Stanislav Tišer (* 5.10.1957, Plzeň) se narodil v rodině romského muzikanta. Má osm sourozenců. Od patnácti let se věnuje boxu. Československo reprezentoval 22x. Je sedminásobný mistr České republiky v boxu.
Čím jste se chtěl stát, když jste byl malý?
Když jsem byl malý, tak si moji rodiče vzali v multiservisu na splátky televizi a já jsem poprvé v životě uviděl všechny ty zpěváky, herce a sport. Řekl jsem si, že jednou chci být slavnej, chci se podívat k moři a chci, aby se o mě psalo, ale čím jsem se chtěl stát, to jsem nevěděl. Žádnou vysněnou profesi jsem neměl.
Jak se u Vás doma mluvilo. Česky nebo Romsky?
Bylo to obojí. Měl jsem osm sourozenců, takže jsme mluvili Romsky i Česky. Mezi náma Romama se mluvilo Romsky.
Měl jste spíše romské nebo bílé kamarády?
U mě to bylo smíšené, takže to byli romští a bílí dohromady. Byli jsme taková parta a společně jsme chodili po parcích hrát v létě fotbal a v zimě hokej. Byli tam také světští kluci od kolotoče, prostě taková směska bílých a černých dohromady.
Jak se k vám jako ke klukům chovala majorita?
V době, kdy vládnul komunismus to bylo strašidelné, protože k nám se chovali tak, jakože jsou Cikáni nejhorší lidi na světě. Když naproti mě šla maminka s malým dítětem, tak tomu dítěti řekla: "Hele, to je Cikán, s tím se nebav!" Takže, už děti byly naočkované, aby se nebavily s Cikánama. Nebylo to jenom od normálních lidí, ale i od policajtů. Bydlel jsem v Plzni na náměstí a pokaždé když mě uviděl policajt, tak šel hned ke mě a následovala kontrola. "Co máš v kapsách?", "Ukaž kapsy!" Nic jsi neudělal, sebrali Tě na policii a nechali Tě tam 3 - 4 hodiny vydejchat. Jinak, učitelka mě měla strašně ráda, učitel mě měl rád. Byl jsem mezi nimi oblíbený, ale, co se týká soukromého života venku, tak to bylo děsný.
Jste drobnější postavy. Patřil jste mezi rváče, nebo naopak mezi ty, kteří dostávali?
No, tak já jsem nedostával. Já jsem byl ten rváč. Rval jsem se pořád. Protože jsem byl malej, hubenej, tak si na mě dovolovali, ale bohužel všichni skončili špatně. Takže jsem byl vyhlášenej rváč, né jenom nějakej malej, ale velkej. Nikdy jsem se nerval zbytečně, jakože bych vyvolal rvačku. Rval jsem se proto, že mě někdo napadl a chtěl mě zbít.
Co Vás vedlo k tomu, že jste se v patnácti letech začal věnovat boxu?
Společně se svým mladším bráchou a ještě jedním Cigánem jsem byl na odpoledních čajích ve Zbuchu. To je vesnice kousek za Plzní. Myslím, že tam hrála skupina Bumerang. Byli jsme tam 3 Cigáni, jinak samí Gádžové. Tancovali jsme s bílejma holkama, Gádžové se na nás naštvali a mého bráchu přaštili. Tak jsem do toho vlítul a oba ty frajery jsem sundal. Prostě: "bam, bam, bam" pěstí po bradě a šli k zemi. No, a pak přijeli policajti, vzali mě na stranu a požádali mě o občanku. Do toho se ale vmíchal jeden člověk, jmenoval se Karel Beran a trénoval box ve Zbuchu. Řekl mi: "Člověče, já jsem Tě viděl. Ty jsi tak strašně rychlej. Z Tebe by byl dobrej boxer. Nechtěl bys ke mně chodit na trénink?" Já jsem mu na to odpověděl, že to zkusím. Napsal mi adresu, tomu policajtovi něco řekl, načež ten se na to vykašlal a odešel. Během 14 dní jsem si na to vzpomněl, dal jsem dohromady partu asi deseti cikánských kluků a jeli jsme na trénink. Další trénink už nás jelo dvacet Cikánů, ale ne všichni zůstali. Během dvou měsíců se to roztřídilo a zůstali jsme tam tři. Ti dva posléze taky skončili a zůstal jsem tam jedinej. Boxoval jsem tam do osmnácti let a poté měla zájem Praha, tak jsem přestoupil a od té doby jsem tady.
Proč jste nepokračoval v rodinné tradici a nestal se muzikantem?
Zkoušel jsem hrát na kytaru, zkoušel jsem zpívat. Né, že by mě to nebavilo, ale sport byl pro mě směrodatný. K boxu jsem se úplně přimknul a bylo to moje.
Kdo byl Vaším největším boxerským vzorem?
Jednoznačně Muhammad Ali - Cassius Clay, tak to byl můj vzor. A samozřejmě také můj trenér, olympijský vítěz Július Torma.
Vzpomínáte si na nějakou historku s Júliusem Tormou?
Jednou na soustředění jsme si večer zašli na vesnickou zábavu. Trenér nás hlídal, abysme šli všichni v jedenáct hodin do postele. Já jsem se poté vrátil zpátky, zbalil jsem tam holku a vzal si jí na pokoj. Hledal mě a klepal na dveře. Já ho ale nepustil dovnitř. Pan Torma tedy vylezl na parapet, šel po něm a zničehonic mi bouchnul na okno. Lekl jsem se, že spadne a rychle jsem mu otevřel. No, zlobil se na mě a vyhodil jí. Pokaždé kladl velký důraz na přípravu před zápasem.
Kolik diváků tehdy chodilo na nedělní zápasy do Lucerny?
Tři, tři a půl tisíce.
Chodili se na Vás dívat i Vaši sourozenci?
Jasně, že přijeli. Podívali se v Lucerně na zápas, popili jsme. Byli na mě hrdí.
Československo jste reprezentoval 22 x. Jste sedminásobný mistr České republiky. Cítíte se být spíše Čechem, nebo Romem?
Jsem Rom a zůstávám Romem, to je v každém případě. Žiju v České republice, tady jsem se narodil, takže jsem Čech, ale uvnitř jsem Cikán.
V polovině osmdesátých let jste skončil ve vězení. Proč?
Kvůli rvačce. Byl jsem na fotbalu na Viktorce Žižkov. A po tom fotbalu jsem měl žízeň. Šel jsem naproti do Ticháku, kde jsem si chtěl dát pivo. Chytil mě vyhazovač, strčil do mě a povídá: "Cikány sem nepouštíme, vypadni!" Namítal jsem, co do mě strká, on do mě chtěl zase strčit, tak jsem ho praštil. Do toho šli policajti, sebrali mě a šel jsem na vazbu.
Jak byste na něco podobného reagoval dnes?
Řekl bych mu, že asi nemá v hlavě všechno v pořádku, protože kdyby byl normální, tak tohle nikdy v životě neřekne. Řekne Cikánovi, že ho nepustí, ale kdyby přišel nějakej Černoch, tak by ho pustil. Tak v čem je problém? Je to o barvě pleti, nebo je to o tom, že tu jsou nějaké blbé zvyky? Není to o rasové nesnášenlivosti vůči černým, ale jen proti Cikánům. To je ten problém. Cikána do domu by nikdo nechtěl, ale klidně si vezme Araba, klidně si vezme Afričana, klidně si vezme Brazilce, klidně si vezme Inda, ale Cikána ne.
Všiml jsem si tetování na Vaší levé paži. Z jaké doby a odkud pochází?
Když mi bylo nějakých patnáct let, tak jsem si chtěl vytetovat srdíčko s křížem a udělal jsem si to špatně. V pozdější době mi z toho jeden kluk udělal takový znak.
Co Vás vedlo k tomu, že jste v devadesátých letech na Žižkově založil boxerský klub v němž jste působil jako trenér?
V devadesátém prvním roce jsem končil boxerskou kariéru a začal jsem podnikat v oblasti úklidu. Zaměstnával jsem lidi. Když jsem šel do parku a viděl tam kluky, jak čichají Toluen, tak mi to vadilo. Oni mě znali a pokaždé když mě uviděli, tak utíkali pryč. Říkal jsem si: Sakra, proč? Takoví mladí kluci. Nemají na drogy, které stojí peníze a čichají Toluen, ale to je ještě horší než běžné drogy.Tak jsem si řekl, že to zkusím změnit. Šel jsem do zvláštní školy v Cimburkově ulici za ředitelkou a řekl jsem jí: "Podívejte se, chtěl bych založit boxerský klub, aby sem chodili a nefetovali." Ten nápad byl dobrej, jí se to líbilo a začal jsem trénovat 3x týdně ve školní tělocvičně. Jenže tam nebyla sprcha, nebylo tam nic. Musel jsem koupit sprchový kout, pytle, rukavice. Chodili ke mě holky, kluci.. Od těch malinkých až po ty největší. No, a tak jsem začínal.
Kdo Vám tehdy pomohl nakoupit vybavení klubu?
Nikdo. Všechno jsem nakoupil ze svých peněz.
Prý se ve Vašem klubu kdysi učil boxovat i Daniel Landa..
Ano, nejdřív chodil na Klárov a pak chodil ke mně. Landa byl v pohodě. Na něm nebylo nic zvláštního. Přišel, převlíknul se, zatrénoval.. Normální běžnej člověk. On nedělal jenom box, on dělal i thaibox na Klárově. Tam jsem chodil já, Rosťa Osička, Landa... Tam chodilo spousta lidí, které jsem znal a on si chtěl zlepšit ruce, tak chodil ještě na box ke mně.
Nevadilo Vám na něm, že byl lídrem někdejší skinheadské skupiny Orlík?
Ne. Žijeme v demokracii, každej si vezme svůj názor a žije podle toho, jak se mu to líbí. Jestli si někdo oholí hlavu, tak je to jeho věc. Myslím si, že nikomu nemůžeme nařizovat, jak by měl žít. Mě je jedno jestli je to skinhead, nebo normální běžnej člověk. Jde o to, jaký je uvnitř. Jestli se chová normálně, nebo jestli je to blbeček, který si řekne, tak si oholím hlavu a jdu mlátit Cikány. Myslím si, že i mezi skinheady jsou normální lidi, kteří jen chtějí mít víc kamarádů, protože jsou sami. Trénoval jsem i skinheady a nevadilo mi to. Řekl jsem mu: "Jseš skinhead, mě je to jedno, ale tady se budeš chovat tak a tak!" A ten člověk se tak choval a někteří z nich si dokonce nechali narůst vlasy, a přestali být skinheadi. Není to o tom, že bych takovéhle lidi neměl trénovat, ale o tom, že jim ukážete, že vítáte každého člověka, který se chce změnit.
Jak skinheady brali Romové, kteří do klubu chodili také boxovat?
Úplně normálně. Postavil jsem třeba skinheada s Romákem do dvojice, aby spolu spárovali, aby spolu dělali nácviky. A vše probíhalo v klidu. Oni měli svůj názor, my máme svůj názor, ale co se týče tréninku, tam to nikomu ani nepříjde na mysl, protože na tréninku jsme byli vždycky jedna rodina. Tam se zavřely dveře a od té doby nebyly žádné blbé myšlenky. Tam to bylo jen o tom tréninku, o boxu a o ničem jiném.
Všimnul jsem si toho, že u Vás v klubu jdou předsudky stranou a společně zde boxují mladí lidé různých národností. Jaké národnosti k Vám chodí boxovat?
Je tam asi čtrnáct národností. Češi, Romové, Francouz, Angličan, Američan, Němci, Ital, Řek, Slovák, Polák, Ukrajinec, Uzbek, Gruzínec, Mexičan.. Myslím si, že je dobré, když se poznají veškeré národnosti, které spolu na tréninku můžou komunikovat a potom jdou společně do hospody, dají si pivo a navzájem poznávají své kultury.
Co by někdo musel udělat, abyste ho z klubu vyhodil?
Třeba když něco ukradne, nebo se s někým porve. Takové věci nesnáším a okamžitě následuje odchod.
Stalo se to už?
Stalo se mi, že jsem tady měl kluka, který byl vynikající boxer. Jednou v šatně ukradnul peníze, podruhé ukradnul mobil. Přišli jsme na to, tak jsem ho vyhodil. Vyhrával, boxoval nejvyšší ligu.. Bylo mi to líto, protože to byl vynikající boxer, mohl to dotáhnout na mistra republiky. Musel jsem ho vyhodit, protože, aby mi tady někdo dělal podobné blbosti, to si nemůžu dovolit. To bych zničil celý klub. Řekl jsem mu: "Tady končíš, sem už nechoď!"
Co, když k Vám příjde někdo, kdo bere drogy?
Když za mnou někdo příjde a řekne, že s tím chce praštit a začít novej život, tak to s ním vyzkouším. Pokud toho nechá, tak je to v pořádku. Pomůžeme mu se vším všudy. Ale, když toho nenechá a příjde mi tam zfetovanej, tak ho automaticky vyhodím, jelikož mám strach, že by mi do toho vtáhnul ostatní.
Jsou i tací, kteří se u Vás závislosti na drogách zbavili?
Přišel za mnou nějakej Sivák, kterej byl na drogách a řekl mi, že o mě viděl dokumentární film, že by chtěl skončit s drogama a začít u mě trénovat. Řekl jsem mu, proč ne, ať příjde. Přišel na trénink, tak jsem s ním začal makat. Ten kluk byl sportovní antitalent. První dva měsíce to byla hrůza a děs.. Po těch dvou měsících nastoupil do ringu. První zápas odboxoval a prohrál. Druhý zápas už to bylo lepší, měl vyhrát, ale zase prohrál. Ale od té doby, co u mě začal trénovat, tak dělá na poště, dále brigádu v hračkářství a ještě chodí běhat a trénovat. Já ho beru, protože Cikánů, kteří chodí do jedné práce, do druhé práce, běhat a ještě jezdí na zápasy, není mnoho. Přestal brát drogy. Řekl jsem mu, ať si dá pivo, ale panáky ne. A on mě poslouchá a nedá.
Jste proslulý svým nekompromisním postojem vůči tvrdým drogám. Jste stejný i vůči měkkým drogám?
Pokud někdo kouří trávu, tak mi to nijak zvlášť nevadí, ale ať si to kouří někde jinde. Pokaždé, co skončíme trénink, tak se dívám na to, jestli mi kluk, co o něm vím, že kouří trávu s sebou nestahuje ostatní. A když vidím, že mi je stahuje, tak mi to vadí a řeknu mu: "Hele, tohleto mi tady nedělej, nebo Tě zbiju jako psa!" Na to koukám, protože vím jaké to je. Když jste v partě a jeden si dá trávu, tak si jí z frajeřiny dá i druhý. Jenže měkké drogy se časem stávají tvrdýma drogama. Toho se bojím a radši lidem, kteří tohleto dělají, řeknu, aby mi sem za klukama nechodili.
Jaký je Váš postoj k alkoholu?
To záleží na každém z nás. Já se také rád napiju. V padesáti letech jsem přestal pít tvrdý alkohol. Piji již jenom pivo, ale občas se také napiju. Nikdo nemůže říct, že je úplný abstinent. Před tréninkem ale platí žádné jídlo, žádný alkohol. Po tréninku si dám třeba dvě malá piva...
Jste kuřák?
Kouřím asi od čtrnácti let. I když jsem závodně boxoval, byl jsem v národním mančaftu, nikdy jsem nepřestal kouřit. A do dneška, můžu zaklepat, mi to nevadí a kouřím pořád. Ten, kdo nekouří, tak si ušetří zdraví, peníze, má lepší fyzičku apod. Já jsem ale kuřák a nemám důvod, proč s tím končit.
Na co v životě jste nejvíc hrdý?
Hrdý jsem nejvíc na to, že jsem v životě něco dokázal. Když jsme nějaká malá etnická skupina, která zde žije několik století, tak pokud někdo z nás něco dokáže, vždycky to přispěje k tomu, že nás majorita vidí trošku jinak. Říkají si: Je to Cikán a je dobrej.
Děkuji za rozhovor Vít Hassan
Původně vyšlo v časopisu Esquire.
