Můj výlet na Ukrajinu s cestovkou Pravý sektor

Celý příběh začíná 21.2.2014 v 9:30 ráno. S velkým batohem na zádech konečně dorážím na autobusovou stanici Želivského a po chvilce nasedám do dálkového autobusu směr Praha - Kyjev. Organizátor celého zájezdu, se kterým jsem se se

Ukrajinský sympaťák mi o sobě sděluje, že je kněz a že prý má faru v Německu. Z nějakého důvodu však v Německu nežije a žije zde v Čechách. Vždycky jsem si o sobě myslel, že jsem ten nejupovídanější člověk na světě, ale brzy se přesvědčuji, že to není pravda. Od svého "učitele" totiž dostávám hodinový rychlokurs dějepisu ukrajinských národních buditelů, počínaje básníkem a umělcem Tarasem Ševčenkem, právníkem a politologem Mikolou Ivanovičem Michnovskym a konče politickým žurnalistou Dmytro Dontsovem. Vypravěč se svým vyprávěním nechává doslova unést, vysvětluje mi pravý význam banderovské červenočerné vlajky, která prý znamená "Krev a zem", vznikla v prostředí ukrajinských sičových střelců, používali jí vojáci z ukrajinské první republiky, a Banderovci jí měli poprvé použít v roce 1940. Ve svém vyprávění se postupně dostává až k Melnikovcům a Banderovcům, o kterých mi s nadšeným tónem v hlase, zaujatě básní bezmála dvě hodiny. Když už mě z něj začíná bolet hlava, tak se mu snažím vysvětlit, že mě spíš zajímá vše o straně Svoboda, (která má pověst krajně pravicové až fašistické strany), a o novodobém ukrajinském pojetí nacionalismu.

Mému průvodci ukrajinskou historií se rozzáří oči, s hrdostí v hlase se pouští do vyprávění, kterak je již od roku 1996 členem strany Svoboda a proto má mezi jejími hodnostáři významnou pozici. Vzápětí mi nezapomene zmínit, že hlavním heslem jeho strany je "svoboda národům a svoboda člověku". K ukrajinskému pojetí nacionalismu se mi vyjadřuje se slovy, že "nacionalismus je láska ke svojí vlasti, což rozhodně neznamená nenávist k jiným národům." K Breivikovi se mi vyjadřuje se slovy, že to co udělal je špatné, jelikož pozabíjel hodně lidí a že strana Svoboda, breivikův čin odsoudila. Celé to zakončuje tvrzením, že odsuzuje princip kolektivní viny. Kněz si postupně získává mé sympatie a já začínám proklínat blogera Hrebenara, který nad tímto člověkem ve svém článku, vynesl nelítostný ortel, ve kterém ho označil za těžkého neonacistu. Někde v hloubi duše se hluboce stydím, jak jsem tohoto člověka mohl jen předem odsoudit, aniž bych ho osobně znal. Zčistajasna přichází řeč na Dělnickou stranu, o které mi můj "historik" tvrdí,že jí nezná. Krátce poté si poprvé všímám prvního ze dvou tichých mládenců, který sedí v autobuse na sedačce před knězem. Mladík se otáčí, omlouvá se, že nám vstupuje do hovoru a říká, že: "Dělnická strana je banda debilů a primitivů, které viděl párkrát ožralé s lahváčem v ruce na protiromských pochodech a stačilo mu to". Krátce střižený mladík nezapomene zmínit, že se zúčastnil několika protiromských pochodů, ale vzápětí dodává, že to bylo pouze ze sociologického hlediska. Diskuze s knězem přechází na (neo)nacistickou symboliku, kterou používali někteří z demonstrantů na Majdanu. Můj "zábavný" společník mi nejprve tvrdí, že hákové kříže, ani Vlčí háky, nikde na nikom z demonstrantů, nikdy neviděl. Tento Baron Prášil mi však vzápětí začne přesvědčivě tvrdit, že svastika je ve skutečnosti staré slovanské znamení, Vlčí hák zas pro změnu staré vikingské znamení, první Vikingové pocházeli z Ukrajiny a číslice 88 prý mezi mladými lidmi, vypadá hrozně "cool". Mému autobusovému společníkovi mezitím volá redaktor českého rozhlasu a požaduje na něm vyjádření k současné politické situaci na Ukrajině, což považuji za velmi špatný vtip.

Poté, co na mě vidí, že mu jeho snahu o manipulaci nezbaštím, tak se postupně začíná vybarvovat a říká mi, že je proti míšení ras. Svůj výrok doplňuje tím, že když už si černoch vezme bělošku, tak ať s ní táhne zpět do Afriky, ale nezůstává s ní na Ukrajině a zakončuje to tvrzením: "Kdo se má na jejich děti dívat?". Svou rétoriku začíná prudce stupňovat a z člověka, který mi ještě před chvílí tvrdil, že "hlavním heslem jeho strany je svoboda národům a svoboda člověku", či, že "nacionalismus je láska ke svojí vlasti, což rozhodně neznamená nenávist k jiným národům", se jak mávnutím kouzelného proutku, stává rasista první kategorie, který mi tvrdí, že chce, aby z Ukrajiny odešli všichni Číňani, Vietnamci, Židé, černoši a arabové. Poté, co mu oponuji tím, že mezi cizinci jsou také tací, kteří zemi dávají mnohem víc než berou a pro dotyčnou zemi představují přínos, mi striktně oponuje, že na Ukrajině žádné cizince nechce, protože chce bílou Ukrajinu.V očekávání, že si "koupí" moji přízeň mi vzápětí předkládá příklady chování Židů k Palestincům. Poté se znovu vrací k tématu číslic a oznamuje mi, že jeho čistokrevný pes se narodil 20.dubna. S neskrývanou hrdostí v hlase mi sděluje, že se narodil 18tého a pokládá mi otázku, kolikátého jsem se narodil já. Na mou pravdivou odpověď, že také 18tého, reaguje s nadšením. Následuje vyprávění o hitlerových mužích, které dopodrobna rozebírá a sděluje mi, že o nich má načtené veškeré knížky. Poté se vrací k Breivikovi a striktně mi pokládá otázku, zda nevím z jaké strany byli lidé, které Breivik postřílel. Říkám mu, že ze socialistické. Odpovědí mi je, že se jednalo o šiřitele multikulturalismu. V očekávání toho, že můj následný argument zastaví jeho neskrývaný fanatismus, mu oponuji tím, že se jednalo o děti, ale z jeho strany následuje poznámka o tom, že prý slyšel, že některým z nich bylo 19 let, což pro něj už nejsou děti. Ten člověk na mě působí, jako duševní mrzák a chce se mi z něj zvracet.

Usínám, ale né na dlouho. - Pán je zřejmě srdcař a má velkou starost o mé zdraví. Zhruba po hodině spánku jsem vzbuzen s tím, že bych takto neměl spát, jelikož mě bude bolet krční páteř. Ve skutečnosti si ale chce povídat a začne mi do hlavy znovu hustit Národní socialismus a rasismus, na všechny možné způsoby. Evidentně postrádá jakoukoliv schopnost empatie a nevidí, že bavení s ním, je mi krajně nepříjemné. Téma se snažím stočit na ukrajinskou kuchyni a na Boršč, ale kněz mele o "čtyřech negrech, které nedávno viděl jet v metru". Vykládá, že je pozoroval a přitom se divil: "Sakra, tihle negři mluvěj tak krásně ukrajinsky..." Pointa příběhu mi uniká - zřejmě jsem nechápavý, nebo mám tu čest sedět vedle zapáleného bojovníka proti rasismu, který mi to svou rétorikou právě dokazuje.. Dojíždíme na hranice. Oba holohlaví mládenci jsou vystresovaní a svěřují se mi, že jim byl ráno vystaven tzv. rychlopas, jenž má omezenou platnost trvání. Ptají se mě, zda nevím, jestli je na něj pustí přes hranice do země, která není členem EU. Oba se bojí, aby je na hranicích neposlali zpět. První kontrola trvá neobvykle dlouho a čeká se už jen na pasy obou mládenců. Pasy jim přinesou a na hoších od Bobří řeky je vidět obrovská úleva. Poté následuje ještě druhá a vzápětí třetí rychlá kontrola všech pasů. Nezaznamenal jsem, že by byly prohledány útroby autobusu. Vydáváme se tedy směrem Lvov. Obou hochů se ptám, jak dlouho se znají s naším ukrajinským průvodcem. Dostává se mi odpovědi, že ho poprvé potkali včera večer na demonstraci "Za demokratickou Ukrajinu", na Václaváku a celé je to natolik oslovilo, že se okamžitě rozhodli jet na Ukrajinu. -Jsou to prostě střelci... Antikrist ještě na dobrou noc nezapomene zmínit to, že hrozně moc rád navštěvuje hřbitovy, kde tráví dlouhou dobu povídáním s mrtvými a cítí se tam hrozně moc fajn. Ptá se nás také, zda rádi chodíme na hřbitovy. Posléze všichni kolem mě spí, já ale usnout nemůžu, jelikož mi to celé nějak nesedí a vrtá mi to v hlavě... Poblíž Lvova spatřuji několik kilometrů silnice lemovaných tisíci svíček. Zanedlouho poté míjíme shromáždění zhruba tuctu lidí, kteří drží v rukou svíčky a jsou rozestavěni okolo zabalené mrtvoly.Jde z toho mráz po zádech. Projíždíme kolem silničních bariér z pneumatik. Do ruky beru foťák, jdu do předu autobusu a fotím si to. Celý autobus mě div neukřižuje a řidič si na mě stěžuje knězovi. Pomalu usínám a už se těším na to až budem v Kyjevě.

Ráno konečně dojíždíme na kyjevské nádraží, kde panuje naprostý klid. Z útrob autobusu si chci vyndat svůj velký baťoh, ale je mi v tom zabráněno s tím, že "velká zavazadla se z autobusu budou překládat přímo do taxíku, abychom nevzbudili podezření". Cestou přes nádraží proti nám jde skupinka černochů, organizátor je míjí s poznámkou, že to asi schytali Molotovem a proto jsou tak začmouzení. Vtipu, který mi nepříjde vtipný, nýbrž slaboduchý, se všichni hlasitě smějí. Za několik minut přijíždí 2 taxíky, opodál od nich stojí autobus. Z boku jsou vytahovány větší zavazadla a ihned jsou strkány do útrob taxíku. Náš kněz zřejmě není rasista, ale pozitivně mě diskriminuje, jelikož mi říká, abych si sednul dopředu, hned vedle řidiče. Sám se mačká na zadním sedadle za mnou. Při cestě se mě ptá, zda si chci nafotit hořící obchod a vzápětí mi nabízí, že vezme zápalnou láhev a vhodí jí do pekařství, které prý patří jednomu z ministrů současné vlády. "Vřelou" nabídku odmítám a jelikož je mi známo, že pravoslavní jsou extrémně alergičtí na jakékoliv zneuctění chleba, tak se nestačím divit. To ještě netuším, že k divení toho bude ještě daleko víc... Přijíždíme na Majdan, atmosféra by se dala krájet. Jen, co vylezeme z taxíků, tak si jeden z hochů obléká neprůstřelnou vestu. Náš kněz si pořizuje další alibi a obléká se do černého kněžského roucha, přes které přetahuje maskáčovou uniformu se znakem UPA. Procházíme vstupem na Majdan. Abych se přiznal, tak jsem bizarnější scenérii ještě v životě neviděl a připadám si jako ve válce. Všude okolo mě chodí lidé v kuklách, vojenských a motocyklových helmách, kteří v rukou drží, co dům dal. Jedni se zřejmě s bejsbolkou v rukou vrací ze zápasu..., druzí jdou určitě s rýčem v ruce zrýt zahradu..., třetí zas něco zatloukat obřím kladivem a čtvrtí pro změnu sekerou sekat dříví. - Samý to sportovec a řemeslník... Do ruky beru foťák, neváhám a ihned vše fotím. Před Kyjevskou městskou radou vidím naprosto bizarní scénu: Mladíka v kukle, jak hraje na klavír Requiem for a dream.

Všichni vcházíme dovnitř obrovského sálu Kyjevské městské rady, kde vládne neuvěřitelný chaos. Spící lidé na zemi se tu střídají s raněnými na nosítkách, vedle toho pobíhají doktoři, převážně ukrajinští novináři a na vše dohlížejí militantně oblečení lidé z Pravého sektoru. Po pořízení několika fotografií se vracím zpět ke skupince mých spolucestujících z autobusu. Muž v kněžském rouchu oběma mladíkům, (kteří se s ním dle jejich slov seznámili den předtím na demonstraci a celou cestu v autobuse se s ním o něčem podobném nebavili), sděluje, že "zbraně tady budou za chvilku". Je mi "šlechetně" nabídnuto, zda si nechci také zastřílet. Jsem v šoku, odmítám s tím, že mojí zbraní je fotoaparát a okamžitě si přes jednu z organizátorek zajišťuji neprůstřelnou vestu. Je mi jasné, že svého průvodce se musím, co nejrychleji zbavit. Loučím se s ním s tím, že jsem samostatný a nechci mu být na obtíž. Téměř okamžitě volám bývalému členovi TOP 09, zastupiteli Prahy 10 a blogerovi, Martinovi Uhlířovi, kterému bezvýhradně věřím a všechno ohledně zbraní mu v rozčílení líčím. Martin Uhlíř mi říká: "Víte, ocitl jsi se velkém nebezpečí, musíš odtamtud okamžitě zmizet!" Naléhavě ho žádám o telefonní kontakt na senátora Jaromíra Štětinu, který se v té době nalézá v kyjevském hotelu Ukrajina (tedy v tom ze kterého snipeři před 3 dny stříleli do lidí), nicméně Martin Uhlíř se z toho vykecává se slovy, že si nemyslí, že by to bylo vhodné. V noci přespávám v Kyjevské městské radě. Ve 2 hodiny v noci mě vzbudí křik. - Maskovaní muži v kuklách dovnitř přivedli mladého, odhadem tak 28 letého kluka ke kterému se chovají naprosto příšerně a vypadá to, jako příprava na lynč. Kluk je evidentně vystrašený a vidím mu v očích smrt. Poté, co křik vzbudí většinu spoluspících, tak ho zakuklenci odvádí ke vchodu do budovy. Rozespalý vstávám a jdu za nimi. Vidím, jak kolem něj ti samí lidé stojí u vchodu do budovy. Jeden z nich na mě křikne: "Što tvoj inťerest?!" a já se vzdaluji. Po pěti minutách se vracím na místo a vidím tam jen to, jak ti samí tahají ven a poté zas dovnitř "něco" zabaleného v obrovském kusu oranžové látky. Jelikož jsem nebyl svědkem toho, co se stalo, tak o jeho osudu můžu jen spekulovat...

Následující den nafocuji hákové kříže před vchodem do jednoho ze sídel Pravého sektoru a strany Svoboda. O všem znovu telefonicky informuji Martina Uhlíře, který mi opět říká, že odtamtud musím zmizet. Naléhavě ho žádám o kontakt na senátora Jaromíra Štětinu, nicméně Martin Uhlíř se z toho vykecává se slovy, že moje setkání se senátorem, nepovažuje za vhodné. Celý den znovu strávím focením a dozvídám se informaci, že ukrajinský kněz s našimi dvěma "střelci", údajně přespává na kanadské ambasádě, kde mají komfortnější prostředí. Senátorovi Štětinovi posílám prostřednictvím Facebooku zprávu, ve které je uvedené mé české a zároveň mé ukrajinské číslo, s tím, že bych se s ním rád setkal. Nicméně senátor Štětina mi na mou Facebookovou zprávu neodpovídá. Na svém Facebooku, má poměrně dost přátel s ikonkou s banderovským znakem, ale moji žádost o přátelství nepřijímá. Celý večer strávím v místním baru s mladou, pohlednou Ukrajinkou, se kterou jsem se seznámil předešlý den, a následně u ní přespávám.. Ráno otevírám svůj Facebook a co nevidím: Jako první se na mě "usmívá" konferenční zpráva od Martina Uhlíře, která hlásá: "Zdravím Vás, pane senátore, ahoj Eugene, Pro Vaši informaci, ve Víta Hassana již nemám důvěru. Obávám se, že se snažil mnou manipulovat. Těším se na jakákoli další setkání s Vámi. Martin". Pod zprávou je ještě jedna, která vše vysvětluje: "Ehm překlep, ale alespoň je pravda venku, Víte. Měj se, přeji Ti ať se Ti v osobním životě daří, ale již se s Tebou nechci vídat. Děkuji za pochopení, Martin". - Jelikož jsem Martina Uhlíře považoval za jednoho ze svých blízkých přátel, tak jsem v obrovském šoku a píši mu smsku ve které se ho táži na to, s čím jsem s ním měl konkrétně manipulovat. Uhlíř mi vzápětí odepisuje, že jsem mu prý měl lhát ohledně mého tvrzení o zbraních. - Vezmu- li v úvahu od koho by v případě mé lži, Uhlíř mohl získat informace o tom, že jsem mu ohledně existence zbraní lhal, tak mě logicky napadá jen jedno jediné jméno - "kněz", člen strany Svoboda, a fanatický rasista a neonacista v jednom, kterého zde nebudu jmenovat. Také se zde nebudu litovat a líčit, jaké kroky na zajištění své osobní bezpečnosti jsem v následujících dnech musel učinit a čím vším jsem si musel projít.

Věřte mi, že toho nebylo málo a to jen proto, že jsem odhalil něco, co se Martinovi Uhlířovi nehodilo do jeho pravdoláskařského krámu, a snažil se to zamést pod koberec, nicméně nezametl, protože o dvou českých hooligans, kteří si tajně vyjeli bojovat do Kyjeva, informoval nezávisle na mě, pár dnů po mém příjezdu zpět, v článku Čeští hooligans odjeli tajně bojovat do Kyjeva, server Novinky.cz. Tudíž se mi nikdo nesmí divit, že o pravdoláskařích v poslední době píšu, tak jak píšu. -Tolik můj výlet do Kyjeva s cestovkou Pravý sektor.