S čerty nejsou žerty - rozhovor s Borisem Rudým

Na Borisovi Rudém si nejprve všimnete jeho vizáže. Mnohem zajímavější ovšem je, že v ústeckých Předlicích skupuje ruiny domů, opravuje je a pronajímá je sociálně slabším za lidové ceny.

Kým jste se chtěl stát, když jste byl malý?
Třeba si to bude číst táta, tak odpovím. Traktoristou. On z toho byl hotovej. Pro něj to byla potupa. Všichni mí vrstevníci se chtěli stát kosmonauty a mě se líbil velký stroj - traktor.

Kolik máte sourozenců?
Oficiálně vím o dvou. Neoficiálně nevím, protože otec byl velmi aktivní a nikdo kromě něj neví kolik jich je.

Vyrůstal jste v sociálně slabé rodině?
Jestli v sociálně slabé za totáče to nedokáži posoudit. Měli jsme co jíst, kde spát, otec měl auto. Takže nevím. V současném režimu bych věděl, jak to pojmenovat, ale za totáče nevím, co by se dalo nazvat sociálně slabou rodinou. V rozvrácené a takové netypické určitě. Otec byl alkoholik.

Jaký jste měl vztah se svým otcem?
Nic moc. Vzhledem k tomu, že jsem se nechal přejmenovat a za svojí rodinu se stydím, tak špatný. Naučil mě dvě věci. Hrát šachy a přetvářku. Přetvářku nesnáším, ale díky němu jí dokonale poznám. Mlátil mě i mámu a vyžadoval absolutní autoritu. Třeba, když přišel domů, tak chtěl abychom si s mámou klekli, políbili mu ruku a oslovovali ho: „Velký vezíre!“ Když byl napitý, tak chtěl takovéhle kraviny a když ne, tak dával pěstí nebo pohlavky.

A jaký máte vztah se svojí matkou?
Nechci sem tahat propagandu, ale pojem pětiletky je známý. Tak já mám patnáctiletky. V patnácti jsem se definitivně přestal bavit s otcem a ve třiceti s matkou. Je mi šestatřicet. Mé vztahy s oběma rodiči bych nazval, že jsou na bodu mrazu.

Popište mi váš postoj k alkoholu, popřípadě k drogám.
K drogám cítím přímo odpor. Těma lidma pohrdám. Alkohol nepiji od roku 2000 kvůli Silvestru, kdy jsem měl poprvé v životě okno, jak se říká. Pivo je asi tak jediné z alkoholu co piji, dám si ho na chuť a paradoxně jsem ho šest let vyráběl v pivovaru. Nevadí mi, ale co se týče drog, tak to ne.

A co k měkké drogy?
Mezi svými nájemníky mám i takzvané huliče, je to jejich věc, ale mě to nic něříká, ani jsem to nikdy nevyzkoušel. Souvisí to možná i s dobou, kdy se lidé dělí na to, jestli jsou „online“ nebo „offline“, ale já jsem radši střízlivej. Mám radši přehled o dění kolik je hodin, co se děje apod. To je pro mě lepší než být někde většinou vysmátej.

V kolika letech jste si nechal udělat své první tetování?
Kvůli mámě jsem čekal do svých osmnácti let. Je to tady Oskar. Můj pavouk.

Proč zrovna pavouk?
Většina mých tetování se skládá z věcí, které chci, nebo které mě baví a líbí se mi. Mám takový zážitek z dětství. Jako dítě jsem si sedl do vosího hnízda a do kolenní jamky jsem dostal sedm žihadel. Následně jsem šel do knihovny a našel si, že jejich jediný přirozený predátor v Čechách je Křižák obecný, který si troufne i na sršeň. Takže takhle se vlastně vyvinula moje láska k pavoukům, protože na tenhle obtížný hmyz jsou důležití. Ač to mnoho lidí neví, tak nebýt pavouků, tak se tady brodíme po kolena v mouchách. Nemám rád mouchy a obtížný hmyz.

Mezitím jste si nechal udělat celou řadu dalších tetování. Co vás na tetování fascinuje?
Ta nezvratnost toho, že je to na celý život. Mnoho lidí se toho děsí. Mě se to naopak líbí. Souvisí to hodně s mým životem, s mými názory, kdy lidi mění názory, mění kabát od politiky přes vztahy a všechno možné. Mě se naopak líbí se takhle vyhranit, že když mě svlečete, nebo se potkáme za dvacet let, tak to budu pořád já. To je prostě pecka. Na druhou stranu to nedokáží pochopit kriminálníci, kteří mi říkají, že mám na hlavě vytetovanou espézetku. Nemám potřebu ani chuť krást, nemám potřebu znásilňovat a tady ty „kraviny“, takže na druhou stranu je pro mě vlastně výhoda mít espézetku na čele. Když mě ti policajti znají…

Nenechal jste si udělat nějaké tetování, kterého byste později litoval?
Určitě ne. Věci si rozmýšlím a mám k nim vztah, proto to nedělám tak, že bych šel, něco uviděl v nějakém časopise a řekl si, že to chci. Nad každým tetováním dlouho přemýšlím.

Inspiroval jste se tak trošku profesorem Vladimírem Franzem?
Co se týče Vládi Franze, mám ho rád. Známe se dlouho. V době, když jsem se tetoval, tak jsme se neznali. Poznali jsme se až potom. Nebudu říkat, že ne, ale ne ve smyslu kopie. Spíš paradox, nebo souhra náhod. On v Ústí učil, takže jsem ho potkával přímo tady. Jako člověk, který měl svojí hlavu, svůj názor určitě, ale ne, že bych si sednul, vzal si tužku a kopíroval jeho tetování.

Proč ještě nemáte potetovaná záda?
Záda beru jako výkladní skříň. Jako to nejlepší místo na těle co může být, co se týče motivu. Když to vezmete zepředu, tak tam máte prsa a pupík, kam se nedá moc tetovat. Od desíti let se mi několikrát do roka zdával sen, že ve dvacítidevíti letech jedu v autě, nabourám a uhořím. Už sedm let přežívám. Takže vlastně motiv, co jsem měl vymyšlený padnul s tím, že jsem těch dvacetdevět přežil. V současné době mám vymyšlený motiv, který souvisí s ženami. Svá záda bych chtěl věnovat nějaké ženě, té pravé, kdyby byla, ale myslím si, že stejně půjdu do hrobu s holými zády... 

Jednu dobu jste vlastnil tetovací salón. Proč jste ho zrušil?
Unavili mě lidi. Třeba přišli a začali smlouvat. Někdy jsem ustoupil, někdy ne. Jeden důvod byl tento a druhý byl, že mladší generace, která je odkojená dobou Facebooku, myslím, že hloupne. Měl jsem třeba šedesát procent zákazníků, kteří chtěli někoho kopírovat a to jsem odmítal. Chodili Beckhamové a Britney Spears, a s těma lidma se mordovat a říkat jim, ať si vymýšlej svoje vlastní náměty a nekopírujou Davida Beckhama nebo Britney Spears bylo marný. Oni to viděli v televizi nebo na Facebooku, je to podle nich cool a jedou všichni to samý, ale mě to příjde smutný. Každej je nějakej a proč by mělo být dvacet stejných Beckhamů?

Z jakého důvodu jste si na hlavě nechal implantovat silikonové rohy?
Beru to jako třešničku na dortu. Důvod je ten, že nemám rád a pohrdám jakýmkoliv náboženstvím. Jestli se někdo urazí, tak je to jeho věc. Vím, že když ráno vstanu, tak tyhle dvě ruce mě uživí a žádnej Bůh, žádnej Jehova, žádnej Alláh, ani žádnej Satan mi chleba nepřinese. V tomhle jsem prostě realista a mám zkušenosti. Stačí se dívat na dění kolem Islámského státu a podobné věci, že to lidi zneužívají ve svůj vlastní prospěch. Takže to je hlavní důvod mého vyhranění. Druhý důvod, proč jsem si to nechal udělat je, že tady v té době byli silně aktivní Jehovisti a podobné sekty. Jednalo se z části i o recesi, protože v tu chvíli mě ty sekty přestaly oslovovat, jelikož věděly, že jejich kamarád nebudu.

Bolelo to?
Dělalo se to bez umrtvení. Pracoval tam hodně adrenalin a endorfin, takže se to dalo zvládnout. Cejtit to bylo, ale nejsem sadomasochista. Čekal jsem tři roky než mi to udělali, ale beru tu bolest jakože přijde a odejde. Když vám někdo umře nebo když vás někdo zraní, to je pro mě horší bolest.

Nabídnul vám už někdo roli čerta v nějaké pohádce?
Nenabídnul, což mě mrzí. Vzor mého čerta je Karel Heřmánek v pohádce S čerty nejsou žerty. Zahrál to geniálně. Určitě bych roli čerta chtěl, ale nemají zájem. Produkce se bojí.

Proč na sobě nosíte kalhoty vážící 13 kilo?
Teď už neváží. Předtím vážily tolik. Kvůli zbraním, ochraně a tomu, že mám rád železo. Nosil jsem poctivé řetězy. Ty řetězy něco vážej. Nenosím hliníkové nebo plastové atrapy. Dříve byla doba horší, co se týče nacistů a skinheadů. Nosil jsem je na obranu. Mám tohle téma rád, protože pro ně jsem „židobolševický feťák“. Občas na mě narazili a mysleli si, že budu nějaká fetka a strašně se divili, když jsem jim pak šlapal na krk. Nemám rád násilí, ale zase se na druhou stranu dokáži bránit.

Neláká vás si nechat udělat ještě branding, nebo si nechat rozříznout jazyk na dva, tak jak to mají někteří podobně extravagantní lidé v cizině?
Teď se dělají elfí uši. Vůbec mě to neláká. Souvisí to s tím, co jsem říkal před chvilkou, že některá mládež funguje tak, že co kde vidí, tak to lajkuje a chce to. Berou to jako módu. Já to neberu jako módu, ale jako sám sebe.

Není za tím vším spíš touha být za každou cenu extravagantní?
Vůbec ne. Kdybych byl extravagantní, tak si myslím, že by se tím dalo dobře uživit, odstěhovat se do Prahy nebo do nějakého velkoměsta. V Německu je dokonce chlap, který se nechal potetovat jako leopard, vyjíždí na show s cirkusama a vydělává na tom spoustu Eur. Tohle není smysl mého života.

S jakými reakcemi se setkáváte, když vstoupíte někam, kde vás lidé neznají?
Před čtrnácti dny jsem byl v Brně. Druhé největší město v Čechách. V Praze mě nikdo moc neřeší, ale v Brně, kde jsem byl už poněkolikáté se mi po dlouhé době stalo, to co jsem dlouho nezažil, že se lidé zastavovali, chytali se za nosy, babičky se křižovaly nebo si odplivávaly. Překvapila mě Ostrava. V životě jsem nebyl v Ostravě, jenom jsem přestupoval na nádraží. Byl jsem tam jenom hodinu, každej mě zastavil, ale slušně. Lidé si chtěli povídat, poznat mě, zajímalo je to.

Jak na vaši vizáž reagují starší lidé?
Předtím, než začaly vycházet místní Ústecká tištěná média, kde se mnou vyšly rozhovory, tak byla samozřejmě většina pohoršených, ale teď můžu naopak s úsměvem říct, že lituju doby, kdy ty rozhovory nebyly. Chodí babičky a dědové a chtějí se se mnou dokonce fotit, nebo mě babičky prosí, ať jim pomůžu odnést nákup a když se zeptám proč, tak odpoví, že o mě v novinách četly, že jsem hodnej kluk…

Proč jste se nechal přejmenovat zrovna na Boris Rudý?
Boris je od nějakých dvanácti, třinácti let má přezdívka. „Bor“ vychází z mého příjmení. Přejmenoval jsem se proto, že se stydím za svojí rodinu. A příjmení Rudý souvisí s mým politickým názorem.

Prozradíte mi, jak jste se jmenoval předtím?
Když řeknu Petr, stačí? Nebo já vám to řeknu, ono je to jedno. Petr Borovec. Ono mě pak štve, že lidi chodí a říkají mi Petr.

Označujete se za extrémního levičáka. Co si pod tímto pojmem představujete?
Tak mě označují média nebo policejní složky. Já jsem to převzal. Představuji si pod tím, že mám svůj názor stejný, že ho neměním. V jiných rozhovorech padly otázky, proč nejsem v KSČM. Ta strana se nejenže zdiskreditovala, ale jsou v ní pořád lidé, kteří myslí na Stalina. To je pro mě horší vrah než Hitler. Nebudu spolupracovat s někým, kdo si o tomto člověku myslí, že byl dobrej.

Co bylo podle vás za komunismu lepší než nyní?
Dalo by se říct hodně věcí. Na současné době se mi nelíbí, jak se necháme válcovat a s prominutím si srát na hlavu, co nám sem házej za odpadky a my to tady jíme. Nemůžu říkat, že za totáče byla nějaká super kvalita, ale párek byl párek, sekaná byla sekaná. Dále si myslím, že lidské vztahy. Ano, byli alkoholici, bylo násilí, ale lidé spolu komunikovali, scházeli se. Dneska si lidé píší přes internet, jsou odcizení. S režimem, co tady byl mezi lety 1948 až 1989 nesouhlasím, ale přišlo mi, že ti lidé víc drželi při sobě. Ta doba nebyla nic moc, ale nutila je držet víc při sobě. Co se týče filmů, tak z mého pohledu vznikaly lepší než dnes. Dnes je víc možností a dostupných věcí, ale filmy za totáče byly propracovanější. Lidé si na tom dali víc záležet, protože měli čas. Dneska jsou filmy víc odfláknuté. Železná opona měla chtě nechtě vliv na drogy a na nemoci. To, ať si říká, kdo chce co chce. Netvrdím, že chci, aby tady znovu byla, ale vše má své pro a proti.

A co bylo naopak horší?
Svoboda a volnost, cestování. Nemohlo se cestovat. To vím, že hodně lidí trápilo. Dále dostupnost určitých věcí. Kultura byla ohraničená a hlídaná. Co jsem do dneška nepochopil, tak když byl něčí otec nějak aktivní, proč za to trestat dítě. Ten otec podepsal Chartu 77 a jeho syn nemohl studovat vysokou školu. To dítě za to přeci nemůže. Já chápu, že nějak chtěli potrestat rodiče, ale tohle mi příjde úplně stupidní.

Co vás vedlo k tomu, že jste se v Předlicích rozhodl koupit první dům?
Vztah s bývalou partnerkou, která měla děti a jednoho dne mi řekla ať se postarám o její rodinu. O tu rodinu jsem nestál, přišel jsem k tomu jak slepý k houslím. Náš vztah přerostl v něco víc než bylo původně myšleno a tak jsem začal přemýšlet, jak tu rodinu zajistit a uživit. Základní věcí je mít, kde bydlet a z čeho žít. Mít jistotu. Tohle byla ta věc. V tu dobu jsem měl kde bydlet, pracoval jsem v pivovaru, který pak zavřeli, ale nebyla to jistota. Tohleto je jistota. Samozřejmě, není stoprocentní, ale je to lepší než bydlet někde v pronájmu a čekat, jestli se zaměstnavatel uráčí mi dát výplatu nebo ne. 

Kde jste na něj tehdy vzal?
Od své bývalé partnerky. Její babička prodávala barák a dala nám něco jako výslužku ve formě peněz z toho prodeje.

Proč, že jste v Předlicích začal skupovat ruiny domů, rekonstruovat je a pronajímat je za nízké ceny?
Když jsem měl ten první barák, tak mi nikdo nevěřil, že takhle půjde podnikat. Chtěl jsem aby to, co jste nazval ruinami vypadalo hezky. Šlo mi o estetičnost, nešlo mi o to, že si lidé myslí, že jsem kapitalista a chci hrabat víc a víc. Když byl barák vedle mě na prodej a měl jsem na něj prostředky, tak proč si ho nevzít. 

Bylo v tom do určité míry sociální cítění?
Sociální cítění mám asi celý život. To jsem já, to je moje součást. Nejde říct, že by to šlo vypnout nebo zapnout. Myslel jsem na to jednak z estetického hlediska, ale i z důvodu, že budu mít další byty, které můžu pronajmout. Ano, budu z toho mít příjem, jenže já všechen příjem zas vložím do opravy toho baráku. Spíš šlo o můj záměr, aby Předlice nebyly odepsaná čtvrť než o sociální cítění. 

Proč metr čtvereční pronajímáte zrovna za 66,6 Korun? Věříte v Satana?
Nejsem praktikující satanista, ale pokud by ten Satan byl až někdy umřu, tak se dobrovolně hlásím do pekla, že tam budu někoho napichovat na vidle nebo přikládat pod kotel. Pekla se bojí každé náboženství, ohání se tím a straší lidi, že jsou hříšníci a kajícníci, aby na ně měli nějakou berličku a právě proto náboženství nemám rád, protože lidi se na něj odvolávají a vymlouvají. Kdyby to bylo, tak ano, v tu chvíli se přiznám a budu satanista. Já se tak necítím, ale k Satanovi mám nejblíž. Jedna hlavní věc. - Nikdy jsem neslyšel, že by se ve jménu Satana vyhlásila válka.

Slavíte Vánoce nebo Velikonoce?
Ani jedno z toho neslavím.

Kdo je typickým nájemníkem ve vašich domech? Jsou to většinou Romové?
Nekoukám na barvu pleti, protože mi příjde jako kravina, kdybych měl ostatní posuzovat podle barvy pleti. V první vlně mého podnikání v roce 2012 byli moji typičtí nájemníci starší opuštěné osoby, které se blížily důchodovému věku. Tehdy byl velký hlad po malých bytech. Garsonka 1+1, protože těm lidem to stačilo. V současné době se to otočilo. Jsou to rodiny, které by média nazvala jako sociálně slabší. Ti lidé nedosáhnou na kauce dvacet tisíc ani na nájmy, které jsou patnáct tisíc. Část z nich je opuštěných starších, druhá část jsou zmíněné rodiny a třetí část jsou matky samoživitelky, které nemají šanci utáhnout to, co jsem říkal. Často o sobě slýchávám, že supluji azylové domy nebo sociální bydlení. Typickým nájemníkem je opuštěná mamina s dítětem. 

Vaší parnerkou byla Romka. Jaký máte vztak k Romům?
Stejný jako ke každému jinému. Nerozlišuji. Když za mnou příjde člověk, tak já se neptám: „Ahoj, jakou máš národnost?“, „Jakej máš původ?“ To mě nezajímá.

A jaký mají naopak Romové z nichž je řada věřících vztah k vám? Nebojí se vás kvůli vaší vizáži?
Někteří ano. Někteří naopak ne a chtějí spolupracovat. V romské komunitě je více věřících, což vím a pro některé jsem trnem v oku. Je to o lidech. Když lidé používají mozek ve smyslu: „Ten člověk má svůj vlastní názor, budu ho respektovat“, tak musím respektovat jejich názor.

Setkal jste se s předsudky kvůli vašemu vzhledu?
Tak to určitě. Před dvěma rokama procházel Předlicema průvod asi dvaceti lidí, kteří nesli transparenty: „Ježíš tě miluje!“, měli u toho flétny, hráli, bubnovali a rozdávali lidem letáčky. A teď procházeli kolem mého baráku. Já jsem vykouknul a ten průvod ztichnul. Už nikdy nepřišli.

Jaký máte postoj k rasismu a xenofobii?
Když budete hodně hrabat v archívech, na netu nebo narazíte na VyVolené, tak jsem na tom dříve hodně stavěl. V současné době v téhle otázce již nejsem tolik aktivní. Příjde mi to jako hloupost. Je mi jasné, že se teď třeba hodně lidí urazí, ale bohužel za hodně věcí si můžou sami a jsou mezi nimi někteří, co si to nedokážou přiznat. Nemyslím obyčejné lidi, ale já nevím jestli ještě existuje ROI, ale určitě existují nějaké romské organizace. Zažil jsem romské aktivisty, kteří stavěli jenom na tom, že tady žijí Romové. Například řešili, že tady v Ústí budou stavět pískoviště nebo dětské hřiště pro romské děti. A když jsem se jich zeptal na to, co když si tam příjde hrát bílé dítě, tak mě probodávali očima ve smyslu, který bych nazval rasismem naruby. Mám zkušenosti s romskými aktivisty, kteří mluvili o tom, jak je všechno růžové a skvělé, že v životě žádný Rom nic neukradl a že všechno dělají „gádžové“. Žil jsem s Romkou, vím jací jsou, ale někteří lidé, kteří za ně mluví se chovají tak, že se není čemu divit. Spíš jednám s obyčejnými lidmi z ulice než s nějakými kravaťáky se kterými mám zkušenosti, že se ohánějí z jakých jsou organizací, co všechno dokázali a zařídí. Z těhle lidí je pak většinou zklamání. Vůči svému etniku se chovají jako bosové, něco jako by byli nadřazení a tohle nemám rád.

Kdo se v současné době podle vás nejvíc podílí na rozdmýchávání xenofobních nálad?
Sleduji, ale já bych řekl, že je to tak půl na půl, protože znám lidi z „bílého“ spektra a znám lidi z „černého“ spektra. Když vidím některé příspěvky na Facebooku nebo na ostatních sociálních sítích, tak je to padesát na padesát. Jedna holka mi psala „Ahoj“ a na facebookovém profilu má napsané: „Ať všechny gádže trefí šlak a chcípnou!“ Takže, co si pak s takovouhle holkou psát? A poté mi znovu napsala, ale ona mě jako „gádžu“ nebere. Ona mě bere jako něco jinýho. 

A kdo z populistických politiků?
Určitě mě baví některé výroky pana Okamury. Některé z nich stojí za to. Mě fascinuje to, když jsem viděl, jak na Václaváku byly demonstrace, tak si nedokáži představit ty „elity“ národa, které chodí se zdviženou pravicí a řvou „Nic než národ!“, ale jestli oni špatně vidí, tak já nevím. Pan Okamura není stoprocentní Čech, ale má tady ty příznivce. Mě to příjde úsměvný paradox, jako kdybych se teď bavil o té církvi a zítra šel do kostela na bohoslužbu.

Zmínil jste svůj odpor k rasismu a zároveň své přátelství s profesorem Vladimírem Franzem. Co říkáte na to, že se podle některých zdrojů jako skinhead počátkem 90. let podílel na masivním zpopularizování hnutí skinheads v tehdejším Československu a navštěvoval koncerty tehdejších rasistických skinheadských skupin Orlík a Bráník na kterých řečnil? 
Na to by měl spíš odpovědět pan profesor Vladimír Franz. Je to jeho věc a jeho minulost. Hodně lidí z Antify mě odsuzovalo za to, že mám na Facebooku přátele, kteří jsou nejen pro Antifu, ale i pro ostatní lidi „závadní“. Chápu a respektuji to, že člověk má nějakou svoji minulost. Má právo na to se změnit, něco popřít nebo se k něčemu vyjádřit. Co se týče Vládi, tak nevím jestli se od toho někdy distancoval nebo, jestli někdy řekl, že ho to mrzí. To opravdu nevím, ale mě prostě zajímá jako člověk. Jako osobnost, ať s tím někdo souhlasí nebo ne, která něco v životě dokázala. Konkrétně myslím Franze, nemyslím Daniela Landu. Ten nikdy nedokázal nic.

Změnil se podle vás od té doby profesor Vladimír Franz?
V devadesátých letech jsem ho neznal. Myslím si, že se změnil. Nevím, jestli je to kvůli tomu, že tak musí mluvit v médiích. Ale například spolupracoval s Romama, co se týče nějaké hudby. Jsem člověk, který když po mě někdo něco chce, tak jde a podpoří to. Co se týče minulé prezidentské kampaně, nikde jste mě neviděli. Nikde jsem Vláďu veřejně nepodporoval. Toho člověka mám rád, ale o téhle minulosti vím a přemýšlím nad tím, co ano a co ne. Kdybych to nebral takhle vážně, tak bych býval někde aktivní a propagoval ho.

S čím kromě pronájmu domů v sociálně vyloučených lokalitách podnikáte?
Jenom tohleto. Nemám čas na nic jiného. Sám jste viděl v jakém stavu ty domy jsou. Člověk potřebuje jíst a spát, nejsem stroj. Co se týče toho, že někdy účinkuji jako casting ve filmu, tak to je všechno jen recese. Teď budu v seriálu V.I.P. vraždy II. na Primě.

Jaké jsou vaše plány do budoucna?
Já beru život, tak jak je, jak příjde. Když jsem plánoval, tak to nevyšlo. Takže můj momentální plán je dodělat ty dva domy do provozuschopného stavu. Dva domy jsou hotové, na zbývajících dvou ještě dělám. Cestovat, poznat nějaká místa, mít nějaké zážitky, vidět hudební kapely. Bude to úsměvné, ale jako dítě jsem byl v Legolandu. Chci se tam podívat znova jako dospělej. Už na to budu koukat jinak, jak je to technicky udělané. A technika jako taková, to mě prostě zajímá.

Děkuji za rozhovor                                                        Vít Hassan

Kratší verze tohoto rozhovoru původně vyšla v časopisu Esquire.