Fotograf Ján Husár: „Rozzlobený člověk je jako predátor!“

Ján Husár je slovenský fotograf, který se specializuje na snímky z válečných konfliktů. V roce 2017 získala jeho série snímků z průběhu prezidentských voleb v Keni cenu čtenářů časopisu Lidé a Země v soutěži Czech Press Photo.

Jak se z diplomata, IT technika a mořského biologa stal fotograf válečných konfliktů?
Od svých dvanácti let jsem natáčel převážně dění na ulici na různé kamery, které měla moje rodina k dispozici. Hlavně streetworkery, graffiti a podobné věci. Když se přesuneme do budoucnosti, tak jsem měl někdy okolo roku 2010 belgického obchodního partnera, který společně s dalšími lidmi vymyslel kickstarter pro fotožurnalismus, jak získat peníze na vytvoření projektu, který se týkal vizuální žurnalistiky. Naše firma se věnovala vytváření technologií a já jsem ten projekt dostal na starost. Oni měli vize a já jejich projekt po technické stránce zaštítil tak, aby to fungovalo. Celé jsem to vyvíjel s týmem lidí v Indii a komunikoval přitom s nejlepšími světovými fotografy. Po několika letech to celé padlo na hubu, protože jsme nedostali finance. Tehdy jsem se spřátelil s lidmi, kteří vyhrávají Pulitzerovy ceny a soutěže World Press Photo. Svět fotožurnalismu mne natolik oslovil, že jsem si koupil foťák a začal fotit. Potápěl jsem se a filmoval žraloky v Jihoafrické republice a v Mozambiku. Následně jsem začal fotit, jak je lidé zabíjejí. Fotografie mi umožnila se angažovat v tématech, která mě jako člověka bytostně trápí.

Vzpomínáš si na své první zahraniční focení? 
To bylo v roce 2012 v Malajsii, kam jsem jel s týmem National - Geographic fotit váčkovce, což je něco jako míval. Nakonec jsme ho tam nenašli, ale tři týdny jsme ho tam hledali. Měsíc poté jsem se v Ománě dostal na loď lovců žraloků a strávil tam s nimi tři týdny. Tehdy jsem ještě ani neuměl pořádně fotit. Nefotil jsem na manuál, ale na poloautomat. Ta témata mne zajímala a hlavní pro mně bylo to mít nafilmované. Tehdy jsem se primárně věnoval filmování na zrcadlovky a fotografie pro mě byla jen doplňkem. 

Často fotíš válečné konflikty. Co Tě na tomto druhu fotografie fascinuje? Jedná se o adrenalin, či o potřebu ostatním lidem zprostředkovat drsnou realitu?
Já se nezajímám o válečné konflikty. Většinou jsem měl kontakt, který v dané zemi pracoval. Například do Iráku jsem přišel v roce 2014 kvůli tomu, že ISIS popravil Jamese Foleyho. Jamese jsem znal. Měli jsme společného kamaráda, co v Iráku začal trénovat křesťanské milice, které se bránili proti ISIS a já jsem se do zmíněného válečného konfliktu dostal z důvodu, že potřeboval pomoct a důvěřoval mi natolik, abych s nimi mohl žít několik měsíců ve válečném kofliktu v Islámském státě v Iráku a nepublikoval jsem o tom nic ven. Mně ani Irák nezajímá, ale možnost strávit nějaký čas s lidmi, kteří tam žijí, trénují a bojují proti ISIS mně fascinovala natolik, že jsem do toho šel.

Jaká tam tehdy byla tvoje konkrétní role?
Měli jsme takovou dohodu, že si budu moct nafotit a nafilmovat to, co budu potřebovat, jim to dám k dispozici na jejich propagaci a poté si to budu moct vydat jako svojí práci. Prodat to novinám atd. Něco se nedalo ihned publikovat, protože to bylo nebezpečné.

Jaké jsou hlavní zásady reportážního fotografa při focení válečného konfliktu?
To je strašně těžké. Funguje to tak, že mám po světě známé se kterými jsem pracoval v minulosti a kterým důvěřuji. Takovýmhle způsobem existuje okruh známých, kterým stoprocentně důvěřuji a oni zas důvěřují mně. Takže, když si vyměníme kontakty, tak by neměly být nebezpečné. Nejhorší je být v cizí zemi a platit nějakém člověku, který může být členem druhé strany, co má za příkaz tě unést. Když jsem fotil prezidentské volby v Nairobi, tak jsem byl úplně sám. Poznal jsem tam člověka, který natáčel podobné věci jako já a začali jsme spolupracovat. Při podobných věcech je určitě bezpečnější, když je lidí více, protože když je člověk sám tak i ten dav lidí má větší tendence mu nějak ublížit než když je lidí víc. 

Někteří fotografové podobné události fotí na menší foták, aby tolik nevyčnívali..
To je blbost, protože když se bavíme o Africe a o Blízkém východě, tak je každému je jasné, že tam jsi jako novinář, protože nemáš jiný důvod tam při těch událostech být. Je úplně jedno, zda máš pětimetrovou kameru nebo Go-pro v ruce a fotíš tím, protože do té situace vizuálně nezapadáš. Jako běloch vždy vyčnívám. A je jedno, kde jsem, pokud nejsem v Evropě. V těchto situacích na sobě naschvál nosím dva foťáky, aby lidé viděli, že jsem fotograf, že tam nejsem někdo, co si oni můžou domýšlet. Já tam jsem jako pěst na oko. Tam je deset tisíc lidí a já jsem jediný bílý. Takže je jedno, jaký mám foťák, protože tam svítím.

Co konkrétně tě přivedlo do Afriky?
V roce 2015 jsem se poprvé účastnil lékařké misie v Keni a od té doby jsem se začal věnovat příběhu dětí z ní. Fotograf, který se účastní nějaké lékařské misie většinou pracuje jenom v nemocnici. Já jsem si všimnul, že za každým dítětem, které bylo operované v té misii existuje nějaký příběh. Tak jsem začal sbírat data odkud jsou. A ony byly z různých částí Keni, takže někdy se mi  někdy stalo, že jsem musel dva dny cestovat, abych dané dítě vyfotil. Od roku 2015 až do současné doby tam jezdím hlavně kvůli tomuto. Loni jsem nebyl v Nairobi kvůli protestům, které tam byly. Já jsem tam tehdy zrovna byl.

Kolik afrických zemí jsi celkem navštívil a jaká Tě nejvíc uchvátila?
Určitě víc než deset. Východní pobřeží jsem procestoval skoro celé a nejvíc mě uchvátila východní Afrika. Keňa je pro mně druhý domov. Minulý rok jsem tam strávil přes sedm měsíců a letos víc než pět.

Setkal jsi se v Africe někdy s problémy kvůli focení?
Ano. Témata, která v Africe sleduji jsou v okrajových částech a slumech. To se strašně těžce fotí, protože hodnota mého fotoaparátu je jako celá ulice místních domů. Toto je první věc a kdyby mně ve slumu někdo okradl, tak bych nikde nenašel zastání. Nemůžu natočit všechno, co bych chtěl. Když někde fotím, tak mě často zastavují policajti. Autority i lokální lidé se mnou mají problém, takže nejjednoduší je fotit takovým způsobem, že některé slumy projdu víckrát, zapamatuji si místa, které mě zaujaly a vrátím se tam jiný den. Projdu skrz ten slum s foťákem schovaným v tašce, příjdu na místo, které chci vyfotit, nafotím si ho a odejdu. Jinak by se tam fotit nedalo.

A co fotografická licence?
V Keni jsem členem Foreign Correspondents Association of East Africa, protože minulý rok tam byl schválen zákon, že pokud na to nemám nějaké přímé povolení, tak nemůžu veřejně fotit ani filmovat. Při loňských protestech to bylo nejjednoduší, protože tam byl bordel a tehdy se tam dalo fotit. Často se i policajti naučí odstraňovat fotografy a lidi z médií, aby neviděli všechno, co se tam děje. Z doslechu vím o tom, že zbili nějakého novináře a rozbili mu kameru. Kdyby to bylo nafocené, tak by to byl problém. Sám jsem viděl, jak policajti zbili novináře. Nemohl jsem to nafotit, protože by zbili i mně, tak jsem se otočil a odešel. Tam nebyly situace, které bych mohl nějak ovlivnit, jenom bych se mohl o to víc ohrozit. 

Proč jsi to nemohl z dálky nafotit?
V této situaci jsem se ho nemohl zastat, protože se jednalo asi o dvacet těžkooděnců. Jeden z nich bil po helmě toho novináře, který odcházel směrem k nám. Oni ho odněkud vyhazovali. Byl jsem tam sám s mým místním kolegou, podívali jsme se na sebe a odešli jsme. Vůbec jsem v sobě nenašel sílu to nafotit, i když jsem měl teleobjektiv. Policisté od nás v tu chvíli byli asi dvacet metrů. Jednalo se o to, že jsme chtěli fotit slumy i v noci a jeden večer jsme se rozhodli, že se na to vykašleme. Druhý den ráno jsme se dozvěděli, že jeden vysoký bílý kameraman byl tak zbitý, že leží na jednotce intenzivní péče. Policisté ho v noci zmlátili a rozbili mu kameru. Když to není vidět, tak jsou policisté ještě divočejší, protože vědí, že to co dělají je špatné a fotograf může mít důkaz, který je proti nim. 

Co s sebou nosíš na sebeobranu?
Humor. Vážně, protože, když na tebe někdo například křičí, je vyhecovaný a situace je úplně vyhrocená a on čeká reakci, že když se zachovám stejně jako on, tak se situace ještě zhorší a vyeaskaluje, tak já namísto toho používám humor a ty lidi tím pádem uklidním. Je jedno, jestli se jedná o policistu nebo o nějakého člověka s mačetou. Rozzlobený člověk je jako predátor. Když začnu ustupovat nebo utíkat, tak on mě sežere. Několik let jsem působil v diplomacii. Chápu čím lidé komunikují. Čtu z těch lidí emoce. Vidím, co se v tom člověku děje a dokážu s tou informací pracovat.

Nosíš na sobě při podobných situacích neprůstřelnou vestu nebo alespoň helmu?
Ne, nenosím. Jsou situace, kdy neprůstřelnou vestu a helmu mám, když je to vyžadované. Některé frontové linie vypadají tak, že je tam nějaký check point a na tom posledním ti řeknou, že když nemáš helmu a neprůstřelnou vestu, tak, že tě dál nepustí. V té chvíli jí mám a potom, když se někde ocitnu pod silnou palbou, padají tam granáty, tak si vestu samozřejmě obleču. Jinak ale neprůstřelnou vestu nenosím. Radši s sebou nosím zdravotnické potřeby na zastavení krvácení apod.

Proč jí s sebou jindy nenosíš?
Protože jseš cíl. Byl jsem na protestech, kde policisté bili novináře, kteří měli helmy a vesty. Pak jsem tam byl já v klobouku a v mikině, a nikdo se mě ani nedotknul. Bylo to proto, že jsem na sobě neměl ani helmu ani vestu, protože to provokuje. Na frontě jsem se naučil, že je nejjednodušší být oblečený jako ti ostatní. Když mám na sobě modrou vestu jako novinář, tak je vidět, že jsem někdo jiný a nejsem voják. V tu chvíli se můžu stát cílem. Nejjednoduší strategie bezpečnosti je co nejvíc zapadnout a nevyčnívat.

Na loňské výstavě Czech Press Photo mně zaujala Tvá série rozzuřených lidí při prezidentských volbách v Nairobi, také jsem viděl Tvé video, kde se všude kolem střílelo. Neměl jsi strach, že tě při tom zastřelí?
Tenkrát jsem ten pocit tak trochu měl. Byl to druhý den po prezidentských volbách, takže policisté ještě nebyli na novináře úplně přísní, ale už bylo vidět, že nás tam nechtějí. Sice tam bylo víc novinářů, ale já jsem byl přímo na začátku, nejblíže policistům. Ono to většinou chodí tak, že jsem určitou linií přes kterou už ostatní novináři nepřecházejí. Než policisté začali střílet a situace začala být vyhrocená, tak jsem stál poblíž nich, měl na sobě zavěšené dva foťáky a čekal na to, co se bude dít dál. Když začalo peklo, policisté tam všude okolo stříleli a házeli slzotvorné granáty, tak jsem to natáčel z jednoho jediného důvodu a to proto, že když se tam něco stane, tak to bude jediný důkaz toho, co se tam dělo. Zůstal jsem tři hodiny viset mezi policisty, kteří stříleli očividně ostrými náboji a z druhé strany na ně lítaly kameny. Protestující měli takové dvoumetrové praky a z nich stříleli kameny na policisty. Policisté byli stejně nebezpeční jako ti lidé, co tam stříleli ty kameny. Už tehdy jsem věděl, že střílejí ostrými náboji do davu protestujících. Na zemi ležel mrtvý člověk, kterého zastřelil policista. Všechno jsem to natáčel. Ano, bál jsem se. Sice ne, že mě zabíjí, ale nevypadalo to tam vůbec dobře. Utíkal jsem odtamtud pryč.

Můžeš mi říci historku, která se váže k fotografii na které několik mužů jásá nad ležící mrtvolou muže?
Oni nejásají, oni jsou v šoku a rozlobeně křičí na policisty, kteří stáli zhruba patnáct metrů za mnou a zastřelili toho člověka. Vešel jsem do uliček toho slumu. Jednalo se o místo, kam bych za normálních okolností nešel. Ti lidé na mě volali, křičeli, plakali a tahali mě dál do toho slumu. Chápal jsem, že mi chtějí něco ukázat. Tím pádem se mi podařilo vyfotit toho zastřeleného muže. Tam jsem strávil zhruba minutu. Vyfotil jsem pár záběrů a poté jsem se odtamtud velice rychle stáhnul, protože ti lidé se po šedesáti sekundách, kdy obklopovali toho zabitého muže, začali pohybovat směrem ke mně. V těchto situacích tam člověk nemůže zůstat ani kratší, ani delší dobu, protože jinak se mu může opravdu něco ošklivého stát. Věděl jsem, že když vykročím, tak že dám najevo, že mě to zajímá a že se jich nebojím, ale zároveň jsem si uvědomoval, že pokud tam zůstanu pár minut, tak se mi může stát, že mi někdo z nich strhne druhý foťák z ramena, či mě zezadu bodne. Příběh s tím zastřeleným mužem je komplikovaný. Prý měl někoho napadnout nožem nebo to měl udělat někdo jiný, protože ten nůž nakonec našli v nějaké jiné uličce.. Všechny příběhy, které jsem slyšel o tom, proč ho zabili si protiřečí...

Stalo se Ti někdy, že Ti kvůli focení sebrali foták nebo paměťovou kartu?
Na Krymu mi ruští separatisti sebrali paměťové karty a už mi je nevrátili.

V jaké vůbec nejnebezpečnější situaci jsi se kdy ocitnul? 
Párkrát se mi stalo, že o moji hruď někdo hlavní opíral samopal AK 47 a měl prst na spoušti. To se mi přihodilo v Sýrii.

Prý tě v Palestině uneslo hnutí Hamás..
Do Gazy jsem odjel v momentě, kdy tam nastala izraelská ofenzíva. Do Gazy se mohli dostat pouze novináři. V té době jsem spolupracoval s humanitárními organizacemi a ony do Gazy potřebovaly odvézt nějaké věci. Hlavní bylo to, že jsem se tam dostal, nicméně jsem tam už zůstal. Se dvěma dalšími fotografy jsme měli pronajatý byt na místě, které bylo označeno OSN, že ho nemůžou bombardovat. Prvních pět dní jsme během dne chodili, kde se dalo, točili a filmovali a večer jsme to zpracovávali. Jednou o půlnoci přišli do našeho bytu nějací lidé, hovořili pouze Arabsky, nahrnuli se mi do pokoje a začali mi balit věci. Oblečení mi tam nechali, ale sebrali mi všechnu techniku včetně notebooku, foťáku, paměťových karet a sebrali i mně. Nikdo nevěděl, co se děje. Před domem mně posadili do auta. Seděl jsem vzadu uprostřed, vedle mně seděly takové gorily. Bylo to jako ve filmu. Odvezli mně do jediné funkční nemocnice v Gaze Al Shifa a pod Al Shifou je protiletecký kryt v němž sídlí tajná služba Hamásu. Nejdřív mně tam nechali s mými věcmi na nějaké chodbě. Děly se tam takové věci, že jsem se bál rozhlédnout okolo sebe. Chodily tam takové "gorily", funěly tam, šacovaly mně a pokřikovaly na mě Arabsky. Potom mě odvlekli do nějaké malé místnosti, kde mě posadili. Tam byly nějaké infuze, stěna byla od krve. Tam jsem čekal další hodinu. Byl jsem tam natlačený společně s osmi dalšími lidmi. Poté přišel nějaký velitel a prohlíželi si všechny moje věci. Následně odešli s mými pamětovými kartami a hardisky. Celé to skončilo asi okolo páté ráno. Všechny věci mi vrátili a odvezli mě zpátky.

Co se ti honilo hlavou, když jsi nevěděl, co s tebou bude?
Nejvíc mě mrzí, že jsem měl u sebe mobil s foťákem a nenafotil jsem si tu místnost, kde mě samotného nechali sedět. Celou dobu jsem myslel na to, že to nafotím, ale tak se mi třásly ruce, že jsem telefon ani nedokázal chytit do ruky. Byl jsem asi nejvíc posraný v životě. Měl jsem klasický arogantní postoj typu: "Já sem západní novinář, přišel jsem vám pomáhat a vy mě tu budete pacifikovat!" 

Byl jsi od té doby znovu fotit v Palestině?
Ne, ale hlavně z ekonomických důvodů.

Jaké prvky by v sobě podle Tebe měla mít dobrá reportážní fotografie?
Podle mně by měla být hlavně informativní. Měla by ukazovat něco, co se nedá jen tak jednoduše vidět. Co nemůže vidět každý člověk. A měla by být zároveň i vizuálně estetická a hraničit s uměním, což je velmi těžké udělat.

Kromě fotografií válečných konfliktů se také věnuješ focení žraloků. Jseš mořský biolog. Můžeš mi o žralocích něco říct?
Žraloci mně zajímají z toho důvodu, že se jedná o jeden z nejvíce nepochopených živočišných druhů, který je velmi podstatný pro ekosystém naší planety. Díky médiím a filmům typu Čelisti si lidé myslí, že žralok je nějaké monstrum, které žije někde v hlubinách a když se jdou koupat, tak je žere. Médiím se za posledních čtyřicet, padesát let podařilo ovlivnit veřejné mínění tak, že si většina lidí myslí, že když se zabíjejí, tak je to vlastně v pořádku. Mořskou biologii jsem studoval kvůli tomu, že jsem se setkal s člověkem, který se věnoval ochraně žraloků. A zároveň z důvodu, abych je uměl lépe filmovat, dokázal pochopil ten druh a měl jsem takovou představu, že čím více o nich vím, tím lépe se mi budou zaznamenávat.

Kolik existuje druhů žraloků a kolik z nich je schopno napadnout člověka?
Jejich druhů je strašně málo. Řekněme něco mezi 150 a 330. Řekneme, že nebezpečných jich je asi pět.

Fotil jsi i ty nebezpečné?
Filmoval jsem všechny nebezpečné žraloky kromě žraloka lidožravého ke kterému jsem se ještě nedostal. Nikdy jsem je nenatáčel v kleci a jít do vody s něčím, jako je Žralok bílý, to je i taková psychická výzva.

Když je fotíš, tak nejsi v kleci?
Když se v Jihoafrické republice potřebujeme dostat k množtví žraloků, tak je musíme jít zakrmovat. Oni mně tím pádem vnímají jako dalšího predátora, který je tam kvůli žrádlu, co tam mají oni. Mohl by mě například pokousat, protože má strach z těch lidí. Nemusí mě napadnout, protože by mě chtěl sežrat, ale z důvodu, že mě chce odtamtud vyhodit, jelikož nechce abych tam byl. Oni nemají nic jiné, než ta ústa. My máme ruce a nohy, ale ryby mají jenom ústa. Oni neumějí nijak jinak komunikovat než s těmi ústy. V devadesátdevět procentech případů, kdy žralok smrtelně zranil člověka to není tak, že by ho chtěl žralok sežrat, ale protože ten člověk na následky zranění vykrvácel. V takřka sto procentech případů, kdy žralok zakousne člověka, tak ho vždy pustí. Jim nechutnáme. Lidé umírají na následky pokousání žralokem, ne že by je chtěl ten žralok sežrat. 

Smrtelné zranění ti mohli způsobit i žraloci, které jsi fotil?
Ano. To byl Oceánský žralok, jehož některé kusy měly přes čtyři metry a bylo jich tam okolo mě často i šedesát. Ti žraloci měli ústa velké jako moji nohu. U nich je menší nebezpečí, že mě napadnou, protože nejsou teritoriální. Ale jsou velcí tak, že kdyby mne napadli, tak by mi ublížili.

Jak se chovat tak, aby Tě žralok nenapadnul?
Když jsme filmovali dokument pro National - Geographic, tak jsme zjistili, že žraloci například reagují na třpytivé věci jako jsou řetízky na krku nebo na rukách. Oni jsou oportunističtí predátoři, takže radši budou lovit rybu, která je nemocná nebo zraněná. Když lidé plavou na hladině, tak je frekvence, kterou vysílají do vody podobná té, kterou vysílá zraněná ryba. Dobré je být v klidu. Velký žralok, který má pět metrů k tobě připlave tak blízko, že ho od sebe musíš odtlačit rukama. Nedovolit mu kontakt s tebou, když už tam ten žralok je. Mně se párkrát v životě stalo, že jsem musel pětimetrového žraloka od sebe odtlačit rukama, protože do mne stále šel. Zkoušel kam až může zajít. Když ho pustíš moc blízko, tak ovládne situaci.

Máš nějakou netradiční historku, která Tě potkala při focení divokých zvířat v Africe?
Když zemřel poslední samec Severního bílého nosorožce, tak se mi podařilo se poprvé v životě dostat k nosorožcům na půl metru, takže okolo mně normálně přošli. A to je podle mně dost netradiční, že jsi s nosorožcem tak blízko, že by tě dokázal zabít. To byl takový zážitek, že si nemyslím, že podobný ještě někdy v životě zažiji. 

Na co si při focení divokých zvířat musíš dávat pozor? Co všechno jde pokazit?
Největší pozor si musíš dávat na to s jakými lidmi tam jdeš, protože musíte být hlavně potichu a nedělat bordel. Musíš mít dobrý tým lidí, kteří vědí, co děláte, protože ti lidé ti to mohou pokazit. A druhá věc je, že člověk, který jde někam fotit jenom na jeden den musí být připravený na to, že tam může zůstat i tři dny. Musí být připravený přežít v přírodě mnohem více dní než plánoval. Dobré je mít kontakty na místní lidi, kteří v reále stráží parky. Nejlepší je svěřit se těmto lidem a s nimi se pohybovat. Velmi důležité je také s sebou nosit hodně jídla, které se dá konzumovat bez úpravy, protože se může stát, že člověk zůstane několik dní bez jídla. To jsou věci na které musí být připravený stále. A samozřejmě si s sebou nosím léky - antibiotika a silné léky proti bolesti pro případ, že by mně začaly bolet zuby nebo bych si narazil nohu tak, že bych nemohl pořádně chodit.

Fotíš mimojiné také nosorožce. Jaká jsou základní pravidla, kterými se musíš řídit tak, aby Tě nosorožci nenapadli?
Každý nosorožec má vlastní, individuální charakter. A když víš, který je to nosorožec a jak se k němu chovat, tak to je ta nejlepší možnost. Jsou nosorožci, kteří tě nechají k sobě přijít pomalu až na deset metrů a nemají s tím problém. A jsou nosorožci, kteří, když se k nim člověk přiblíží na padesát metrů, tak začnou být teritoriální, ty tam jdeš a oni tě napadnou. Takže, musíš mít znalosti o nosorožcích, kteří se pohybují v dané oblasti a doufat, že se setkáš s těmi dobrými.

Jaký máš názor na lidi, kteří jedou do Afriky zastřelit nějaké zvíře pro trofej a hájí se tím, že díky finanční částce, kterou poskytli pomáhají přežití ohrožených druhů?
Oni možná těmi částkami pomáhají, ale často se stane i to, že odstřelí nějaký významný kus. Před dvěma roky zabili lva, který byl velmi známý. Jmenoval se Cecil. Kdyby si stříleli nějaké antilopy, kterých je tam milión, tak to nikoho nesere, ale oni skrz svoje ego potřebují zabít něco, co je nedostupné. Co už zmizne, že už nebude možné dotyčné zvíře nikdy zabít. On bude tím posledním člověkem, který zabil toho nosorožce. Kvůli tomu, že chodí zabíjet divoká zvířata bych je neodsuzoval úplně, ale zabíjet zvířata, která jsou ohrožená, to mi příjde velmi nemorální.

Vybavuješ si nějaký neopakovatelný okamžik, který jsi nestihnul vyfotit a do dneška toho lituješ?
Ano. Viděl jsem, jak vytáhli žraloka, kterého chytili, odřezali mu ploutve a hodili ho zpátky do moře. A nechali si jenom ty ploutve. Toto jsem viděl a nemohl jsem to vyfotit protože by z té lodě vyhodili i mně.

Měl jsi chuť jim v tom nějakým způsobem zabránit?
Nejradši bych je chytil a profackoval, protože to bylo tak barbarské, že zaživa odřežou část té ryby a hodí jí zpátky. Oni to dělají takhle. S nimi se o tom nedá bavit. Mohl jsem být vůbec rád, že jsem tam mohl být. Dopředu mi řekli, že mně vezmou s sebou, ale nebudu moct fotit. Chtěl jsem to vidět na vlastní oči. 

A neopakovatelný okamžik při focení lidí?
Spadnul minomet a lidé okolo mě byli mrtví. Neměl jsem vůbec chuť to vyfotit. Měl jsem pouze chuť odtamtud odejít. Po čase mě to samozřejmě mrzelo. Ted už fotím všechno.

Jaká fotografie ze všech, co jsi kdy vyfotil je vůbec Tvojí nejoblíbenější?
To je fotografie z Gazy na níž je rozestavěný dům, který je z půlky vybombardovaný a pod ním dole je stan ve kterém žijí lidé, kteří předtím bydleli v tom domě. A za tím stanem je člověk, který pije čaj. To ve mně evokuje jak smutek z té války, tak tu naději to překonat.

Kromě focení válečných konfliktů a divokých zvířat se věnuješ také charitě, konkrétně projektu Srdce pro Keňu. O co konkrétně se jedná?
Jedná se o dlouhodobý program, který se snažíme dělat v Nairobi, což jsou operace dětí s vrozenými srdečními vadami, které pocházejí ze zázemí různých slumů. Nejenom, že provádíme operace těch dětí, ale zároveň se snažíme vzdělávat místní lékaře, aby časem uměli ty operace dělat sami.

Jaké jsou tvé plány do budoucna?
Letos bych se chtěl nejvíc věnovat rodině. Určitě zase pojedu na misii do Nairobi. Dále mám asi dvacetčtyři terabajtů nezprocesovaných dat, které jsem za poslední roky udělal, takže bych chtěl pracovat na své první knize. Budu tvořit asi dvě knihy - jedna bude čistě fotografická a druhá bude obsahovat příběhy z mého života, které jsem zažil. Hlavně o válce v Iráku.

Děkuji za rozhovor.                                                                                             Vít Hassan

Původně psané pro časopis Esquire.