Vít Hassan

Fotograf Jan Šibík: „Fotožurnalismus je u konce.“

28. 04. 2017 13:34:20
Jan Šibík (*15. duben 1963) je český reportážní fotograf. V soutěži World Press Photo byl oceněn 3. místem v kategorii Sportovní příběhy. 2x obdržel hlavní cenu v soutěži Czech Press Photo. Fotografování se věnuje přes 35 let.

Čím vším jste se toužil stát, když jste byl malý?
Žádné sny jsem neměl. Nebylo to tak, že bych si jako malý přál něco, co se potom nesplnilo. Když jsem byl starší, tak jsem si přál se stát fotografem a to se mi podařilo.

Vzpomínáte si na značku svého prvního fotoaparátu?
Ano. V šesté třídě mi maminka k Vánocům koupila ruský Lubitel 2 a dokonce si pamatuji, že první fotka, co jsem s ním udělal byl slon v zoologické zahradě.

Co Vás přivedlo k fotografování?
Touha cestovat a vidět nejrůznější situace na vlastní oči. Být přítomen při důležitých momentech, revolucích a potom také touha dělat silné fotografie, které lidi zaujmou. Události jsem začal fotografovat proto, jelikož je v nich hodně silných emocionálních momentů a vyhrocených situací.

Jak jste se dostal k práci v Reflexu?
Před mým působením v Reflexu jsem fotil pro Mladý Svět. V něm jsem vyhrál konkurs, kterého se účastnilo pětašedesát lidí. Do Reflexu jsem se dostal na základě nabídky, kterou jsem několik měsíců zvažoval a poté tam nastoupil.

Vzpomínáte si na své první zahraniční focení?
Mé první a důležité zahraniční focení bylo v prosinci roku 1988 zemětřesení v Arménii. Byla to vůbec má první cesta za podobnými událostmi. Letěl jsem letadlem s Červeným křížem, který tam vezl humanitární pomoc a vracel se, já tam zůstal.

Často fotíte přírodí katastrofy a válečné konflikty. Co Vás na tomto druhu fotografie fascinuje? Jedná se o adrenalin, či o potřebu ostatním lidem zprostředkovat drsnou realitu?
Nejedná se o adrenalin. Jde mi o to zachytit silné fotografie v místě nějakého válečného konfliktu, kde dochází k dramatickým a emocionálním situacím. Takže, pokud chci dělat fotožuralismus a být přítomen dějinným událostem, jako jsou různé revoluce, ale i přírodní katastrofy, tak musím být na místě. Jestli mám na něco adrenalin, tak je to na to vidět nová místa a porozumět problémům, které tam jsou.

Jaké jsou hlavní zásady reportážního fotografa při focení válečného konfliktu?
Jedna ze základních věcí je, že musíte dodržovat zákony dané země, kde chcete pracovat. Pokud je nedodržujete, tak jste ve velkém ohrožení, že nebudete moct pracovat a že Vás dokonce zatknou. Pokud chce člověk udělat silné fotografie, tak musí navázat kontakt s lidmi, které fotí. To je zcela zásadní věc. Takže, já s lidmi dost komunikuji, trávím na tom místě mnoho času a chodím tam opakovaně. Lidé si na mě poté zvyknou a já mám možnost udělat bezprostřední fotografie. Proto také rád pracuji způsobem, že si vyberu jedno místo, jednu rodinu, jednu ulici a na tu se opakovaně vracím.

Minulý rok jste byl některými médii hodně kritizován za to, že jste nepomohl brodícím se uprchlíkům a místo toho jste je fotil. Měl by se reportážní fotograf jakkoli vměšovat do dění?
Nemyslím si, že jsem byl hodně kritizován. Viděl jsem jeden německý článek v němž byli vyfoceni fotografové, jak fotí uprchlíky přecházející řeku. Vyfotil to fotograf z té samé redakce, která to poté kritizovala. Když někam jedu fotografovat, tak tam nejsem od toho, abych pomáhal uprchlíkům ilegálně přecházet hranice. Humanitární organizace je navedly jít podél plotu, protože v Makedonii zjistily, že ten plot je dlouhý pouze 3 kilometry na obě strany. Bylo to nesmyslné. Ti lidé šli přes řeku a ta tvořila hranici. Já jsem tam proto, abych zaznamenal jejich strastiplnou situaci, nikoliv od toho, abych napomáhal ilegálnímu přechodu hranice. Opravdu nechci napomáhat tomu, abych byl potom sám nějakým způsobem perzekuován. Já jsem tam od toho, abych fotografoval.


A co třeba tím, že pomůže zraněnému?
To samozřejmě záleží případ od případu. Když někdo na někoho míří a Vy do toho vstoupíte, tak místo něho zastřelí Vás. Samozřejmě, že když člověk může, tak lidem pomůže, ale musí zvažovat, jestli se tou pomocí riziko nepřenese na něj. Fotograf je tam proto, aby zaznamenal vyhrocené situace. Pokud chcete pomáhat, tak se přidejte k nějaké humanitární organizaci a pomáhejte, ale tohle si musíte rozmyslet dříve než vůbec začnete podobné věci fotografovat. Ne na místě. Protože, když jedete na místo, tak cesta stojí desetitisíce korun a Vy musíte přivézt nějaké fotografie. Pokud Vás někam vyšle redakce, nebo dostanete zakázku a Vy tam místo toho budete pomáhat, tak sice uděláte hezkou věc, ale asi nebudete umět pomáhat profesionálně, což je také důležité a za druhé nevím, jak potom vysvětlíte náklady, které Vám vznikly na cestu a to, že hlavní důvod, proč jste tam jel jste nesplnil.

Jaký máte názor na opačný případ - maďarskou kameramanku, která uprchlíkům podkopla nohy?
Je to neuvěřitelný hyenismus a jsem hrozně rád, že byla potrestána. Bylo to krajně neetické. V té době jsem tam byl také. Neviděl jsem jí při okamžiku, kdy uprchlíkům podtrhla nohy, ale samozřejmě jsem viděl to video. Takoví "novináři" nám dělají hroznou ostudu, ale myslím si, že těch případů je málo. Tím, že je každý podobný případ hrozně medializovaný, tak to vypadá, že se to stává často. Za poslední rok a půl jsem byl za uprchlíky devětkrát a setkal jsem se pouze s tímto případem.

Vybavujete si nějaký neopakovatelný okamžik, který jste nestihnul vyfotit a do dneška toho litujete?
Plno věcí nestihnete vyfotit. Také je to dané tím, že v určitém věku dané věci ani neuvidíte. Uvidíte je až když jste starší. Neopakovatelných okamžiků jsem viděl hodně, ale nevyfotil jsem je třeba z důvodu své bezpečnosti. Když jsem byl v Libérii, tak tam na sebe stříleli dětští vojáci. Byly to dramatické situace, ale já jsem se bál zvednout foťák, protože hněv by se mohl přenést na mě.

Stalo se Vám někdy, že Vám kvůli focení sebrali film, nebo paměťovou kartu?
To se mi stalo opakovaně. Dvakrát jsem přišel o fotoaparát. Poprvé to bylo loupežné přepadení v Kongu a podruhé v Keni do našeho Jeepu narazilo jiné auto. Jeep se nárazem převrátil a ven vypadla fotobrašna. No, a černoch běžel a sebral mi Leiku M6. To pro mě tenkrát byla obrovská finanční ztráta. Co se týče paměťových karet, tak to se mi stává dost často. Naposledy se mi to stalo na Krymu, kde jsem po obsazení Ruskem fotografoval reportáž pro týdeník Reportér, přišli ke mě tajní v civilu a vzali mi paměťovou kartu.

Dostal jste se kvůli focení někdy do vězení?
Ne, a doufám, že se nikdy nedostanu. Právě proto jsem říkal, že je důležité nepřekračovat zákony dané země. Dávám si na to pozor, protože se toho velice obávám. Vím, že je plno zemí, kde žádná demokracie nefunguje, kde Vás zavřou a teprve potom si vyfabulují obvinění. V těhle zemích, jako je podle mě třeba Súdán, nemáte jakoukoliv obranu. Velice často pracuji v zemích, kde demokracie v podstatě neexistuje. Proto si dávám velký pozor na to, abych nějakým způsobem nezavdal příčinu svého zatčení.

V jaké vůbec nejnebezpečnější situaci jste se kdy ocitnul?
Jedna z hrozně nepříjemných situací byla v Libérii, kdy jsem vyfotografoval, jak dětští vojáci nesou zastřeleného mladého bojovníka, ostatním se to nelíbilo a jejich hněv se obrátil proti mě. Tu fotku mám, paradoxem je, že za moc nestojí. Oni mi ty fotky nesebrali, jeden z nich na mě namířil a řval. Já jsem ho prosil, aby to nezmáčknul. Nechci si tyto situace řadit do nějakého žebříčku. Mám maximální snahu se do podobných situací nedostat. Občas se ale stane, že se do takovéto situace dostanete.

Co s sebou nosíte na sebeobranu?
Když se jedná o vážný konflikt, tak samozřejmě nosím kevlarovou helmu a neprůstřelnou vestu.

Najímáte si někdy bodyguardy?
Bodyguardy ne, ale takového ochránce, průvodce, řidiče. Pokud možno je nejlepší, když je to v jedné osobě. Problém je, že běžná taxa je sto dolarů na den a ne pokaždé si to můžu dovolit. Někoho s sebou jsem potřeboval například, když jsem šel po zemětřesení na Haiti fotit do středu města, kde se rabovalo. Protože ten člověk odhadne, co se ještě může fotit a kdy už by se radši mělo jít pryč. To samé, když jsem opakovaně jezdil do Palestiny, tak bylo hodně dobré mít někoho se znalostí místního prostředí. Při hledání nějakého konkrétní místa, kde byl třeba pohřeb, tak on se zeptá. A také odhadne situaci, kdy je dobré se sebrat a jít pryč. Pokud je to možné a když na to mám peníze, tak ano, ale téměř nikdy ho nemám na celou dobu pobytu.

V souvislosti se zemětřesením na Haiti si vybavuji Vaší fotografii s bagrem pod kterým je spousta mrtvol. Existuje pro Vás nějaké tabu? Něco, co jste si řekl, že je tak otřesné, že to nebudete fotit?
Tuto fotografii jsem teď řešil tady na výstavě i v knize. Tehdy tam leželo hrozně moc mrtvých těl a oni je odnášeli ke zdi nemocnice. Když rypadlo nabíralo těla, tak to vypadalo neuvěřitelně drasticky. Já jsem to vyfotografoval, protože mi to připomnělo Osvětim. Pak jsem zvažoval, jestli tu fotku zařadím do knihy, nebo na výstavu. Do knihy jsem nezařadil žádnou variantu. Na výstavu jsem zařadil jednu, kdy se radlice teprve přibližuje k jednomu tělu, ne k hromadě. Důvod, proč jsem to zařadil je, že si takhle představuji násilí v Osvětimi a za druhé ta neúcta k lidskému tělu. Na druhou stranu je hrozně důležité dodat, že tam hrozilo vypuknutí epidemií, protože těl tam bylo hrozně moc a oni je museli rychle dostat pryč. Tak, proto zvolili pro mě a asi i pro všechny Evropany drastický způsob, kdy bagr nabírá lidská těla, hází je na valníky náklaďáku a ty je odvážely do hromadných hrobů.


Jaký máte názor na inscenované fotografie? Například na známý případ aranžované fotografie s utopeným chlapcem?
Je to podvod, je to neetické, je to absolutně přes čáru. U reportážní fotografie je to zcela neakceptovatelné. Něco jiného je když fotíte portrét. Ten si naaranžujete, toho člověka si někam postavíte a řeknete mu, jak se má dívat, ale u reportážní fotografie je to pro mě neakceptovatelné.

Jsou případy zinscenovaných fotografií časté?
Nejsou tak časté, jak si lidi myslí. Tím, že se o tom hodně píše, tak lidé mají pocit, že těch fotografií je hrozně moc. Za pětatřicet let, co fotím jsem se s tím samozřejmě setkal, ale ne tak často, jak si lidé představují z důvodu, že je to často medializované.

Byl jste svědkem toho, že se někdo pokoušel o něco podobného?
Viděl jsem na vlastní oči, že to někteří trochu aranžují. Člověku třeba řeknou, aby se zastavil a otočil, a přitom to vyfotí. Nebo, že člověku řeknou, aby se vrátil a fotí to ještě jednou. Byl jsem svědkem takového malého aranžování. Nebyl jsem svědkem žádného dramatického aranžování, že by někdo přetahoval mrtvá těla a vyrovnával je, aby to působilo výtvarně. Nebyl jsem svědkem toho, aby někdo dělal, že je mrtvý a dostal za to třeba pět dolarů. Znám případ, že fotograf agentury Reuters naklonoval dým v Bejrůtu při Izraelsko - libanonském konfliktu, aby to vypadalo dramatičtěji. Jsou případy, kdy zkombinovali dva snímky. Na jednom měli uprchlíci lepší výraz, na druhé bylo hezčí prostředí. Fotograf je zkombinoval. Zjistilo se, že jedna z nejznámnějších fotek v historii fotografie od Roberta Capy je naaranžovaná, protože se našel jeho film a na dalších záběrech bylo vidět, že on ten pád dělá. Takže, ty případy jsou, ale opakuji, že jich není tolik, jak si lidé myslí.


Jaké prvky by v sobě měla mít dobrá reportážní fotografie?
Musí Vás zaujmout, být obsahově silná. Musí tam být něco navíc. Nějaký výtvarný prvek. Emoce. Nemůže to být pouze informace, ale pohled fotografa, který normální člověk nevidí. To objeví fotograf svým viděním. Ta fotka musí mít přesah. Nejlepší je, když má nějakou symboliku. Pak se může stát, že jedna fotografie může vyjádřit celý konkrétní problém, konflikt, nebo událost.


Jedná se o fotografii z Majdanu, kterou jste měl na vstupence své nedávné výstavy?
To by neměl říkat autor, ale někdo jiný. Připadne mi hodně naduté, aby autor říkal, že fotka vyjadřuje nějakou událost. Fotografii na vstupenku jsem vybral z důvodu, že se na vstupenku hodí. Když pro něco vybíráte fotografii, tak musíte brát zřetel na to, pro co je vybraná. Vždycky vybírám fotografii u které mám pocit, že se hodí pro ten konkrétní účel. Jiná fotka se hodí na plakát, jiná fotka se hodí na obal knihy, jiná fotka se hodí jako upoutávka výstavy.

Do jaké míry své fotografie upravujete ve Photoshopu?
Do té míry, co bylo možné v temné komoře. Výřez, zesvětlení, ztmavení nějakého místa. Je pro mě nepřijatelné tam něco mazat, přidávat, nebo dokonce zkombinovat dva snímky.


Jaký máte názor na současný trend - fotošopované fotografie, které více než fotografii připomínají obrázek?
Připadá mi, že je to nadužívané a fotografii to dehonestuje. Ještě bych to dokázal akceptovat u fotografie z mobilu, ale mělo by u ní být jasné, že je pořízená mobilem. Když vím, že jde o fotografii z mobilu, tak bych k podobným zásahům dokázal být tolerantnější než u normálního focení z digitálu. Jedná se o lakovanou realitu, o zásah přes čáru. K tomuto nejsem absolutně tolerantní u fotek z digitálu. U fotek, které pak máte v časopisech, v knize, nebo na výstavě.


Nedomníváte se, že v prestižní soutěži Czech Press Photo jsou několik posledních let oceňovány do jisté míry tendeční fotografie?
Já si o tom myslím jednu věc: Je hrozně zvláštní, že fotografie má tolik soutěží. Máte jiné umělecké směry. V malířství, sochařství, tam tolik soutěží není. Hodnocení fotografie je tak subjektivní, že když bude jiná porota, tak udělá jiné hodnocení. A tohle platí i o Czech Press Photu. Myslím si, že daleko víc než Czech Press Photo je zpolitizované World Press Photo, což vlastně ukázala vítězná fotka z Turecka, jak na výstavě zastřelili ruského velvyslance. Ta fotka nemá žádný přesah. Připadá mi, že World Press Photo chce některé politické události podtrhnout, proto ocení fotky na kterých nezáleží na tom, že nejsou obsahově silné.


Fotografie kterých kolegů se Vám líbí?
Obecně se mi líbí fotky Filipa Singera, Milana Jaroše, některé od Standy Krupaře a dalších fotografů.


Nedávno pod názvem "DESET LET" probíhala výstava Vašich nejlepších fotografií za uplynulých deset let. Bylo těžké jich vybrat 100 z množství fotografií, které jste za posledních 10 let nafotil?
Ne nejlepších, ale nejvýraznějších, co jsem vybral. Bylo to nesmírně obtížné. Jednalo se o 12 reportáží. Nejdřív jsem musel vyselektovat reportáže, aby byla výstava nějakým způsobem kompaktní a pak jsem vybíral jednotlivé fotky do reportáží. S výběrem mi hodně pomáhala moje přítelkyně Daniela Matulová, pomáhal mi Standa Krupař a částečně i studio Najbrt.

Jaké fotografie jste vybral do Vaší nové knihy?
Moje kniha z devadesáti procent kopíruje výstavu. Na výstavě bylo sto fotografií. V knize je 94 fotografií. Pár fotografií je jiných, ale většina fotografií je stejných jako na výstavě.

Jaká fotografie je Vaše nejoblíbenější?
Nemám žádnou nejoblíbenější fotografii, ale můžu Vám říct, že tato fotografie z vězení v Afgánistánu je má nejprodávanější. A co se týče výstavy, tak velmi překvapivě byla nejprodávanější fotografie policisty ze Severní Koreje, co řídí dopravu a dává přednost jednotlivým směrům, ale ty auta tam nejsou.

Ve fotografii se Vám podařilo dosáhnout celé řady prestižních ocenění, navštívil jste několik desítek zemí. Máte v tomto směru ještě nějaký nesplněný životní sen?
Ten je v tom, co nejdéle pokračovat, protože fotožurnalismus je u konce. Je čím dál tím obtížnější reportáže publikovat, protože ubývá časopisů. Moje největší přání je, aby se mi nějakým způsobem podařilo v tom pokračovat. Není to jedna věc, jedna cesta. Je to o způsobu života, protože focení to je pro mě způsob života. Způsob nazírání na svět. Díky tomu mám zkušenosti, protože jsem spoustu věcí viděl na vlastní oči.

A Vaše plány do budoucna?
Udělat všechno proto, abych tu káru mohl táhnout dál. Mám třeba v plánu, že vydám malou knihu Jan Šibík mobilem. To budou hezké fotky z Prahy, z Karlova mostu, ze Staroměstského náměstí, nafocené jenom mobilem. Také mám v plánu, že vydám knihu jak je rozmanitý svět. To bude pozitivní kniha a ukáže na pestrost toho, jak žijí lidé v Havaně, Bangkoku, Barmě, Kalkatě, v Rangúnu. Ale, to nejdůležitější je pro mně pořád focení událostí.


Děkuji za rozhovor Vít Hassan

Původně psané pro časopis Esquire.

Autor: Vít Hassan | karma: 22.98 | přečteno: 2077 ×
Poslední články autora