Jiří Hrebenar: Být pozitivní k postižení není o úsměvech do foťáku

Mnohé tím asi překvapím, ale rozhovor s Jiřím Hrebenarem jsem vedl ve stejně kritickém duchu, jak už u mě bývá zvykem. Prostřednictvím chatu jsme se spolu bavili o blogování, o problémech zdravotně postižených lidí, o zdravotně postižených celebritách a o jeho životě. Toto je výsledek bezmála tříhodinového rozhovoru:

Jirko, jsi poměrně známý bloger, který publikuje své texty nejenom na blogu I.dnes. Mohl bys mi prozradit, co tě vlastně přivedlo k blogování? Co byl tvůj prvotní impuls, že ses rozhodl se stát blogerem a před jakou dobou si začal s blogováním?

S blogováním jsem začal zhruba tak před třemi roky. Nejdřív jsem blogoval o tom, co je mému srdci blízké, tedy o počítačích na nejznámějším blogu o počítačovém světě, na Živě.cz. S postupem času, jak vláda začala utiskovávat zdravotně postižené, jsem se rozhodl, že by bylo dobré, kdyby svět věděl o skutečném světě zdravotně postižených, aby lidé věděli jaké dopady mají vládní škrty. S mými blogy jsem chtěl zvýšit povědomí ve světě tzv. zdravých lidí. Prvotním cílem bylo tedy seznámení čtenářů se zdravotně postiženými a později jsem začal blogovat i o celospolečenských tématech.

Sám si nadhodil téma zdravotně postižených lidí. Dle tvé odpovědi tuším, že ses nejdřív prostřednictvím svých blogů rozhodl psát o skutečném životě a problémech zdravotně postižených lidí, právě proto, aby se o nich dozvěděli i zdraví lidé. Předpokládám, že ses v životě setkával s různými bariérami, které Tě dělily od světa zdravých lidí a svými články si chtěl zvýšit informovanost o životě zdravotně postižených lidí mezi širší veřejností a zároveň tak zabránit tomu, aby se zdravotně postiženým děly různé nešvary, se kterými ses v životě setkával ty...

Ano, tato společnost je na jednu stranu vstřícná ke zdravotně postiženým, zároveň v tomto ohledu existuje také velké pokrytectví vytvářené hlavně mainstreamovými médii. Za hrdinské činy jsou pokládané jiné věci, se kterými se normální zdravotně postižený nesetkává. Místo toho, aby se společnost setkávala s naprosto normálními pokroky, jako je každodenní boj o to najíst se sám, sám se obléknout, sám si zajet nakoupit, tak jsou ukazovány takové věci jako sportování s nadlidskými výkony. Tím jsou degradovány každodenní krůčky všech handicapovaných za jejich samostatností. Život zdravotně postižených je hlavně o boji se sebou samotným a já považuji za důležité boje ta každodenní překonávání, nikoli sportování na paralympiádě. Toto mnoho lidí nepochopí správně a poté říkají, že pomlouvám ty úspěšné, ale tak tomu není. Život obyčejného postiženého není o tom závodit v Pekingu, ale o tom, že se tentokrát zvedne a ujde poprvé deset metrů.

Mohl  bys konkrétně zmínit problémy se kterými ses v životě setkával ty?
Já osobně mám dětskou mozkovou obrnu, o berlích ujdu tak 100 metrů, na delší cestu musím mít vozík. Celý život jsem chodil do školy se zdravými dětmi. Tam byl problém s posměchem, se šikanou, ostatně s tímto má problémy mnoho takzvaně integrovaných dětí. Dnes je pro mě problém například diskriminace na pracovním trhu, kdy být zdravotně postižený, rovná se být nezaměstnatelným z důvodů předsudků. Rovněž velkým problémem jsou městské hromadné prostředky, které nejsou ani v dnešní době bezbariérové. Toto jsem já osobně vyřešil autem, ale co ostatní handicapovaní? Velký problém byla třeba éra studia na střední škole, kdy spolužáci neochotně pomáhali s taškou do třídy. Pro mě jsou problémem například budovy úřadů, kde jsou schody, musím třeba nedůstojně čekat před poštou, protože se tam nedostanu.

Abych řekl pravdu, tak mě zaujal případ muže roku 2009 Martina Zacha, který necelý den po svém zvolení udělal nerozvážnost, že skočil šipku do mělké vody a zaplatil za to tím, že je nadosmrti od pasu dolu ochrnutý. Nedávno jsem s ním četl rozhovor ve kterém se ke svému handicapu staví velmi pozitivně. Dodělává si vysokou školu, našel si zdravou přítelkyni a 3 roky po svém úrazu si již přivydělává jako občasný moderátor rádia. Co si konkrétně o jeho případu myslíš ty?

Tento případ znám z bližšího pohledu. Pan Zach pochází z bohaté rodiny, jeho otec je podnikatelem, proto má mnoho prostředků na zakoupení kompenzačních pomůcek, které si obyčejný zdravotně postižený nemůže dovolit. Zároveň byl zmedializovaný, a tak nemá nouzi o nabídky. Osobně řečeno, právě mnoho zdravotně postižených se navenek tváří, že jsou "happy" a uvnitř jsou velmi nešťastnými. Pana Zacha je mi líto a chápu v jak moc složité situaci je, ale na druhou stranu je mi jasné, že to "free" a "happy" nebude moc pravdivé, že ta duše bude bolet. Ale toto asi nejvíc pochopí pouze ten zdravotně postižený, který si něčím podobným prošel.
Pozitivní přístup k postižení není o tom usmívat se do foťáku a dělat adrenalinové sporty před kamerou. Je to o tom velkém smíření, je to o tom přestat si hrát na něco co zakrývá tu duševní bolest a u pana Zacha si nejsem moc jistý, že právě tohoto pozitiva dosáhnul.

Pan Zach ale tvrdí, že život na vozíku nekončí a že je po úraze ještě vytíženější než před nehodou. Studuje, přivydělává si tím, že občasně moderuje v rádiu a má celou řadu dalších aktivit.. Domnívám se, že hlavním problémem nejsou peníze, nýbrž silná vůle, proč ses nepokusil o něco podobného?

Ano, jsou tady dvě hodnoty, peníze a silná vůle. Nemyslím si, že bych neměl silnou vůli. Mně udělalo obrovskou čáru přes rozpočet moje zdraví. To, že nejsem vidět v televizi neznamená, že nejsem aktivní. Působím jako poradce několika organizací zdravotně postižených. Jsem zapojený do skupin vyjednávajících s vládou o sociálních reformách. Mám mnoho aktivit. Ano, souhlasím, že na vozíku život nekončí, rozhodně ale také není tak idylický jak říká pan Zach. Kdysi před několika lety jsem byl v politické straně, ve které kdybych mlčel, jsem se mohl dostat hodně vysoko. Jenže jsem zvyklý říkat před kýmkoli, co si myslím. A tak jsem v této partaji nevydržel déle než 3 měsíce. Od té doby jsem dostal několik nabídek do politických stran, ale tyto nabídky jsem odmítal. Ano, mohl bych být aktivnějším, vždy jde všechno nějakým způsobem dělat lépe. Mimochodem na vozíku jsem se také účastnil závodů, bohužel kvůli nemoci srdce jsem toho musel zanechat.

Zmínil jsi pouze sport, ale pan Zach si dodělává vysokou školu.. přivydělává si moderováním.. našel si zdravou přítelkyni.. Jak si na tom stojíš v těchto otázkách Ty?

Přítelkyni nyní nemám. Ano, hledání přítelkyně to je složitá cesta. Najít pravou lásku je velmi složité. Holku na jednu noc není problém najít, ale ženu na celý život, to je poměrně složitější. Ale s tím mají problém určitě i zdraví lidé, jenže postižený se navíc třeba na první schůzce setká s otázkou: "a co sex, zvládneš ho", nebo "umíš vychovat děti" , což pokládám při začátku seznamování za nemístné.Mimochodem zdravá partnerka.... Většinou jsem měl v životě pouze zdravé partnerky i v dlouhodobějších vztazích, je mi přeci už 30 a nejsem žádný mnich ani puritán. Co se týká školy, tak tam také problém není. Poté co se mi zhoršil zdravotní stav, je větší problém najít partnerku. Ale jak se říká, kdo hledá, ten najde, takže věřím, že štěstí se obrátí i na mě.

Těmi příklady jsem myslel i jiné věci.. Neuvažoval jsi nad tím, že by sis našel aspoň nějaký občasný přivýdělek?

Ano, uvažoval. Zvláště nyní když dochází k vládním škrtům v sociální oblasti, je přivýdělek mnohem aktuálnější. Mimochodem po internetu se také povalují zvěsti, že jsem nikdy nepracoval, což není pravda. Pracoval jsem jako úředník na úřadu práce, jako programátor webu, jako správce serverovny, jako správce podnikové sítě, jako manager v cestovní kanceláři. Nyní uvažuji o přivýdělku.

Můžeš být trochu konkrétnější?

Buď ve věci autorského psaní, nebo ve věci programování. Částečně mám jeden přivýdělek při psaní pro Živě.cz, ten je ale jen občasný.

Můžeš zde ve stručnosti popsat, jak vypadá tvůj běžný den?

Vstávám kolem desáté ráno, poté kontroluji maily a tuny emailů od organizací na které odpovídám a také se seznamuji s úkoly, které musím zařídit pro tyto organizace postižených, v tuto hodinu se většinu dopuju kávou :-) .Poté, tak kolem jedné, druhé hodiny zapínám Facebook a v pozadí Facebooku někdy napíšu článek, jindy báseň. Poté opět následuje při poslechu hudby vyřizování pracovních záležitostí kolem mojí dobrovolnické činnosti. Když je venku hezky tak vyrazím na procházku, tedy na projížďku. V mém okolí nemám moc přátel, ty mám většinou v Praze.Figuruji také jako takový poradce v programování v Javascriptu a php pro jedno programátorské zahraniční forum, bohužel je to také dobrovolnická činnost, tak i tam radím a odpovídám na dotazy programátorů, víceméně jde o určitý způsob krácení času a procvičování angličtiny zároveň. Kolem šesté následuje většinou porada po Skypu s lidmi z organizací, poté menší práce kancelářského typu a následně televize. Mezitím bloguji a obvyle kolem páté až šesté ráno jdu spát.

Vím, že pocházíš ze severních Čech, konkrétně z Chomutova. Je mi známo, že v těchto městech jsou určité problémy mezi Romy a majoritou. Všiml jsem si, že naprostá většina blogerů žijících v severních Čechách píše o Romech velmi negativně, ty se jich naopak zastáváš. Můžeš mi ve stručnosti sdělit proč?

Ano, nemám rád rasismus, přímo ho nenávidím. Byl jsem vychovaný k tomu, že všichni jsme stejní a chyba je pouze v jednotlivci. Nerozlišuji trestné činy podle rasy. Kdysi jsem napsal článek o tom, že i když jsem Severočech, tak nemusím být rasistou. Byly okamžiky kdy mi Rom pomohl do autobusu, podal věc ze země, optal se zda nechci pomoci. Zároveň byly i takové zážitky, kdy mě skupinka mladých Romů chtěla shodit z vozíku. Ale proto nebudu odmítat celé etnikum. Lidé by si měli zvyknout chápat svět podle toho, že vina je vždy na jednotlivci a ten je zodpovědný, pouze ten může být v rámci zákona trestaný. Možná proto, že jsem handicapovaný a poznal jsem nenávist některých lidí, možná protože vím jaké to je, když vás okolí odsuzuje za to, že jste jiný, tak možná proto nejsem rasistou.

Když už jsme u toho blogování. Tvůj blog byl donedávna na hlavní stránce, poté si se mnou spolupracoval na článku, který odhalil styky signatáře iniciativy D.O.S.T. a blogera Františka Karla Ladislava s neonacisty. Tvůj blog mám teď problém najít, můžeš mi sdělit, co se s ním stalo?

Ano mohu, sám jsem byl velmi překvapený. Naším článkem o blogerovi Františku Karlu Ladislavovi jsem neporušil žádná pravidla, fotografie v něm uvedené byly publikované s písemným svolením Antify, přesto jsem obdržel podivný email v němž mi bylo oznámeno, že můj blog byl stažen z hlavní stránky do sekce neaktivních, protože fota v mém blogu jsou v rozporu s pravidly. Poté, co se na to reagovalo emailem oznamujícím, že fotografie v článku byly použity s písemným svolením Antify, tak byl uveden jiný důvod mého stažení. Prý jsem ze svého blogu odstranil profilovou fotografii a tím jsem porušil kodex blogera. Jenže já za celou dvouletou kariéru blogera neměl svůj blog bez profilové fotky.

Od několika blogerů i v diskusích jsem na Tebe četl názory, že jsi údajně antisemita a že píšeš antisemitské články. Mohl by ses mi k těmto závažným obviněním vyjádřit?

Nejsem antisemita, bylo by velmi smutné, kdybych já, který nenávidí rasismus, byl antisemitou. Proti Židům nic nemám a nikdy jsem neměl. Pouze kritizuji politiku státu Izrael, se kterou nesouhlasím. Je to stejné, jako když kritizuji vládu ČR nebo jiného státu. Tam kritizuji politiky a jejich zákony, nikoli národ samotný. Stejné je to i s Izraelem.Ve svých článcích zaměřených na téma Palestina Izrael neuvádím nic antisemitského. Izrael porušuje lidská práva a já pouze upozorňuji na toto porušování lidských práv, na čemž není nic antisemitského.

O čem je tvůj poslední článek?

Je o vraždě tří dětí před židovskou školou v Toulouse. Ten čin ve mně vyvolal mnoho emocí. Spáchání tohoto antisemitického činu na dětech, to je něco nechutného a s tím absolutně nesouhlasím. Střílení do civilistů, je tím nejzrůdnějším zločinem, se kterým se v dnešní společnosti můžeme setkat a já s tím hluboce nesouhlasím.
Mým životním krédem je: Všichni jsme lidé, to je jediná rasa. Všichni máme stejná práva. Všichni máme právo žít na tomto krásném světě a nikdo nemá právo dělat rozdílnosti.

Také zastávám stejný názor, děkuji Ti za rozhovor.                                   Vít Hassan