakce zdarma. Každoročně jich sem jezdí nějakých čtrnáct, patnáct tisíc. A Sociální demokracie mi byla již podle názvu nejblíže, protože dělá takové ty sociální věci. Prosazuje rodinné přídavky, snaží se zdvihat platy dělníkům, zdravotním sestrám, doktorům apod. Proto jsem vstoupil do Sociální demokracie.

Stýkáte se stále s bývalým předsedou ČSSD Jiřím Paroubkem?
Ne. Nechci to rozvádět. Od té doby, co mi zastřelili syna, jsem s ním veškeré styky přerušil.

Na křtu knihy Jiřího Paroubka v říjnu roku 2008 došlo k tragické události při níž byl podnikatelem Ďuričkem zastřelen Váš syn. Jak jste se to tehdy snášel?
Špatně to snáším dodnes.

Co cítíte k panu Ďuričkovi?
Snad ho Bůh potrestá. My jsme věřící lidé. Katolíci.

Považujete jeho trest 12, 5 let vězení za vraždu jako adekvátní?
Ne. On měl dostat vyjímečný trest, poněvadž vraždil bezdůvodně a střílel do mého syna ještě na zemi.

Pan Ďuričko nedávno podal žádost o podmínečné propuštění. Co byste mu řekl do očí, kdybyste ho potkal?
Já tam nemůžu, zhroutil bych se tam. Nechci ho vidět. Tohle jsou svěží rány. Syn po sobě zanechal tři děti a mám to furt před očima.

Příští rok uplyne 10 let od tragické smrti Vašeho syna. Stále mu chodíte každý den na hrob zapalovat svíčku?
Chodím.

Proč jsou hroby světských na první pohled jiné, monumentálnější než obyčejné hroby?
Váží si pozůstalých. Tam nejenže leží můj syn, ale také tam mám pochované rodiče, sestru, tchána, tchýni, synovce. Pozůstalí si váží těch, kteří Vás vychovali.

Máte ještě v plánu s pomocí investorů a grantů zbudovat lanovku z Výstaviště až do pražské zoologické zahrady?
No, to je můj sen. Namaloval jsem to na plánku před třemi lety. Domnívám se, že bychom tím pomohli občanům. Zvýšilo návštěvnost a nemusely by tam jezdit, a kouřit autobusy. Tady je parkoviště. Lidé by se odsud svezli lanovkou do Zoo. Mohli by to využívat i do práce a z práce a nemuseli by tam jezdit autama.

A co ruské kolo vysoké 170 metrů?
To byl můj nápad. Dobře víte, že na londýnském obřím kole se podílela plzeňská Škodovka.

Jde Váš vnuk ve Vašich stopách a stane se jednou organizátorem Matějských poutí?
To závisí především na něm. Nedávno dodělal anglicko - německou školu a řekl, že chce pracovat. Prozatím pracuje tady, má na starosti kasíry, účtuje peníze a dodává lístky do kas. Také na něm závisí koho si vezme za manželku. Jestli to bude chtít dělat. Ono to je tady práce od nevidím do nevidím. Soboty, neděle. Ráno jdete do práce a domů příjdete v noci. Ono je kolem toho kus práce. Každý vidí, až když už to stojí a všichni si myslí, že je to jednoduchá záležitost, ale od rána musíte dělat opravy, údržby, mazání a prohlížení atrakcí. A to je práce od nevidím do nevidím.

Děkuji za rozhovor Vít Hassan

Původně psané pro tištěnou verzi novin Pražský Zpravodaj.

Autor: Vít Hassan | karma: 19.53 | přečteno: 1741 ×
Poslední články autora