Olga Hepnarová: chladnokrevná bestie nebo oběť špatné společnosti?

Místem, kde Olga Hepnarová začátkem sedmdesátých let minulého století spáchala hromadnou vraždu, každé ráno procházím a často se mi její hrůzný čin vybaví. Do jisté míry se v něm nabízí podobnost s loňským šíleným činem Nora Anderse Behringa Breivika. Pojďme se na její příběh podívat.    

Nákladní Praga na místě něštěstí.(současná tramvajová zastávka Strossmayerovo náměstí)

Olga Hepnarová se narodila 30. června 1951 v Praze do nadprůměrně vydělávající rodiny. Její otec byl bankovní úředník, její matka zubařka. Olga se ve svém dětství svým chováním nijak neodlišovala od ostatních dětí. Až v pubertě se u ní začaly postupně vyskytovat psychické potíže, které se vyznačovaly jejím silně negativním postojem ke společnosti až po neschopnost kontaktu s lidmi. Ve svých třinácti letech se neúspěšně pokusila spáchat sebevraždu tím, že se přiotrávila lékem Talbinem. Následně dvakrát podstoupila léčbu v psychiatrické léčebně v Opařanech. Ve svých šestnácti letech si zapsala poznámku: „Já nenávidím lidi!“
a velmi důkladně popsala důvody, které jí k jejím pocitům vedou. V roce 1970 si udělala řidičský průkaz a začla uvažovat o možnostech své pomsty z nichž poslední dvě nabízejí podobnost s loňským šíleným činem Anderse Breivika.

1.) Podkopat koleje, nechat vykolejit vlak a tím zabít větší množství lidí. 2.) Do veřejné místnosti s větším množstvím lidí nastražit výbušninu 3.) Ilegálně si opatřit zbraň a tu následně použít na ulici k zastřelení co největšího počtu lidí. Nakonec se však rozhodla realizovat svůj šílený plán za pomoci automobilu.

10.7. 1973 dopoledne vhodila do schránky dopisy určené redakcím Mladého světa a Svobodného slova, ve kterých podrobně popsala, co hodlá uskutečnit. Pár hodin poté usedla za volant vypůjčeného nákladního automobilu Praga RN s číslem AB 19-95 a ve směru z Letné se řítila dnešní ulicí Milady Horákové až k Strossmayerovu náměstí. Svůj první pokus si na poslední chvíli rozmyslela, jelikož na tramvajové zastávce Strossmayerovo náměstí stálo málo lidí. O několik minut později se s nákladním automobilem na místo chladnokrevně vrátila a pár desítek metrů před zastávkou záměrně strhla řízení doprava na chodník před domem č.9. Postupně srazila 20 čekajících lidí na tramvaj a poškodila výlohy třech obchodů. Tři lidé zemřeli na místě, tři téhož dne a další dva v důsledku svých zranění v nemocnici později. Šest lidí bylo zraněno těžce, šest dalších lehce. Čin byl předem promyšlen a měl být odplatou vůči společnosti jako celku. V průběhu vyšetřování i procesu svůj čin nikterak nepopírala a dokonce se k němu s hrdostí hlásila. 

V jednom z několika výslechů po činu Olga Hepnarová líčila své dětství, popisovala vztahy se svou sestrou, rodiči, prarodiči, kamarády, spolužáky a učiteli. Děti ve třídě jí dle jejích slov častovaly přezdívkami "Spící panna" (kvůli její divné chůzi, při které vypadala jako když spí) či "Dračice" (protože se musela prát, aby ubránila svá práva). Svou školní docházku až do šesté třídy však hodnotila kladně, s výjimkou údajné vznětlivé učitelky. Dotyčná učitelka si na Olgu dle jejích slov vypěstovala osobní nevraživost. Chování ostatních spolužáků a učitelů k Olze se začalo silně zhoršovat, což byl důvod, kvůli kterému se jí zhoršil prospěch a do školy chodila jen silou vůle. Mimojiné také ve stručnosti popsala úzkost ze svého typického dne: „Ráno jsem již vstávala se strachem, co zase ten den zažiji, co zase kdo bude proti mě mít. To jsem byla již nervózní a proto jsem již špatně snídala. Pak jsem šla do školy, kam jsem šla strašně nerada a se strachem, pak se ve škole stalo, že se mi celá třída i s učitelem za něco vysmívala, za nějaké moje chování a bylo to někdy vyprovokováno samotným učitelem. Tak tedy jsem ve škole takto trpěla a potom, když škola skončila, odcházela jsem domů, odpoledne jsem měla soukromé hodiny, třeba na klavír a na Němčinu, kam jsem chodila velice nerada, protože jsem po ulici a v tramvaji potkávala spoustu nepříjemných lidí, kteří byli stejného charakteru jako lidi ve škole a doma. Například jsem šla z hodiny klavíru po chodníku, v ruce jsem držela tašku a najednou mě zcela náhodně jdoucí kluk proti mě kopl mezi nohy. Dále jsem pak jela například tramvají a tak nějak ledabyle jsem ukázala průvodčímu legitimaci a on se na mě rozeřval, že jsem princeznička, abych mu tuto legitimaci ráčila ukázat pořádně. Také jsem nechodila dost dobře oblečená pro společnost. Sice čistá jsem byla, ale šaty jsem nosila nevhodné, prostě nehodily se tam, kam jsem chodila. Tak, toto je takový příklad neustálého příkoří, které se mi od společnosti dostávalo a to neustále, každý den. Nikdy jsem společnost nevyhledávala, byla jsem raději sama.“ V dalším výslechu se také zmiňovala o častém fyzické trestání ze strany svého otce, který jí několikrát brutálně zbil a celkovou atmosféru, která u nich v rodině panovala označila za nenormální. „A doma...? Měla jsem například v puse žvýkačku a otce i tahle maličkost strašně rozčilila a byla z toho hrozná scéna, kdy mě někdy i zbil.“

Příklady kým byla dle svých slov zbita (z jejích dopisů zaslaných redakcím):

* otcem Antonínem Hepnarem

* vylákána do sprch a tam do krve zbita (Opařany 1965)

* skupinou známých i neznámých chlapů urážena a zkopána mezi nohy (11 let, na chodbě svého domu)

* na veřejné ulici zbita stejně starou dívkou (10 - 11 let u Betlémského nám.)

* v knihařské dílně tělesně napadena vedoucím (Cheb, 1969) a verbálně

* xkrát nevybíravými slovy je mi dáváno na vědomí, že jsem ubožák, který nemá ve společnosti slušných lidí co dělat

* xkrát mě kolemjdoucí míjí a plivají, na zem i po mně (na veřejné ulici, ČSSR)

* ve všech zaměstnáních jsem veřejně špiněna a pomlouvána, vysmívána, ponižována; snad kromě PK, kde se mnou jednají oficielně slušně

Znalecký posudek konstatoval, že netrpěla žádnou duševní poruchou a byla si plně vědoma svého jednání i jeho následků. 6. dubna 1974 ji Městský soud v Praze uznal vinou z trestného činu vraždy a odsoudil k nejvyššímu trestu. Žádost o milost, kterou podala její matka, byla tehdy zastupujícím Gustávem Husákem zamítnuta. 12. března 1975 byla v pankrácké věznici v Praze popravena oběšením a stala se tak poslední ženou popravenou na území Československa.

Nepopíratelným faktem je, že zejména díky zcela zanedbané rodinné výchově se jednoznačně jednalo o asociálku se zvýšenou citlivostí na reakce svého okolí. A to s ní podle toho, co Olga Hepnarová popsala výše, také nikdy zásadně nejednalo v rukavičkách. Vznikl tak začarovaný kruh. Špatné chování jejího okolí se odrazilo na její labilní psychice, podnítilo v ní nenávist vůči společnosti jako celku a touhu po pomstě, kterou řešila naprosto nesmyslnou vraždou několika nevinných lidí. Přesto, že s jejím činem zásadně nesouhlasím, tak jeho motiv v mnohém chápu.