Fotograf Roman Vondrouš: „Fotoreportáž má jasná pravidla!”

Roman Vondrouš (*18.listopadu 1975, Pardubice) je český reportážní fotograf pracující jako reportér pro Českou tiskovou kancelář. Absolvoval Institut tvůrčí fotografie na Slezské univerzitě v Opavě.

Zde v současnosti působí jako pedagog. Je držitelem řady ocenění, jako například World Press Photo, Czech Press Photo, či Pictures of the Year International.

Co Tě přivedlo k fotografování?

Jako čtrnáctiletý kluk jsem měl rád vše kolem železnice - zejména lokomotivy, chtěl je nějak zachytit a tehdy začaly mé nesmělé pokusy s focením na středoformátové filmové přístroje. Pak jsem se se svým kamarádem, který měl také blízko k focení, dostal do fotokomory a on mi ukázal, jak se vyvolávají a zvětšují fotografie. Psal se rok 1989 a tehdy jsem ještě vůbec nevěděl, že existuje nějaká reportážní fotografie. 

V jakém roce jsi začal fotit profesionálně?

Mé první krůčky k reportážní fotografii začaly zhruba v roce 2000, kdy jsem začal externě spolupracovat s týdeníkem Pernštejn, který se věnoval aktuálnímu dění v Pardubicích přes kulturu až ke sportu.

Jak ses dostal do agentury ČTK?

ČTK v pardubickém kraji hledala fotografa, jel jsem do Prahy na konkurs, který jsem vyhrál a po několika měsících mého působení v pardubickém kraji si mě v roce 2006 stáhli do Prahy.

Jak funguje spolupráce s agenturou? Témata si hledáš sám, nebo Tě agentura pošle vyfotit nějaké téma?

Primárně mě posílá fotografovat témata agentura, ale jsou i situace, kdy společně s ostatními fotografy máme nějaký tip a oni tomu požehnají, takže dané téma můžeme jet vyfotit a zpracovat. Ve většině případů ale dostáváme témata od agentury. V agentuře funguje ranní až odpolední a odpolední až večerní služba, které se v podstatě překrývají až do noci. Když dojde k nějaké mimořádné události, tak musíme vyrazit fotit i v noci.

Je nějak vázané to, kolik fotografií z každé akce musíš odevzdat agentuře?

Není. Záleží na subjektivním pocitu fotografa. Kdybych to měl zprůměrovat, tak agentuře z každé akce většinou posílám kolem deseti fotografií. Z fotbalových nebo hokejových zápasů odevzdávám dvacet, pětadvacet fotografií. Odvíjí se to od zajímavosti daného zápasu. Když bude hrát Barcelona se Slávií, tak klidně pošlu i pětatřicet fotografií, protože je to zajímavé a existuje po tom poptávka. Pokud půjdu fotografovat otevření nějaké významné stavby, tak po mě také žádají spoustu fotografií. Protipólem je tiskovka politika, kde obvykle stačí čtyři, pět obrázků. Počet fotografií se váže k důležitosti a zajímavosti samotné akce.

Některé agentury striktně zakazují úpravy fotografií v Photoshopu. Do jaké míry povoluje úpravy ČTK?

Mezi zcela zásadní kritéria patří striktní zákaz jakéhokoliv klonování, přidávání nebo ubírání motivů v obrazu apod. Ale například zvýšení kontrastu máme povolené do té míry, aby bylo zřetelné, že to není přehnaně nerealistické. Ořezy nemáme zakázány, ale měl by to být ořez do takové míry, aby nedošlo k takové destrukci snímku, že by se “rozsypal” do takzvaných pixelů.

Proč se většinou svých fotek neprezentuješ na Instagramu, tak jako ostatní fotografové?

Nepokládám úplně za nejdůležitější to, že bych musel celou svojí tvorbu prezentovat na sociálních sítích. Stejně je tam náhled fotky tak malý.. Radši udělám výstavu, kde visí mé fotografie o velikosti 100 na 70 centimetrů.

Sleduješ práci ostatních fotografů?

Určitě. Tím, že na Instagram nedávám často fotky neznamená, že nesleduji práci ostatních fotografů.

Fotografie kterých českých dokumentárních fotografů se Ti líbí?

Konkretizování je strašně těžké. Spousta fotografů fotí pěkně. Například Milan Jaroš fotí zajímavé dokumenty. Filip Singer má svůj osobitý styl. Honza Šibík dělá zajímavé fotografie. Lukáš Bíba fotí perfektně a obětuje tomu hodně času. Jména fotografů nerad říkám, protože bych jich mohl vyjmenovat víc a často tak na někoho zapomenu. Každý z předních fotografů má na svém kontě dobrou fotografii, kterou jsem zaznamenal.

Hodně času si strávil focením všeho na téma koronaviru. Tvá fotografie muže v saku, jak prochází dezinfekční branou nakonec vyhrála soutěž Czech Press Photo. Můžeš mi k ní říct její příběh?

Loni v září jsem šel fotit akci v Betlémské kapli, která se jmenovala Národní průmyslový summit. Hned za vstupními dveřmi byly dva boxy s dezinfekční látkou, kterými účastníci procházeli. Tam se spojilo světlo z venku a umělé světlo zeshora a vytvořily zajímavý světelný tón, který umocnil proudění té dezinfekční látky. Poté tam přišel muž, který byl jako jeden z mála bez roušky, což bylo dobré pro jeho pohled, jenž je takový odevzdaný. Měl jsem štěstí, zaznamenal jsem ho. Cvaknul jsem ho asi třikrát a vybral jsem fotku, na které mi jeho pohled připadal nejzajímavější.

Po celý rok jsi chodil fotodokumentovat fanoušky fotbalového klubu Bohemians, kteří kvůli koronavirovým opatřením nemohli na stadion a vyřešili to tak, že utkání sledovali za zdí ze žebříků, či štaflí. Za tuto sérii jsi získal první cenu v kategorii sportovní série v prestižní americké soutěži Pictures of the Year International. Jak jsi se k focení tohoto tématu dostal?

Toto téma bylo mezi fotografy vyhlášené. Já tam nechodil úplně od začátku. Poprvé jsem tam šel asi na čtvrtý zápas a hned mě to chytlo. Říkal jsem si, že je to jediné téma, které by mělo šanci v nějaké světové soutěži. Přišlo mi to také zajímavé z hlediska přesahu do historie. Koronavir, fanoušci na žebřících, to už se nebude opakovat. Za pár let se stadion Bohemky přestaví, budou tam tribuny a nikdy už se tam štafle nepostaví. Mimochodem, na žádném jiném prvoligovém stadionu v Čechách by to takto sledovat ani nešlo, jelikož na takovou formu fandění nemají podmínky. Možná v nějakých malých městech, vesnicích, ale tam se zase zřejmě nesejde tak velká fanouškovská základna jakou má Bohemians. Takže jsem tam pravidelně chodil celých půl roku dokumentovat fandící Bohemáky.

Viděl jsi něco podobného v zahraničí?

V zahraničí nic takového není až na malé výjimky. Viděl jsem jeden, dva žebříky u nějakého fotbalového stadionu v Anglii.

Jseš světově uznávaným dostihovým fotografem. Za sérii fotografií z Velké Pardubické jsi v roce 2013 obdržel cenu World Press Photo. Popiš mi, co všechno musí fotograf znát, tak aby pořídil dobrou dostihovou fotku.

Myslím si, že by měl znát dostihy jako takové. Dostihové prostředí by měl mít pár let nachozené, aby věděl, kde je dobré světlo, nebo jak dobře zachytit skok přes překážku. K určité překážce běhají koně víc vlevo, k jiné více vpravo. Prostě to mít nastudované a jaksi splynout s dostihama. Recept na dobrou dostihovou fotku nemám, protože každé dostihy jsou trošku jiné. Je to i trošku o štěstí.

Za dokumentární fotografii padajícího koně Sottoventa, který si po pádu při přeskoku Taxisova příkopu zlámal vaz Ti pořadatelé odmítli udělit akreditaci pro letošní rok s odůvodněním, že jsou Tvé fotografie neetické. Mohl by ses k tomu vyjádřit?

Prostě se rozhodli, že mi akreditaci neudělí. Řešila to ČTK, byla jakási výměna názorů. Do teď se nad tím podivuji. Respektuji názor každého, ale v první řadě jsem fotožurnalista. Fotožurnalista má přinášet obrazová svědectví. A to já přináším. Nešel jsem fotit za plachtu, kde uspávají koně, nebo něco podobného. Vyfotil jsem situaci nad Taxisovým příkopem. Osobně na té fotografii nevidím žádné porušení etických pravidel, což vidí někteří zainteresovaní lidé. Aby to nevypadalo, že se v těhle situacích vyžívám,tak ta situace mě fakt mrzela, nevidím to rád a nic takového nikomu nepřeji. Všichni zainteresovaní mě ale musí brát jako fotoreportéra, který v první řadě plní svojí práci pro agenturu ČTK.

Setkal jsi se ještě někdy jindy s pokusy o cenzuru, kdy na Tebe někdo vyvíjel tlak, aby nějaká fotka nebyla zveřejněná?

Ne s žádnou institucí, ale v době korona krize se mi stalo, že na mě “zaútočili” dva lidi. Dokonce u toho jednou musela být součinost ze strany policie. Řešili, co s fotografiemi budu dělat a absolutně nechápali, že pracuji na reportáži na ulici.

Vybavuješ si nějaký neopakovatelný okamžik, který jsi nestihnul vyfotit a do dneška toho lituješ?

Určitě jsem několik věcí prošvihnul a říkal jsem si, proč jsem nebyl na jiném místě, proč jsem nevolil jiný úhel záběru, proč jsem nepřemýšlel dopředu, nepredikoval co se stane. Jsem přesvědčený, že to je úděl každého fotografa a každému se to stane. Jednomu vícekrát, druhému méněkrát. 24. června jsem jel do Opavy. Druhý den jsem tam měl mít vernisáž výstavy a výuku ve škole. Když přišla zpráva, že se na Břeclavsku přehnalo tornádo, tak jsem byl téměř v Olomouci. V té zasažené obci jsem mohl být jako jeden z prvních fotografů, ale bohužel jsem s sebou neměl pořádnou výbavu. Měl jsem s sebou jen malý fotoaparát Fuji s jednou nabitou baterií, protože jsem vůbec nepředpokládal, že bych měl něco velkého fotit. Ani jsem nemohl. Druhý den od rána jsem měl neodkladné povinnosti. Nakonec jsem se tam dostal skoro až za týden po úderu tornáda, ale myslím si, že i tehdy se tam ještě daly zachytit silné fotografie, které poukazovaly na velké neštěstí které místní obyvatele zasáhlo.

Jaké prvky by podle Tebe v sobě měla mít kvalitní reportážní fotografie?

V kvalitní reportážní fotce jsou podle mě důležité emoce, protože ty dělají fotku. Navíc když se k tomu přidá nějaký výtvarný podtext a dobré světlo, tak se z toho může stat ikonická fotka. Vždycky je ale důležité aby tam byl emoční náboj.

Jaké fotografie považuješ za ikonické?

Za ikonickou považuji například fotku vietnamské holčičky zasažené napalmem. Fotografii relaxující rodiny na břehu řeky za níž v pozadí za řekou hoří Světové obchodní centrum v New Yorku od Thomase Hoepkera, nebo padajícího muže z trosek WTC. Na tu fotku se podíváš a vidíš tu hrůzu, která se tam doopravdy stala. Před dvěma roky bouchnul panelák v Prešově. Slovenský fotograf zachytil starého pána, jak stojí v jedenáctém patře a drží se stěny. Jak jsme se posléze dozvěděli, tak ten pán bohužel uhořel. Jedná se o obrovskou tragédii, ale právě tyto tragédie z nešťastných událostí tvoří fotografické dějiny. Za nadčasovou fotografii z posledních let, která vznikla v Čechách považuji fotku Baracka Obamy na Hradčanském náměstí v Praze od Joe Klamara. U ní se mi vždy líbil neotřelý, výtvarný pohled autora. Nebo například plavající pes v ulicích Uherského Hradiště při velkých povodních od Petra Joska. Vzpomínám si i na snímek demonstranta, který hází v protisvětlu dlažební kostkou na zasedání Mezinárodního měnového fondu v Praze od Jaroslava Kučery.

Měl by se podle Tebe do politické fotografie promítat osobní názor fotografa?

Fotoreportér by měl mít určitý odstup od svých politických názorů. Něměl by přihlížet k tomu jestli má někoho rád, nebo ne. Měl by přinášet objektivní zpravodajství. Neměl by do fotografie zahrnovat své osobní cíle, osobní názory a nálady, apod.

Kde podle Tebe začíná inscenovaná fotografie? Co je již za hranou?

Na první dobrou mě napadá, kdybych někomu řekl: “Pojďte, udělejte tohleto!” Kdybych například na místě zpustošeném tornádem lidem řekl: “Teď začněte brečet!” To je za hranou. Lidé o mě můžou vědět, ale musí se spontánně zachovat sami od sebe. Prostě nearanžovat situace. Když někomu zadám pokyn: “Udělej tohleto!”, tak je to špatně. Za každých okolností. Fotoreportáž má jasná pravidla.

Jak vnímáš současnou situaci, kdy některá média kvůli tomu aby ušetřila často dávají přednost amatérské fotografii, kterou získají zdarma?

I fotografie je práce a žádný řemeslník nedělá zadarmo. Je to minimálně neetické, protože člověk pracoval a něco vytvořil. Proč by fotografie neměla být brána jako právoplatné řemeslo, či umění jako každé jiné? Každé dílo by mělo být zpoplatněno. Je otázkou, jestli si tím některá média, či jiné instituce částečně neublíží samy tím, že příjdou o kvalitní profíky, kteří to vidí originálně. Pokud jim stačí průměrná kvalita fotografií, tak prosím, ale myslím si, že se to odráží ve výsledné kvalitě.

A Tvůj názor na začínající fotografy, kteří jsou jen kvůli umístění svého jména ochotní poskytnout médiím fotografie zadarmo?

To je samozřejmě chyba. Nic víc k tomu nemůžu říct. Může se jim stát, že fotografování bude jednou jejich živností a až budou chtít za své fotografie zaplatit, tak za ně zaplaceno nedostanou, protože se na začátku rozhodli pro tento přístup.

Máš svůj vlastní styl?

Mám témata, která mě baví víc než některá jiná. Baví mě fotit dokument v ulicích, kde je světlo, stíny, zajímavá atmosféra, kde se prolínají lidé a žijí život. U tohoto stylu fotografie si nejvíc odpočinu. Mojí srdeční záležitostí jsou taktéž dostihy.

Jaké z cen, které si vyhrál si nejvíc vážíš?

Kdybych to měl shrnout, tak World Press Photo a Fotografii roku v Czech Press Photu. Fotka roku je fotka roku. Je nejdiskutovanější a vidí jí nejvíc lidí. Když vyhraješ nějakou z kategorií, tak je to fajn, ale Fotografii roku vidí nejvíc lidí.

Děkuji za rozhovor                                                                                              Vít Hassan

Původně vyšlo v časopise Playboy.